DMD 2024

Za devatero horami
a devatero řekami
žilo bylo jedno velké úp
Trápilo spisovatele,
někdy nevydali ze sebe ani ťuk
Plašilo je, jak pobíhalo kolem,
půlnoc už se blíží, honem!

Číhalo na ně venku, doma, v práci i ve škole
Pera, notebooky a mobily odložené na stole
Každý duben zdivočelo
Někdy se i opíjelo
Přes to všechno ho spisovatelé měli rádi
S úpem, co říkalo si DMD, byli kamarádi

A když duben ke konci se blížil,
každý už se sotva plížil
Přesto květen ještě nechtěli
S poslední nedělí
se slzou DMD objali

Jestli DMD nezemřelo, dodneš žije
...a zbytek je historie

Kráčel vstříc oslnivé záři, dokud neobklopila jeho tělo. Na kůži cítil neznámou tíhu atmosféry a vše vonělo poněkud jinak. Na jazyku ochutnával podivné chutě. Otevřel oči a zjistil, že i barvy mají jiný odstín. V uších se mu ozývala pestrobarevná škála zvuků nejrůznějších živočichů, přírodních sil a lidských hlasů.
"Páni, čekal jsem něco jiného," myslel si. "Opustil jsem budoucnost... a zbytek je historie. Historie, kterou mohu prožít!" Vychutnával si každý nádech čerstvého vzduchu a zářících barev. Přišel z dalekého místa, jež oplývá technologií, která nahradila přírodu v šedých barvách a tichých tónech. Z místa, které není již určeno pro člověka.

Violettu pozval na procházku parkem za účelem dovršení tréninku. Všichni už věděli, kdo je, a přešli to bez větších poznámek – na rozhovor se svou zaměstnavatelkou asi nikdy nezapomene („Vy jste žena?“ – „Nejsem.“ – „Hm… Nezapomeňte naostřit tužky.“). Po tom všem chtěl tu věc aspoň jediné osobě říct sám.
„Snad to nebude moc osobní…“
„Neosobní mě nezajímá,“ namítla vyzývavě.
„V Rusku jsem měl jiné jméno,“ řekl a v duchu napočítal do deseti. Один, два… шесть, семь… десять. „Ženské.“
Zastavila se a on s ní. Naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho jako poprvé. „Já vidím muže. Všechno ostatní patří k historii.“

Ticho. Nepříjemné. Podezřelé. Na jedné straně planety tma. Uplná. Nevídaná. Spící všechno prošvihnou, pokud je neprobudí chaos. Pomatení. Překvapení. Automobilové nehody. Jedna za druhou. Doprava zcela zamrzlá. Lidé uvězneni v tunelech, obchodech, bankách, výtazích... pokud se nezřítí. Mobily, tablety, baterky, všechno, co září a ještě má energii se snaží osvítit cesty. Nejde televize, internet, telefony. Bez komunikace. Panika. Nemocnice odstavené. Všechny přístroje ihned přestali pracovat. Jak dlouho bude trvat než nahodí generátory? A jak dlouho vydrží běžet? Letadla jsou stále ve vzduchu. Komunikace se zemí probíhá. Letiště samotná však také čerpají energii z generátorů. Runwaye zmizely ve tmě a mlze.

"A zbytek je známá historie, i když většina současných učenců příběh považuje za mýtus. Císaře Aurelia údajně 'uneslo Slunce do Nebeského paláce' a jeho velký přítel, námořnický král Elonoa'a, se ho na své lodi vydal hledat. Jejich další osud je nejasný. Spekuluje se-. Ano, kolego?"
"Elonoa'a nebyl král. Ostrované nemají krále. Byl první z náčelníků, demokraticky zvolený."
"Obávám se, že to není zcela relevantní. Tedy, spekuluje se, že císař odešel do ústraní a-"
"Naše ústní tradice potvrzuje, že se to opravdu stalo."
"Kolego Mdangu, uvěřím tomu leda, pokud sám císař Aurelius přijde a všechno mi hezky potvrdí. Přestaňte mně přerušovat."

