Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Asi proto, že se mi náhodou podařilo napsat něco docela milého, a to se mi moc nestává.
Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.
Nevím, do jaké míry je zde fandom znám - je to o klukovi, kterého vychovali mrtví.
Letos mi všechna moje drabblátka přijdou vyrovnaná. Tak vybírám srdeční záležitost, zimní obraz a něco na zamyšlení.
Téma: Loňské sněhy
Údolí Mohawků, 1783
Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.
„Tak pojď, ještě kousek.“
Stojí a dívá se.
„Ještě kousek, pojď, to zvládneme.“
Otáčí se směrem k domovu a nejistým krokem, leč s pevným odhodláním, míří tam.
Dřív jsme toho obešly osmkrát víc.
Do schodů nevyleze. Beru ji do náruče. Ze svých čtyřiadvaceti kil živé váhy má maximálně jednadvacet. Kdoví jestli. Během týdne.
„Tak pojď, dáme ňamku.“
Očuchá misku a podívá se na mě sametově hnědýma očima. Je to jasné, budeme krmit. Granulku po granulce s kousky masíčka jí strkám do krku, dokud otvírá tlamku. Pak pevně stiskne čelisti.
Dokázala jsem do ní dostat sotva osminu. Zbytek jde do ledničky.
Letos jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je psát seriál (a dobré to je :o)). Přesto jsem vybrala neseriálové drabble, protože mi připadá nadějné. A naděje je mi zapotřebí, jak se mi celý duben dobře žilo a psalo, s jeho koncem bohužel postihla moji rodinu velká ztráta, ze které se pořád nemůžu vzpamatovat. Tím se chci zároveň omluvit, že nekomentuji, neodpovídám na komentáře a neděkuji těm, kteří některá moje drabblata dali do výběrů. Mám z toho radost, opravdu, ale síla mi nějak chybí.
Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“
A abych nezapomněla, drabble je věnováno Lee, za všechna její (narnijská i nenarnijská).
Předposlední. Velmi vypasený. Já se prostě neumím rozhodovat :)))
Příští - poslední - bude seriálový.
Čtěte. Čtěte od nich nejlíp všechno, jestli máte čas :)
U Scully se nesmí zapomenout na drabblata z Akt X. Já ale zamířím jinam - někde číhají Nástrahy vesmíru, jinde někdo poněkud posmutněle konstatuje "Jsem doktor!.
Drahá druhá Owlicious nám předkládá Knihu knih s moudrým sovím náhledem a neskutečnou hloubkou vědomostí. Je těžko vybírat, proto mám dvě z každého zákona. Starý v obou případech chytá za srdce a za mírně nostalgické osobní vzpomínky na oblíbené příběhy: Proste a bude vám dáno a Stručná historie dlouhých dějin. Nový nese ohromnou naději, která mě osobně silně dojímá: V poslední chvíli a Nedělní ráno, čerstvé a křehké.
Zárukou zábavy na pokraji milého šílenství, stejně jako mnoha textů k zamyšlení je Rebelka. Nelze pominout, že sepsala taky mnohé, kde figuruje Harkness a všechno je to správně hraknessovité :)). Opět jsem ale vybírala jinde. Společně milujeme ptáky, kteří mají (ale jen možná!) Strach z letu. Vysoce cením každý zjev Dobrých znamení, obzvláště to, Jak Crowley věděl. A nakonec mile ztišený příběh o tom, Jak to všechno začalo.
Doslova kamenem úrazu při vybírání se pro mě stala tvorba Blueberry Lady. Její historická drabblátka mě tiše dojímají a těší, proto výčet rekordního počtu: Následník trůnu, Rodinná památka, Po meči, Hedvábně modrá a 11. listopad.
Lejdynka pobaví, potěší i zamrazí. V linii prvých dvou pocitů Pluhem a mečem, v šedě třetím se ptá "Ist das die Schuld?
Neuvěřitelně všestranně spisovatelsky nadaná Danae potěšila malou pražskou mytologií, když poslala po vodě Záchranný kruh. Naopak nad obzorem zahřmělo, když si romantický západ snad ani neuvědomil Zřetězení důsledků.
