DMD 2019

Když odbila desátá, pochopila jsem, že služba dnes bude dlouhá. Mělo mi to být jasné hned, sotva jsem uviděla hromadu knih a zpola popsaný pergamen na stole.

Můj pán říkával, že se mu dobře studuje v noci, kdy všichni zalehnou a neotravují ho svými požadavky. Pak ukolébán klidem a tichem noří se do magických rukopisů, aby našel odpovědi o smyslu života, nesmrtelnosti, či jak zařídit knížeti nezměrné bohatství.

Nezajímá ho však, že nezdravé ponocování neprospívá mě ani jemu, že z nás vysává sílu. Pravda unavený čtec může doplnit energii z kouzelných lektvarů, ale co s vyhořelou lampou. Skončí na smetišti.

To byly časy, kdy si pejsek s kočičkou hráli od rána do večera. Ale kočička si "hrála" i v noci (chytala myši a běhala). Teď už to nedělá, proč ne, to se dozvíte hned.

Jednou, když byl parný letní den, se kočička rozhodla, že půjde na svoji noční procházku. U domu to bylo dobré, halil jí závoj černočerné tmy. Když už byla na kraji parku, rozžehly se všechny lampy. Ani v nejvzdálenějším rohu nebyla tma. Kočička chtěla chytat myši, a na myši potřebuje tmu.

Desátá hodina odbila, lampy ještě svítily ...

A od té doby lampy svítí a kočička nic neloví.

Protřu si oči a zamžourám na obrazovku. Konečně mi po několika hodinách docvakne, že bude-li monitor jediným zdrojem světla, bude mě pěkně bolet hlava. Oženu se po stolní lampičce, a aniž bych odrhla zrak od Marxova "vědeckého socialismu", rozsvítím ji. Ani jsem si nevšimla, že se setmělo a ono už bude půl jedenácté. Vykořisťování studentů a ne vzdělání, tak je to.

S povzdechem otevřu další soubor. Naštěstí zítra musím umět jen filozofii, na ostro to bude až za nějaký ten pátek. Možná je to tím přebytkem kofeinu ale Shopenhauerovi a Nietzemu začínám rozumět. Život je utrpení a nic nemá smysl.

V tom městečku šla elektřina a Jack to považoval za zázrak.
„Nesmíme o sobě dát vědět,“ zchladil Alan jeho nadšení, „rabovat se chodí po setmění, a protože jsme v Americe, skoro každý má zbraň.“
Bezstarostný Jack se uvelebil v ložnici s knihovnou. Všude kolem noc, venku i v duši, a na dosah ruky vypínač buclaté lampy. Neodolal.
S cvaknutím přišel příliv světla a dobra.
Hned zhasl. Alan by to neviděl rád. Řekl by, že vytváří nebezpečné situace. Jenže v knihovně trůnil sloupek komiksů a Jack to prostě nevydržel.
Bylo krátce po desáté, když oknem proletěl kámen. Zlí lidé ohlašovali návštěvu.

Do zítřka zbývají dvě hodiny. Děti spí, i Nany už je v kanafasu. Jen Jakub ještě u stolu kontroluje účty.

Lampa tiše syčí, na stěně polepené novinami se chvěje Jakubův stín. Nany se rychlým pohledem ujistí, že ji nikdo nevidí, a pak na ten stín položí svou dlaň. Palcem pomalu obkreslí linii nosu, pohladí přísně sevřené rty. Zkouší si představit, jaké by to bylo: dotknout se doopravdy.

Na studené zdi se sráží vlhkost, Nany k ní přitiskne rozpálenou tvář. Vtom vrzne židle a silueta se rozostří. Nany rychle zavře oči a zahanbeně se vtiskne hluboko do polštáře. Bolestný pohled nevidí.

