DMD 2023

Překročil hračky válející se po pokoji, obratně se vyhnul pohozeným kostkám, ale o něco zakopl.
„Kur-“ rychle se zarazil.
Zpropadený vláček. Jeho kmotřenec měl koště, ale někdo si myslel, že každé dítě touží po vláčku.
Hluk přilákal malého Harryho, který se při pohledu na převržený vláček, jehož lokomotiva stále kroužila po místnosti (jak se u tohoto měl nepřizabít, nechápal), dal ihned do breku.
„Harry, je to jen vláček,“ snažil se uklidnit jejich svěřence.
„Jenom vláček?“ ozval se chladný hlas.
Podíval se na spoušť, co způsobil. Jenom rozsypal jeden vagón. Byl naložen čokoládou.
Kurva, napadlo Siriuse, když pohlédl na zamračeného vlkodlaka.

Lucius pěnil vzteky. Zlost v něm bublala jako lektvar těsně před výbuchem.

Nenáviděl cestování mudlovským způsobem. Jenže z přenášedla se mu zvedal žaludek a přesto, že se ještě nikdy neztrapnil tak, že by popřel svou eleganci v jakékoliv situaci, nehodlal riskovat, že dorazí v jiném než perfektním stavu.

Možná to měl risknout. Nebo doufat, že by se mu podařilo z Británie do Rumunska přemístit v jednom kuse.

Pak by se nemusel na obsluhu vlaku neupřímně usmívat, když se jim rozbil vagón a vysypal se na koleje.

Jen vidina, že znovu konečně uvidí Charlieho, ho donutila zůstat v klidu.

Aspoň navenek.

Vyskakuju z okna záhy
pálí po mně pistol rány
tancuju jak zbraně křičí
vítr kolem uší fičí
zpátky dovnitř seskakuju
lekám se a nadskakuju
tenhle vlak poletí
a já s ním
kampak asi doletím?
snažím se uhasit jiskru
pálí to jak v čínském bistru
neuhasím, schovám hlavu
v jakém asi skončím stavu
rána bouchla, už to letí
z vlaku nestalo se smetí!
trezor vzlét, padá dolů
teď mě honí stádo volů
blonďák na mě míří zbraní
jak lépe trávit hodiny ranní
další vůl odjistil klády
sypou se, uhýbám z dráhy
odpojuju vagón, to je nápad!
takhle mě přivítal divoký západ

Asi mi to místo mělo bejt podezřelý.
Žel, narozdíl od spoludružinníka Oktara, nemám cit pro nebezpečí.
Hospoda ve sklepě.
Pět lidí, až příliš potichu.
Místo obsluhy se všichni zvláštně dívaj.
Pak po mě holka, co jsem měl za servírku, vyjela nožem.
Úhyb, a na oplátku jí scimitarem otevřu pajšl.
Vnitřnosti se sypou jak z převrženýho vagónu.
Jde po mě dál, ostatní berou krámy kolem, a na mě.
Já blbec v koutě.
Useknu holce ruku, pak hlavu, to pomohlo.
Ostatní do mě píchaj a sekaj.
Všechno se vykrýt nedá.
Zbroj mi zachránila kejhák.
Pětici ghúlů jsem rozsekal dobitej jak dřevěnej hrad.

Vlak projíždí nocí
Kola skandují
Rychle rychle pryč
Rychle rychle proč

Myšlenky se utrhly ze řetězu
Monotónní zvuky místo ukolébavky
Pod víčky defilují sny
Spánek čaroděj zaklel vědomí

Pražce praží místo kávy každý vzlyk
Náhle je děsivá tma
Tma místo světla na konci tunelu
Laterna magica jen zabliká

Kdosi zatáhl za záchrannou brzdu
Skřípění brzd rve uši
Křik vůkol
Realita se probrala z mrákot

Zimnice se zakousla do celého těla
Rty okoraly
Vykolejený vlak
Vykolejená naděje

Vagon bezohledně vysypal přání na koleje
Smutek si otřel zpocené čelo
Nikdo naštěstí nezemřel
Pouze naděje vykrvácela

