DMD 2019

Tak jo, zase je tu duben. Už jsem si mohla za těch dlouhých devět let zvyknout, že to zcela naruší můj pravidelný večerní řád, teda spíše neřád. Bohužel jsem si nezvykla, ono se to ještě zhoršilo. Letos, na začátku roku, jsem měla skvělý nápad na rozvinutí příběhu, který jsem chystala sepsat už pár let. Vznikla první verze, druhá verze, třetí verze. Tak jsem se rozhodla udělat podrobnější osnovu. A tím jsem příběh úplně zabila. Od té doby ani slovo. A múza v čudu, duben tady a zase desátá hodina odbila, lampa ještě svítila, byl čas spát a drabble stále nikde.

Z chodby slyším zvuky klapajících bot a lidské hlasy.
Skrz mléčné sklo nade dveřmi poblikává tlumené světlo.
Tikot hodin zní jako rány sekyry o staletý strom. Pevně stisknu víčka k sobě. Pokouším se nevnímat hlasy, zvuky ani pomalu se ploužící vteřiny.
Pohybující se stíny z ulice po mně natahují své drápy.
Deset hodin. Světlo v pokoji opět září.
„Potřebujete ode mne něco?“
„Ne, díky.“
„Dobrá, dobrou.“
Zoufale zavzdychám a schovávám hlavu pod polštář.
Jedna ráno. Světlo.
„Zvonila jste?“
„Ne.“
„Dobrá.“
Bouchnou dveře.
Pět ráno. Světlo.
„Dobré ráno.“ Úsměv na rtech, který bych rozkopala.
Takhle dobře se spí v nemocničním pokoji.

Drahá Dezinvektilo,

píšeš mi, že Tvá pacientka občas tráví douhé večery sledováním sociálních sítí. Toho se dá velmi dobře využít. Na internetu se lidé chovají zvláštně. Iluze anonymity a bezpečí je vybuzuje k neúměrné agresivitě.
Podle dispozic Tvé pacientky ji můžeš vést dvěma cestami:
Můžeš ji přesvědčit, že právě na internetu lidé odhalují své skutečné a celé já. Ať definitivně odsoudí nejen nenávistný komentář, ale i jeho původce.
Pokud je na to příliš smířlivá, zaměř se opačným směrem. Ať věří, že jde o prázdný exhibicionismus. Ať věří, že urážky a napadání jsou vlastně normální a neškodné.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Jediným zvukem, který porušuje napjaté ticho v nacpané hospůdce, je přežvykování nejmohutnějšího ze shromážděných Galů.
Dveře se zničehonic rozletí dokořán, až sebou někteří škubnou leknutím.
„Večerka! Domů!“ velí Bonemína a válečkem povzbuzuje náčelnického chotě ke svižnějšímu odchodu.
Místností zazní úlevný výdech.
Ohlášená pozdní hodina znamená, že se kritický den blíží ke konci.
I Panoramix moudře pokyvuje z křesla u krbu: „Má ochranná magie kolem naší vesnice jistě funguje.“
Radostné výkřiky a rachocení žejdlíků s pivem utne prasknutí. Světlo jediné lucerny se odrazí ve sklech brýlí.
„Je vidět, že jsem vám chyběla,“ zazubí se hnědovlasé zjevení s podivným klackem v ruce.

Malá fregata se statečně prodírala chocholy vln. Frances rázovala po velitelské palubě zahalená do těžkého svrchníku. Šála hryzala do tváří. Vítr je barvil do červena. Ale nebylo to počasí, co jí dělalo starosti. To loď. Posádka.

Plachty se elegantně pnuly. Pískovec drhl palubu v neúprosném rytmu. A přece tu bylo něco... Kradmé pohledy. Nevyřčený šepot. Námořníci nemají rádi změny. Byli zvyklí na starého kapitána. Teď tu stál nový. Co mohou čekat?

Co čeká ji? Co byli zač? Mořští vlci ošlehaní solí. Nemotorní nováčci. Zloději. Rváči. Kdo byli doopravdy? Snad pasáty rozeženou ostraržitost. Slunce roztaví napětí. Až doplují k přívětivějším dnům.

