DMD 2019

Bim bam. Hodiny kdesi v dálce odbily desátou. Anglické počasí neodpočívá ani v poslední prázdninový den a tak na okno hlasitě, melodicky bubnovaly kapky deště. Grimmauldovo náměstí spalo ponořeno do tmy. Jenom v jednom jediném okénku se mihotal plamínek svíčky.

Vedle postele stál kufr a na stole několik pečlivě složených dopisů. Tmavovlasý chlapec si je se zájmem prohlížel.
„Těšíš se?“ zeptal se staršího bratra.
„Jak bych se mohl netěšit?“ zněla veselá odpověď. Regulus se zasmál.
„To je to tam vážně tak úžasný?“

Sirius svíčku zhasnul, ale její plamínky mu pohrávaly v očích s novou nadějí.
„Kouzelný.“ Zítra se vrací domů.

Lance byl rád, že lodní systém na noc ztlumil osvětlení na přijatelnou míru. I když, termín noc ve vesmíru poněkud postrádal význam. Povzdechl si. Ach, jak mu chyběla Země. Světlo slunce, široký oceán, dokonce i déšť. Děsilo ho, jak jsou jeho vzpomínky s každou uplynulou minutou stále matnější.
Konečně došel ke svému cíli.
„Pidge! Víš, že po večerce máš laboratoř zapovězenou, že? Nemám dojít pro Shira?“
Dívka polekaně vyskočila na nohy, které pod ní po mnohahodinovém sezení povolily. Vypadala, jako by nespala celé roky.
Lance jí zvedl do náruče a jal se jí odnést do pokoje.
Alespoň rodinu stále měl.

Vždy toužila poznat lásku.

Na louce vyhřáté sluncem ji našla. Nejasný pocit, že tu nemá být, zaplašil pohledný muž pohlazením po vlasech. Beránky na nebi a květy voněly ve vlasech.

Svítící stříbrný oblouk.

„Cesta zpátky bude jenom jedna,“ ozvalo se jí v mysli a vzpomněla si na svůj magický výcvik a na to, že za každou cenu musí tím obloukem projít.

Muž se na ni usmál. Rozhodla se.

Protokol ze zkoušky přijaté novicky Arien Tareovic
Po první zkoušce jsme čekaly šest hodin, poté se Ter’angrial, do kterého novicka vstoupila, uklidnil. Novicka z něho nikdy nevyšla. Hnědé adžah vyloučily možnost nehody.

Světlo vrhalo oranžovou záři proti oknu, cihlám a s malou mírou úspěchu i proti noční městské obloze. Gaby nejspíš usnula nad knihou - zatímco klimbala, v záři pouliční lampy pod jejím oknem se zády o zeď opírali Napoleon a Illya.
"Kámen, nůžky, papír!"
"Co to má být?"
"Chvat frustrovaného úředníka. Ty máš neprůstřelnou vestu?"
"Ne, to jen ty máš slabé zápěstí, Kovboji. Vzdej to, dnešní večeře je na tebe."
"To už je třetí večer! Moc toho sníš."
"Gaby taky není svatoušek. Počkat, chceš říct, že jsem tlustý?"
"Gaby je dáma. Ano, poněkud jsi přibral..."
"Kámen, cihly, stožár!" obnovil Illya zuřivě rozstřel.

„Do hrnce se hodil kus masa … ne vycmrndlá kostřička, pořádná flákota… s česnekem, cibulí, nechalo se to probublávat fůru hodin, ta vůně, chuť… ach!“
Hubení mladíci naslouchají starci fascinovaně i nedůvěřivě.
„S plným břichem sis zalezl do chatrče, to byly časy… sociální jistoty, ne jako dneska. A taky bejval pořádek, to byste koukali! Ale kdo makal a neflákal se, měl se jako pán.“
Slunce se vyhouplo nad široký obzor pouště.
„A melouny! Jak se mi stejská po tý rudý barvě!“
„Arje! Mana už padá! Zvedni zadek, hajdy sbírat!“
Stařík se s hekáním postavil.
„A ženský,“ dodal tiše, „tam tolik neječely!“

Procházím se po lese a vzpomínám.

