DMD 2024

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?

Na okraji Nebes, na nízké zídce, seděli andělé. Jeden oficiální, druhý spíše naturalizovaný na Zemi. Třetí padlý, leč s výjimkou, co se ďábelských alergií týče a čtvrtý, co nepadl, spíše se vycházkovým tempem snesl k zemi.
Odpoledne trávili různě. Například Uriáš udivoval a děsil Crowleyho tím, že si na ruku lil svěcenou vodu. Petronel zase poněkud závistivě otlapkával Azirafalova křídla...
Teď se dostali do vážné debaty, která by vyděsila nejednoho teologa a kněze.
"Takže... tys jim dal jabko," ujasňoval si to Uriáš.
"No... ono tak nějak spadlo."
"A ty oheň," dával dohromady fakta Petronel.
"Jo. Potom..."
"Potom už to známe."

Děti, proč mne následujete? To nevíte, co se chystá?
Vezmi svůj kříž a následuj mne.
Prosím, můžeme jít s tebou? Půjdeme, ať jdeš kamkoliv!
Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.
Co se děje, Aslane? Nemůžeš nám to říct? Bolí tě něco?
Vyšel ven a hořce se rozplakal.
Jsem smutný a osamělý. Položte na mě své dlaně, ať cítím, že tu jste se mnou.
Má duše je smutná až k smrti.

Lví hříva je zalitá sluncem, zlatě se leskne, davy se posmívají.
Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky.
Lucie a Zuzana zůstanou.
Zpovzdálí se dívají ženy.

„Dědo!“
„Pssst! Holčičko moje…“
„Toto mi teď říká Eino, pořád. Prý nikdy nevím, kdo poslouchá!“
Gerem měl v očích slzy.
„Toto, nikdy ti to nezapomenu.“
„Neděkuj, ještě nejste za hranicemi. Na řeku bych nešel. Budete tam jak kachny na rybníku.“
„Jak tedy?“
„Oklikou přes moře. S důvěryhodným kapitánem.“
„Vím, za kým jít.“
„Toto, prosím, půjdeš s námi? Do Království? Budeme bydlet ve městě, kde je palác! Budu chodit do školy a učit se u mága!“
„Ne. Pomůžu vám až k lodi a pak se vrátím do kovárny.
„Toto! Prosím!“
„Ne. Tohle je váš nový začátek. Já se vrátím ke svému.

Patrně největší zásluhu na sbližování mudlů a kouzelníků měl ministr Draco Lucius Malfoy. To z jeho podnětu byl uspořádán Festival mudlovské kultury, na kterém přednesl slavnou řeč o sblížení s mudly.

Znalci jeho života však nebyli překvapeni. Ti věděli, že se po válce s Tomem Rojvolem Raddlem aka Voldemortem, rozhodl prozkoumat mudlovský svět. Chtěl pochopit, proč se tolik schopných kouzelníků, včetně čistokrevných, postavilo na odpor.

Ne vždy se snaha ministra Malfoye setkala s pochopením. Vzpomeňme jen na aktivitu tak zvaných Voldemortových sirotků, ale on zdolal všechny překážky, jeho úsilí slavilo úspěch a první Festival mudlovské kultury navždy vstoupil do historie.

Nad opuštěnou planinou se táhnou cáry kouře.
Tam, kde stával mlýn na blatech, ještě dýmá hromada popela. Zvířený prach barví oblohu do kalné šedi, tu a tam rozbije těžké ticho zapraskání.
Ořešák u náhonu oheň ušetřil. V mohutném kmeni a polámaných větvích se skrytě sbírá míza. Na jaře po letech skomírání znova obrazí zelenými listy, teď, když se půda vyčistí a krajina kolem se znovu odváží nadechnout.
Ve větvích sedí havran, který nikdy nebyl chlapcem. Odletí svobodně, až bude chtít.
Mlýnská chasa tvrdě spí na rychtě v Černém Chlumu. Probudí se bez kouzel, bez zlých vzpomínek.
Bylo?
Nebylo?
Kdo ví…

Nad řekou divokou vrba se shýbá
po vlnách zpěněných vzpomínky plynou,
Blyštivé střípky všeho co bylo
jak vážky třpytivé nad hladinou.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho roznese po okolí.
Ať budoucnost přinese smích nebo zklamání
loučit se starým kolikrát bolí.

Točíš se zády, k tomu co bylo,
poslední pohled, než vykročíš vpřed.
Od dneška k zítřku, od bylo k bude,
však před tebou leží snad celý svět.

Uhasly ohně, už popel jen zbývá,
než vítr ho rozfouká po strništi.
A pod křídly motýlů se budoucnost ukrývá
prchavá, tajemná, temná i blyštivá
nejistý příslib pro chvíle přístí.

Uprostřed zahrady jablko červené,
dáreček od hada, co skrývá se v ráji.
Stačí se zakousnout, i sousto se počítá,
svede nás cestu, co bývá trnitá.
A v úsměvu širokém, faleš se tají.

Ve víře naivní teď ruka se natáhne
vždyť úsměv falešný dnes plachetka skrývá.
Po soustu jediném jas v očích pohasne.
Zapomeň na zázrak nad nímž svět užasne,
takový konec jen v pohádkách bývá.

Jablko k jablku, pokaždé znova
marná jsou příběhů varovná slova.
Když vůně mámivá k soustu nás svádí
od hada jablko vezmeme rádi.
Toužíme uvěřit, po sté jak poprvé,
že snad do dnešní už nebude červivé.

“Crack se to řekl 72ce, ale přinutil ho slíbit, že dál to nikomu nepoví…”
Začínal litovat, že včera pil. Kadet ještě nevyrostl z toho vysokého dětského hlásku, co se mu zavrtával do mozku.
“...jenže 72ka vyžvaní vždycky všechno, takže to zaslechl 88čka…” ukazoval si na prstech, jak v hlavě procházel trasu, kterou po Kaminu putovala nejnovější legenda: “...od něj se to dozvěděl…”
Pomalu mu došlo, co provedl. Roztřásla se mu brada.
“Budeme mít průšvih?” popotáhnul.
Povzdechl si.
“Ne,” zavrčel, a kadet se rozzářil: “Jen dej vědět ostatním, že jste teď oddíl Kurník.”

Vážně. Budoucí elita GAR, a nedokázali zavřít zobáčky.

Probíhal Den Země.
Pršelo, až se paneláky zelenaly.
Byla taková zima, že Juliánova současná a bývalá lidská companion statečně klepaly kosu na netopýřím stánku zababuchané do zimních bund a než se vrátily od kavárenského stánku, horký džus jim vychladl.
Takže žádné hlučné davy lidí, jen sem tam otužilé skupiny a jednotlivci.
Takže jsme se vyflákli na důkladné schovávání.
"... zubohmat..."
Klíčové slovo!
Člověk strká do boxu krabičku se zophobáky.
Julián slušňácky uloví jednoho a couvá do úkrytu baštit.
Já vrazím křídlo do krabičky, aby ji člověk nemohla vyndat, a lovím a lovím.
"Už máš dost, pusť...!"
Však nebe nespadne, no ne?