Desátá odbila a lampa svítí.
Tedy, já ležím v márnici potmě, studený a tuhý jako prkno. Ale můj vypečený bratr, ten si jistě na dědictví po mně pořádně posvítil, mizera.

Jedenáctá odbila a lampa stále svítí.
Stejně jako jeho povedená rodina. Od huby jsem si utrhoval, abych synovečka udržel na studiích. Honil jsem se jako vůl. Pro samou práci jsem se ani neoženil.

Dvanáctá odbila. Zhasla lampa?
Nebo ještě nemají dost?

První odbila. Najednou tu nejsem sám. Ale co já s ubrečenou holkou? Ať si ji vezme, vojáček, když o ni tak stojí! Já se už o nikoho starat nehodlám.

Boží prst na znamení přízně osvítil celý Vlkov. Ondřej se pyšně díval na svoje dílo.
Když se vrátil, našel svůj rodný dvorec rozpadlý a zničený stejně jako družina loveckých psů.
Jak ji nenáviděl. Lenoru. Macechu, která ho připravila o světský život.
Jak ho vábila. Žena, která měla vdovským šatem zahalené tělo sladké panny. A pak se společně pustili do díla. Rukama pevnýma a jemnýma znovu vzkřísili Vlkov.
Na jaře ji požádal o ruku. Byla zalita sluncem a souhlasila. Zažili několik nádherných dní, v nichž dávali průchod své žádosti. Nic je nemohlo pokazit.
Dokud se na kusu dřeva neobjevil řádový kříž...

Nechtěl jet do Rokycan. Přesto měl pocit, jako by právě tam měl být. Ve chvíli, kdy stanul proti mladému muži s pohledem člověka, který si prožil staletí, pochopil. A zároveň dál tápal.

Věděl, že lidé napojení na magii žijí delší život než obyčejní smrtelníci, jenže i tito lidé stárli. Tento muž se však za šedesát devět let nezměnil. Moc dobře si pamatoval, kdy ho potkal poprvé.

21. ledna 1950 - v den, kdy se bourala Plzeňská brána. V den, který kazil jinak příjemné období jeho života.

„Řekněte mi vaše jméno a já vám povím svůj příběh,“ pronesl mladík.

„Čestislav,“ představil se.

Vezmi krystal, Mirku!
Zkamenělou vodu? Co s ní? nechápe a hrne před sebou pichlavou houni koňský dávky kozlíkový tinktury s hominální esencí.

Zapomeň.
Usni. V horečce spal všechno lidský. Maso z tebe opadá a kostlivci se zaradují.
Invar! uložíš si do palice, než se potopíš na dno, kam za tebou svědomí nemůže.

Deset sluncí se fraktálně rozbíhá od poklidné lampy...
Kde jsi?
Kdy jsi?
A zbyl ti vůbec nějaký čas, který bys mohl přeměřovat?

Za dveřmi cítíš Igora, nehty skřípou po skle...
Hodiny!

Hugon krvácí slabě, ale vytrvale.
Starý svou práci dovede, panečku!

Sešívané ruce se semknou kolem zkamenělého času...

Rojvol Raddle seděl ve své pracovně a psal. Režim fungoval už více méně samospádem, ale občas nezaškodí ozvláštnit lidem život něčím novým. Brzy se mu narodí vnouče. Roweně nová priorita. Zákaz odjezdu kouzelnických dětí ze země jim život ozvláštní zcela jistě. To poslední, co potřeboval, byla hlasitá opozice v cizině.

Kdesi z hlubin domu se ozval křik. Podíval se na hodiny – deset pryč. Bellatrix byla zavřená ve své ložnici, takže jeho dceru děsí jen v nočních můrách. V takových případech měla otravný zvyk vyhledávat lidskou společnost...
„Sedni si a mlč,“ řekl jejím směrem, když zaslechl otevření dveří. Sedla si. Mlčela.