Přišla jsem o vše a hroutil se mi život.
Objevila se tu však ona a naočkovala mě svou neskutečnou pozitivitou.

Neměla jsem nic jen prázdnou peněženku, rozbité srdce, neschopnost dát dvě kloudná slova dohromady a knihu, do které jsem se tolik zamilovala.
Tenkrát jsem netušila, že únik z reality a osvobození se od bolesti zrovna takovým způsobem bude nakonec s odstupem let znamenat něco mnohem víc.
Tenkrát to byly JEN příjemné dny.

Dvanácterák pozorující mě mezi stromy se otočil a pomalu odešel.
A mě teď jen zbývá zdvihnout hlavu a začít bojovat v realitě.

Na stole se krčí vzácná látka. Nechá si z ní brzy ušít nové šaty, až bude mít zase štíhlý pas.

Očekávání děťátka jí dodává půvab a něhu. Pryč jsou útrapy prvotních nevolností. Teď prožívá příjemné dny, plné těšení na miminko. Vše mu podřizuje. Hodně odpočívá, dobře jí. Přemýšlí, co ještě pořídit, aby malému nic nechybělo.

V ruce drží váhy jemně, téměř jako triangl. To malé jakoby chtělo na něj zvonit. Už ťuká alespoň do bříška. Doprovází rytmus jejího srdce, které zpívá a raduje se. Maminka soustředěně odvažuje kousky zlata. Ta úleva! Nebude muset prodat žádné šperky. Bez obav může nakupovat.

O příjemných dnech se toho nedá mnoho říci, napsal pan profesor. A tak nevíte že:
v Posledním domáckém domě pečou lepší koláčky než hobití babičky a že jsou dokonce ochotní se podělit o recept.
tklivý hlas, který se vetřel Bilbovi do snů a po probuzení v něm zanechal touhu po něčem nedosažitelném, patřil Elrondovi zpívajícímu píseň o Celebrían.
Gandalf jednoho večera úplně zmizel v dýmkovém kouři a Bilbo dumal nad výhodami neviditelnosti při loupení.
na cestu z Roklinky vyrazilo s Gandalfem patnáct malých postav. Estel se uvelebil na nákladním poníkovi, skryl se pod Dvalinovou náhradní kapucí a odmítal jet domů.

Seděla u kamínek, která se už pár měsíců neohřála, a pod jejíma rukama s tichým klepáním jehlic rostla vlněná ponožka. Její manžel mezitím pod rozsvícenou žárovkou pečlivě stříhal šedý tvíd. Na stěně tikaly hodiny, kolem světla bzučela moucha a z vedlejší místnosti se tlumeně ozývalo pochrupování jejího tchána. Pootevřeným oknem do pokoje pronikal pach okurkového láku ze sousedního bytu. Tu začaly bít zvony na věži nejbližšího kostela. Čtyři údery menšího zvonu, po kterých se začal ozývat ten větší.
…šestá, sedmá, osmá, devátá, desátá. Deset hodin a žárovka pořád svítí. Povzdechla si. František Křižík má na dnešní večer zřejmě jiné plány.

Koupali se v tůních, voda chladila a hřála zároveň. Objímali se v lese. Smáli se, i když pršelo. Dny jako korálky jiskřily láskou.

Milovala jsem tě, proto jsem tě nechala jít za tou, která ti mohla dát dítě.
Choval jsem v náručí prvorozeného syna, srdce se mi samou láskou k němu málem rozskočilo. Myšlenky na tebe jsem zatracoval.
Já nikdy nezapomněla a doufala, že se jednou vrátíš.
Trvalo to dlouho, ale jsem tady, lásko.

Když je opět povolali do akce, šli rádi, protože mohli být spolu. Chris a Sheila, milenci, manželé. Nechtěli se už nikdy rozdělit.

Vrátila se jen Sheila.