A jen jedno zraněné srdce zeje prázdnotou

Rozlepit oko. Druhé je beznadějně slepené ospalkami. Nepravidelné oddechování přináší úlevu. Benjamínek rodu spí. Pokusím se co možná nejtišeji převalit na bok. Stále oddechuje. Opatrně vstávám. Plížím se bytem. Hlavně nevzbudit nepřítele! Za tenhle výkon by se nemusel stydět ani Olda Šetrnej. Do obýváku je otevřeno. S elegancí velryby na mělčině tančím mezi nastraženými pastmi. Koleje jsou pro žabaře. Rozsypané vagóny jsou horší. Ty mrchy kloužou. Ale zkušený zálesák se jim hravě vyhne. Zato lego. Vždycky se objeví tam, kde ho člověk nečeká. Knihovna připomínající výlohu apatyky už je na dosah. Natahuju ruku po kapkách do očí.
"Mamiii!?"
Zásah. Potopena.

"To jsem ráda, že do té Prahy aspoň nějak dojedeme."
"Já taky," odpověděl jsem.
Po chvíli upadl šroubek.
Nikdo netušil, co se stane dále.
Strojvůdce zpomalil, a v tom se vagon rozpadl.
Děti začaly brečet, matky křičet, otcové šíleli, a já s maminkou se snažili dostat ven. Když přišel průvodčí s postavou dvoumetrového chlapa přes 100 kilo, všichni se uklidnili. "Jsme pár kilometrů před cílem, vezměte si věci, dojděte kousek po poli k autobusu na kraji. Pokud je někdo zraněn, nahlaste mi to, my vás ošetříme."
"No to byla cesta, na tu už nikdy nezapomenu," řekla maminka a já souhlasil.

Pevně zašněrované botky s jistotou našlapovaly mezi pokroucenými kusy oceli, ohořelým dřevem a střepy. Pohyby boků rozhoupaly sukni, aby si ji nemusela přidržovat. Pružným krokem tygřice, která přelstila lovce, došla až k němu.
"Děkuji," řekla.
Než ho potkala, myslela, že už na ni nic nečeká. Všechno, na čem záleželo, pohřbila.
"Bylo mi potěšením, madame."
Měl zločinecké obočí, ale oči měl tmavé a vlídné. Přijala nabízenou ruku a vyhoupla se k němu na bílého hřebce.
Před nimi se rozprostírá zdánlivě nekonečná země.
Za nimi zůstaly spálené mosty, pokroucená trať, mrtvý vlak ležící na boku. Překážka na cestě pokroku, který je pronásledoval.

Srdce se mu prudce rozbušilo, když zjistil, kdo je tajemný sponzor jeho dračího výzkumu.

Vždy jen dostal určitou sumu galeonů, aby mohl pokračovat ve zkoumání Maďarských trnoocasých draků.

Bez podpisu. Bez vysvětlení.

A teď stál před ním. Nádherný a elegantní jako vždy. On proti němu zaprášený, špinavý od kouře a s vlasy připálenými od ohně.

„Už je to dlouho,“ promluvil Lucius sametovým hlasem s očima upřenýma do jeho.

„Velmi,“ souhlasil Charlie. „Proč… jsi přišel?“

„Protože chci přestat marnit čas,“ vysvětlil tiše.

Jeho pohled hovořil za všechna slova. Připomínal minulost.

Charlie ji chtěl zpět. „V tom případě jsi přišel právě včas.“

Strojvedoucí Vaněk, zraněný po srážce rychlíku s nákladním vlakem, leží v nemocnici.
Díky jeho chladnokrevnosti a zkušenosti nedošlo ke ztrátám na životech, jen pár rozsypaných vagónů.
Ministr dopravy jej sám osobně navštíví a pustí se s ním do srdečného rozhovoru:
"Tak jak se vám vede, pane Vaňku?"
"Už je to lepší, pane ministře."
"Jak dlouho už řídíte lokomotivy?"
"Osmadvacet let."
"A kolik je vám roků?"
"Jedenapadesát, pane ministře."
"Jste ženatý?"
"Ano."
"Tak mi řekněte, jak vlastně k tomu neštěstí došlo?"
"Totiž, pane ministře, jak se to tak stává. Nedával jsem pozor a pak už jsem si ji holt musel vzít."