Jako když se schováte mezi regály a ctíte přikázané ticho. Tak skrytě pobavila Keneu, když přiblížila Knihovnu - obývák města.
Kolikrát z duše a krásně ze života mi psala Kleio. Kdo by neznal nějaký podobný Začátek kariéry, komu si kdy nestěžovala některá Božská. A ostatně, kdo si někdy nezkusil či nevysnil malý intimní a náznakový Večerní příběh.
Ness napsala myslím nám všem z duše. Opravdu?
Skrz naskrz dubnem bavila báječnými nápady Smrtijedka. Obzvláště mě zaujalo, že Poezie zachraňuje životy.
Někdy zábavně, někdy na vážno píše Gwendolína. Křehce a bolavě klepe na dveře pamětiPozdní příchozí.
Jedním jediným drabbletem v letošním roce si poslední místo zasluhuje můj milý - Caba. Notně jsme se u toho nápadu pobavili, a mě zatraceně mrzí, že nenapsal víc, než ty Mrtvé duše.
Nestíhal jsem ani z poloviny přečíst vše, co bylo vytvořeno, a ke konci měsíce to bylo ještě horší, takže si nedělám iluze, že by můj výběr byl objektivní - to ani v nejmenším. Mnoho určitě výborných kousků mi jistě uniklo, takže to, co vám předkládám, je akorát výběr z toho, co jsem zaznamenal a líbilo se mi.
Aries a její Liškomág Evžen - moc hezký příběh.
Eillen s Tajemná města - Město moře a železa - pěkné střídání časů a k příběhu ještě hádanka :)
Terda její Skřivánek - poutavý námořní příběh, dobrý vítr v plachtách.
Bídák vykreslil v Hostinec u Bídáka syrovou atmosféru lokálu, na jehož cenovou skupinu se neptáme.
ReiNatus a jeho malebné Království Ká je v podstatě sitcomová záležitost, která pobaví.
Tora a Hotel U devíti koček mě nemohlo, jakožto kočkomila, nechat chladným - neb to znám z vlastní zkušenosti :)
mila_jj její příspěvky ve Věda ve sto slovech potěšily vždy nějakým zajímavým střípkem informace, o kterém jsem neměl tušení
Neviathiel toho má více, mě se líbil třeba Vyšehrad
Nathanel s jeho nepojmenovaným fandomem byl často temný a přitom tam bylo i dost vtipných momentů
Rya a roztomilé Sovátko se hezky četlo.
Na závěr bych ještě rád vyzdvihl drabble od Gleti - Nebezpečný úkol , to pobavilo
a od Sothis Blue - Vybavit si její číslo , za temnou atmosféru.
Začíná to být opravdu složité, to když u některých autorů nelze vybrat dvě, ale je třeba doporučit rovnou tři kousky :) (a číst všechno :) )
kytka psala letos neskutečně silný seriál, kterého jsem se zpočátku skoro bála. Ale stejně mě chytil do drápů s donesl k slzavě povzbudivému konci. Protože i když je někdy bolestivě Pusto, ticho, vyryto i s kořeny, nakonec Všechno je, jak má být.
Příběhy o sovátku a o myšákovi vždycky chytí za srdce, Rya je píše neskutečně mile. Sovátko je celé šedivé. Někdy. Z nás.
mila_jj i letos vrchovatě přispěla báječné Vědě ve sto slovech. Nesmazatelně se mi do paměti zapsal příběh zlatých medailí - Zbavme se jich dřív, než nám je vezmou oni! Okouzlilo také ESO plné es a krásně mile pobavil První stupeň tortury.
Profesor mě téměř neodpustitelným způsobem zatáhla do svého vyprávění, když mi Kaple na začátku nastavila tajemství. Zasvěcení ve strunách mi ho nakonec naštěstí vyjevilo :)
hidden_lemur a její Notýsek podali krásně mystickou a přitom reálnou Prahu. Na velice milou notu zahrála odvážným činem Pepy K., pro kterého Nikdy není pozdě.
ef77 nakousla velice zajímavě utvářený svět, který se zatím asi nedá najít na Náměstí Míru. Moc by se mi líbilo číst si z něj víc a víc.
