DMD 2023

Bahno prolezlo Poppy mezi prsty a vyplazilo se po kotnících, když se znovu zapřela do vozíku. Nesmyslně těžké kolo se pohnulo jen o píď a pak cosi prasklo. Zlostně, zoufale zafuněla a sebrala všechny síly. Marně. Vozík, její dům, zůstal trčet v mokřadu.
Daleko vpředu se karavana, maskovaná mechem a suchou travou, ztrácela v šeru. Zatracené zákony, zanadávala Poppy. Jen v duchu, protože chluponozi jsou vždy nenápadní. A taky nikdo z nich nesejde ze stezky! A žádný nekráčí sám.
Blbost! Copak mě tady zrovna nenechali s ruplou nápravou?!
Někdy jí přišlo, že příběh jejího života snad píše nějaký úplný pitomec.

No jo, to je ale legrace. K popukání. Co se nemá, je přece tak úžasná psina! Čeněk se směje, jako by po schodech poskakovala hrací kostka. Terezka se za břicho popadá. Honzovi září v umazaném obličeji řady bílých perliček. Katčiny nové šaty jsou zabahněné, že by jí i ostatním dětem kdejaký čuník záviděl, ale zato jejich hihňání se rozléhá široko daleko. Výbuchy Radka duní tu a tam jako kamení vyložené z vagónu. A salvy nezastavitelného smíchu střídá popadání dechu. Nikdo nyní ani nepomyslí na to, co bude následovat až se každý umouněnec objeví doma. Užívají si legrace plnými nezbednými doušky.

„Kamaráde, ty ale vypadáš,“ povídá plyšový medvídek cínovému vojáčkovi a tlapkou mu upravuje stříbrné vousy.

Všude se válejí a dovádějí všelijaké hračky.

„Jo, panáčku, jsi v hračkářském nebi! Pěkně tě vítám!“

Ale cínový vojáček se divže nerozplakal, kdyby mohl. V nebi se vůbec necítil.

„Podívej, kdo tu je!“ ukazuje packou méďa.

Vojáček kouká, ale nic nevidí. Náhle však mezi rykem vláčku a chechotem harlekýna zahlédl cíp známé sukýnky. Nožka se stále dotýkala nebes.

Medvídek je oba s pomocí ostatních hraček přenesl a postavil k sobě. Srdce ihned zaplesala! A možná se koukají na sebe vojáček a tanečnice se zalíbením dodnes.

Odpolední ulice se koupala v hřejivých paprscích letního slunce.
„A tak jsme udělali dlouhý vlak a všechny vagónky jsme naložili pískem a odtáhli je před klouzačku, jenže Bertík zrovna sjel dolů a všechny nám je převrátil a všechen písek se rozsypal a paní učitelka řekla, že…“
Evženka se zarazila. Ohlédla se.
„Co říkala?“ usmála se Xénie.
Holčička zaraženě mlčela.
Xénie se chtěla zeptat znovu. Vtom se jí zmocnil neobyčejně vtíravý pocit, jako by se čísi lačný pohled upíral přímo do jejich zad, výsměšně a bezostyšně.
Sousedé bezstarostně kráčeli za svým cílem, děti pobíhaly sem a tam.
Nikdo si jich nevšímal.

Troubení, cinkání, skřípění brzd, výkřik, pak jen sedající prach a ohlušující ticho.
"Odkdy pracuješ jako strážný anděl?"
"Crowley! Nevěděl jsem, že jsi ve městě."
"Ty toho nevíš víc, anděli, ale řekni mi, proč jsi měl pocit, že je nutné dezintegrovat tu tramvaj?"
"Jen jí spadly parohy a upadla kola. No, možná ještě tady jí chybí kousek..." Azirafal postupně umlkal. Crowley na něj koukal tím pohledem. Pohledem, který mu říkal, že mu vidí až do žaludku.
"Nelchael si jen odskočil a požádal mě, abych tu na to hodil očko."
"Jak dlouho?"
"Já nevím, pár let? Co to je vůči stáří světa?"

Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka, jenomže nejede do dáli, nýbrž supí pořád dokolečka po tý samý trase. Jede a nevidí rezivějící součástky, neslyší vrzání kol, necítí narůstající otřesy, až nakonec jedna větší větev, škyt, a mašinka se rozsype jak tři dny stará maková buchta.

Dlouho se jen zaraženě rozhlíží a nechápe, co se stalo. Jenže ví, že takhle dál už neujede ani metr. A tak se sebere, těžce, pomalu, a poprvé v životě se vydá mimo koleje. Čeká ji dlouhá, neznámá cesta s nejistým koncem.

A ona k vlastnímu neutuchajícímu překvapení zjišťuje, že je to tak správně.

Sedíme naproti sobě ve vlaku. Nedívám se ti do očí, neumím to a připadám si vždycky tak průhledná, odhalená... Místo toho jen pozoruji odraz ve skle - lehce roztřesený, jak vlak drncá, úsměv na tváři, oči sklopené, koukáš do mapy a plánuješ výlet. Dívám se. Všímám si.
Najednou zvedneš hlavu, podíváš se z okna, naše pohledy se střetnou. Usměješ se a otočíš se pryč, jako by se nic nestalo, prostě náhoda, zatímco já v duchu panikařím, zrychlený tep, srdce se třese, drolí, kousky se sypou po podlaze, mezi tvoje nohy v pohorkách, moje v sandálech.
Nestalo se nic.
A přitom všechno.

Na podruhé určitě všechno půjde skvěle!
VBAC je možný, dokonce ho podporujeme, není se čeho bát!
"Nebudou tě ale zase tejrat X hodin, že ne?" Projevují se manželovy obavy a zasunuté trauma z toho, co viděl minule.
No jo, když on vám synátor za poslední měsíc hodně vyrostl. A VY málo. (A nikdo se neobtěžoval s kontrolou, že?)
Takže zase orgány jak zasraný Eschede, zase pocit, že jsem jako matka zklamala. A k tomu ještě hnusná infekce, dítě s kanylou, a já vůbec netuším, jak to zvládají matky nedonošeňátek. Obdiv.
Můj svět je momentálně pěkně v háji. Tak vítej, J.

Jářku, vyjelo se po kolejích bez skrupulí, nálepek a hesel, inu, jiná doba, jiný mrav, leč časy se mění a pravidla s nimi, tahle země není pro starý. Durdit se nebudeme, pásku ani pupeční šňůru jsme nestříhali, naplaveniny, vagon se nerozsype, za jízdy-li vyskočíme, vykolejeni plácnutím do vody, gesty příslušnosti, (uni)formováním různosti. Milujme nadále každého bližního, a že jich na světě je!, věšíme-li nad fantazii Damoklův meč, někde něco skřípe, vlci větří, kostky vrženy.

Vlak ujíždí jak splašený, ale nezoufáme si: až jako tečka zmizí na obzoru, stejně uvnitř, ta intenzivní léta, kde žádné místo pro zívání. Děkuji za ně.

Až se přestěhujete za polární kruh a budete chtít mít vzpomínku na domov, můžete vypěstovat jabloň! Permafrost většině rostlin nesvědčí, a to ani jabloním. Místní však využívají takzvanou vlakovou selekci. Cestující ve vlaku totiž jedí a ohryzky a jiný bioodpad vyhazují oknem ven. Semínka jablek nerostou stejně jako původní strom. Mnoho vyhozených semen vyklíčí, ale většina nepřežije zimu. Postupně se však najdou taková, která přežijí. Nemají ale dobrá jablka. Takový stromek lze přesadit na zahradu. Pak si koupíte strom s dobrými jablky. Jeho větve se naočkují přesazenému stromu a pak ho postupně zbavíte původních větví.
Snad vykvetou i na Marsu!