Jednorožec a jeho úžasný pestrobarevný plášť byl velmi pravděpodobně ten nejlepší muzikál celého 18. století v Karibiku.
Oplakaný a zmrtvýchvstalý Izzy svým zpěvem uhranul všechny. Edward nepřestával máčet Stedeovo rameno svými slzami, kdykoliv se na něj podíval.

Později našel Frenchie Izzyho opřeného o zábradlí a hledícího do tmy.
Po návratu ho spolu s ostatními nadšeně objal, ale najednou se cítil nejistě. Jejich vzájemné sblížení bylo ještě tak křehké a nové, když si Izzyho vzala smrt.
Izzy zaslechl jeho kroky a otočil se.
"Umřel jsem, vrátil jsem se, zbytek je minulost. Pojď už kurva ke mně, čeká nás spousta nových písní."

Třicátý duben, po 23. hodině večer.
Seděl před obrazovkou a vyťukával do počítače poslední slova jednoho z drabble.
Když dokončil, přepnul na stránku a vložil drabble do systému, tak jako mnohokrát předtím.
Vydechl si. Konec. Nevěděl, jestli má být se svými pracemi spokojen. Mnohé byly hezké, mnohé by vylepšil. Mnohá ​​témata vynechal, protože nevěděl jak na ně. Byl to nelehký měsíc. Jiní pisatelé se možná zúčastní dalších akcí, on o tom ještě přemýšlel. Poslední pohled na obrazovku. Odhlášení. Zaklapnutí počítače.
Půlnoc. Duben měsíc drabble končí. Tisíce krásných příběhů vcházejí do historie, paměti a srdcí.
Co přinese další ročník? Čas ukáže.

Na soutoku Wehry a Fuldy vzniklo město Hannoversch Münden. Něco jako Hannoverské Ústí.
Jako tolik jiných německých měst vyrostlo celé z hrázděných domů. Tady je bohatí měšťané dovedli k dokonalosti. Různobarevné trámy, všelijak zdobené řezbami a ornamenty, často vidíme zlacené nápisy, modlitby nebo upomínky na dávné majitele. Všemu samozřejmě vévodí honosná radnice, ta ovšem kamenná.
A na samém kraji města se řeky slévají. Přes vodu vedou dva stylové kryté dřevěné mosty. Na ostrohu mezi řekami se pne kaštan, ohromný jako tři jiné. Celý obsypaný bělostnými květy. Jenom se tak zastavit a pod záštitou zelenozlaté koruny pokojně sledovat, jak vody plynou…

"Kde jste byli?" obořil se na ně James, sotva Buclatá dáma práskla rámem. "Skoro jsem ty šachy vyhrál!"
"Jamesi, brácho, tomu bys nevěřil," začal dramaticky Sirius, "úplnou náhodou jsme se zamkli v přístěnku na košťata."
"Jasně, náhodou. A já jsem jelen," pokýval James vážně hlavou. "Remus má aspoň tu slušnost se červenat, ne jak ty, 'nevinnost sama'."
"O tom, jestli jseš nebo nejseš jelen, vím svoje," odtušil Sirius. "A Remus využívá toho, že mu červenání sluší. Kdybys ho viděl v-"
"Dobře, fajn, odpouštím ti," zhrozil se James. "Zbytek si bohužel umím představit. Buďte si v tom přístěnku třeba celý rok."

Sedí a tiše rozpráví, nocí září jen jediná petrolejová lampa. Aneta přetrhne nit hovoru a spěchá ven. Vrací se s rozmrzelým dítkem v povijanu.
„Já ho vůbec neslyšel,“ kroutí hlavou Wilhelm a dívá se na svého černookého vnuka, jasně patřícímu k otci.
„Máš staré uši.“
„A ty babské, drahá,“ řekne a vtiskne jí polibek na spánek.
Sedí v tichu, miminko ještě párkrát kníkne a znovu usíná. Aneta vzhlédne na svého muže. Rozumí jí beze slov.
„Řekni, ať to nedělám, a Lina s Frédéricem zůstanou doma.“
Odvrátí se. Mlčením křičí, rozumem sama v sobě ubíjí cit. Karoline musí odjet z Vídně.