Koukl na hodinky. Pět minut po desáté.
Co má tohle znamenat?
Pokoj stále svítil. Opatrně se rozhlédl. Neubránil se ušklíbnutí.
Je to dost směšné. Jak před sto lety. Nemůžu uvěřit, že ještě v jedenadvacátém století děláme tohle. Můžem mít v kapse celý internet... A já funguju jako poslíček.
Světlo zhaslo.
Konečně.
Znovu se rozhlédl. Zprava policejní auto. Vrátil se k přechodu. Kolem bloku malinko zrychlil, načasování bylo klíčové. Za roh a...
Modrý maják na chodníku u dveří. V domě křik a sípění. Policajt se nahnul do auta, houkačka spustila. Pokusil se nasadit klidný výraz. Otočil se. Bylo čtvrt na jedenáct.

22:00

Pirát byl opět sám.

Sám ve svojí lodi.

Sám ve Vesmíru.

Sám.

Samotář.

Celičký Vesmír měl pro sebe.
Celé nekonečno

piráti přece nepotřebují nikoho.

.
.
22:00
Byla to věčnost,

kdy kosmonaut naposled navštívil Vesmír.

Chtěl zůstat nohama pevně na zemi.

Vyrůst.

Zapomenout.

Jen sen.

Bez konce, bez začátku.

Bez

budoucnosti.

Ale plný štěstí.

Usnout.
Zhasnout lampu,

co mu svítí v hlavě.

Nemyslet
.
23:00
Pirát přistál na Měsíci.

Rád se odtud koukal na Zem

v naději,

že se kouká na Měsíc.

Když vylezl z lodi,

nevěřil vlastním očím.

.
.
Kosmonaut
.
.
Než stačil něco říct,

pirát k němu přiběhl

a rychle ho

políbil.

-Ministerstvo Nových začátků
Čas: těsně před desátou

V místnosti, ve čtvrtém patře, oddělení vyřizující žádosti čtenářů, číslo 66 stále svítilo světlo. Toho si všimla mladá důstojníce z oddělení pro odpověď autorům.
Plna nedůvěry k svým kolegům z druhého oddělení se vydala zhasnout tu lampu, kterou nějaký blbec nezhasnul.
Budova byla tichá a jediný zvuk, který se budovou rozhléhal byl klapot jejích podpadků na schodech.
Dorazila k pracovně číslo 66 myslící jenom na zhasnutí toho pitomého světla.
Vešla. Zhasla. A hned na to zas rosvítila, protože z hromad papírů se ozval rozčílený hlas.
A s úderem desáté hodiny překvapeně řekla.
„Dante?“

Otevřeným oknem přinesl voňavý noční vánek pár tónů píšťaly a zašustil listinami pod stříbrným těžítkem. Plamínek olejové lampy se nepatrně zatřepotal.

Nad černé útesy jižního svahu údolí se vyhouplo souhvězdí Lyry. Už je tak pozdě a v Síni se ještě zpívá? Ale ani Elrond se nechystal jít spát, chtěl dokončit zápis v kronice. Během let s Poslední aliancí si zvykl bdít celé noci.

Povzdechl si. Držel stráž, zatímco lidé spali. Jak dlouho ještě bude muset bdít, aby dělal Dúnedain chůvu?

Někdy si říkal, že kdyby si byl jeho bratr zvolil stejný osud jako on, měla by Středozemě už dávno pokoj.

Roman se vracel z úspěšného průzkumu hlavounské čtvrti, odkud se všichni pracháči zachránili ve svých limuzínách a helikoptérách.
Pořád se tu daly najít zajímavé cetky, občas i nějaký kryt s konzervami a zbraněmi.
Tretky a pistole na Ty na zdi dojem nedělaly, ale takové vepřové ve vlastní šťávě… nebo schovaný velvyslanec.
Aspoň že Ti nástěnní zmetci jeli podle pravidel a přísného harmonogramu. Když si člověk dával bacha…
Lampa za ním zablikala. Vpravo se pohnul stín.
„Ale vždyť je devět!“ sykl Roman. Dal se do běhu.
„Letní čas,“ zavrkalo mu cosi do ucha a s trhnutím ho to přetáhlo přes zídku.