HCHO pobavila perfektně vykreslenou scénkou z akademického života - Zkouška. Velmi osobně mě však zaujala Nová zbraň, o které bych se potřebovala dozvědět co nejvíc.
Hned do dvou linií psaní se letos pustila Tora a střípky z historie mě velice těšila. Bohatý život zakončený neveselým hnutím osudu vedla Zuzana Vojířová, naději a důvěru v radost nezlomného lidského ducha naopak probouzí Mnich, který letěl. Nelze ale zapomenout na legendární kočenky, které vám povypráví O jednom lítém souboji, kterýžto v kuchyni probíhati ráčil.
Carmen píše tak dechberoucí střípky, že bylo skutečně těžko vybírat. Problém ve skladu rozesmál a crossoverově potěšil, Cesta kolem usmívajících se hvězd je lehká a potěšující jako výdech v úžasu. Že Každá noc má stín rána však bere dech.
Podobně tak strigga píše v takovém rozpětí, že člověk neví, kde obdivovat dřív. O Záchranné stanici nemluvě. Zaujal mě ale náběh na celý příběh a svět, v němž je děsivé Nezjistitelné. Bolavě ze života je marný pokus o vysvětlení, že jsou i Jiná "my". Ztěžklou náladu pak zaručeně odlehčí nenechavé tajemství, které se skrývá Za dveřmi.
Z duše mi hned několikrát během letošního dubna psala Erys, děkuji za to. Všichni dobře víme, že Takhle to fungovat nemá. Svým rytmem, skrytou záhadou a úžasnou prací se slovy mě však zasáhlo drabble o tom, že Léto zůstalo, vše ostatní se změnilo.
Závěrem tentokrát neoptimisticky, ale z hledicka dějin zcela nutně. Esclarte zdurazňuje, jak důležité je Pamatovat si.
a proto do posledního výběru dávám drablata s humorem, od mile úsměvných až po naprosto třeskutá
mamut: Povídánky pro Bulánky
cptdrake: Inzerát
Keneu: Odkoukat od budoucích
se.id: Připravte se
hidden_lemur: Jeden z důvodů, proč to děláme
kytka: O recyklované Alence
hidden_lemur: Talentovaný Mr. Murphy
myday: Geometrická
Hippopotamie: Jak sbalit obyčejnou holku. Návod pro bohy
cptdrake: Reality show
Esclarte: A nejhorší jsou trpaslíci
O mlčení od striggy a Doctor, kterého mám nutkání vzít do náruče a schovat do skříňky a zamknout, aby už nikdy... ách.
Tragické, avšak velmi působivé ohlédnutí za tím, co je už pryč - Musíš si počkat od Tory.
Hra na světlejší momenty od Carmen, protože tohle je MASH v celé své hořké kráse.
Krásné Ďobání vzpomínek od Erys, protože tahle křivda prostě bolí.
A když mluvím k hořkosti a křivdě, nemohu nezmínit drabble „Hodný chlapec.“ od Keneu.
A teď hezky zvesela:
Skvělé Nezájmem trpěti - neplechu dělati od Lejdynky a rozpustilý synek Shakespearův.
Rebelčin Návštěvník, který je prostě a jednoduše geniální! A výborné Postrčení správným směrem od Gwendolíny a Mary Watson, před kterou i já, její zapřísáhlá odpůrkyně, musím pobaveně smeknout. xD
Tenhle ročník jsem tak nějak nestíhala ani moc psát, natož číst. Ale nedalo mi to, tak aspoň tenhle malý výběr. :)
Váhala jsem, moc jsem váhala mezi tímto drabblem a pak tím mým nejsmutnějším, ve kterém jsem se rozloučila se Silverem.
Nakonec ale zvítězil život a humor. Kéž by to tak bylo vždy i v životě.
Letos se tedy rozloučíme spolu s naším černým kocourkem Jájou, naší malou nenasytnou černou dírou.
Moc věřím, že se Jája zúčastní i příštího ročníku. Původní téma bylo Mozkobouření. A v Jájově mozečku to bouří stále...
Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...
