DMD 2018

Mé činy kráčí se mnou jako můj stín.
Mé odhodlání žene mě kupředu.
Má víra jako berla mne podpírá.
Můj Bůh je můj štít.
Moje pistole jsou má jistota.
Miluji svou zemi jako syn miluje svou matku.
Až opustím tento svět, doufám, že čest zůstane zákonem.
***
František s Josefem stáli pod pamětní deskou v Morávkově parku na Prašném mostě.
Přemýšleli o muži, který zde před osmdesáti lety padl v divoké přestřelce s gestapem.
„Nosil zákon v sobě. Zákon dobrýho a špatnýho. Zákon o odvaze a cti. To už se dneska moc nevidí.“
„Jo, dneska každej radši zdrhne, aby nemusel bojovat.“

Přemýšlela, jestli mu aspoň v poslední okamžik před smrtí došlo, v čem udělal chybu. Spíše odhadovala, že ne. Byl tolik přesvědčený o vlastní výjimečnosti. To všichni kolem něj se mýlili, nechápali ho…
Pravda, pochopení pro něj neměla už dlouho. Zbavila se závislosti na něm. Uvědomila si svoji cenu. Připustila si, že ji celou tu dobu jen využíval a týral. Že rodové šílenství si na něm vybralo svoji daň…
Mohl být spokojený. Konečně jednou se nemuseli obávat o život, nemuseli potupně žebrat, aby se jich někdo ujal. Jeho plány se plnily, postupně.
Jenže on chtěl mít vše a hned. Nedopadlo to…

Červené teľa princ objavil v lese. Chytil za drobné uško, pustil až za lesom.
Prenasledovalo ho odvtedy každým dňom a bučalo.
"Nechcem ťa!" povedal raz princ.
"Tak prečo si sa na mňa pozrel?" spýtalo sa teľa.
Princ sa vyľakal. "Hovoríš, pekelník?!"
"Chcem ti slúžiť," odvetilo teľa. "Alebo vládnuť. Ponúkať ti. A byť tvoj zákazník. Len vyslov prianie."
"Som kráľov syn. Všetko raz bude moje! Nechcem nič!"
*
Princ Haggard pristúpil k zvieraťu s jasnobielou srsťou. Oživený mesiac. Chcel sa jednorožca dotknúť, ale ten unikol.
Haggard, ktorého nikdy nič nebolelo, sa chytil za srdce.
"Chcem..."
Nad ním sa týčil prízrak červených rohov.

"Královno cest, přicházíme jako němí svědci krásných dnů a máme prosbu.
Mnohokrát jsme byli na dně, mohli získat všechno nebo nic, zažili kyselá vítězství i sladké prohry. Probouzeli jsme se za zvuku bubnů, prodírali se bodláčím i davy potetovaných kluků, chodili po tichých pěšinkách, žili bez připojení, dostávali neodmítnutelné nabídky a zaplňovali bílá místa na mapách. Mnoho jsme se naučili – už nejsme děti, první třídu máme za sebou a zvládáme i násobit tři krát tři.
Víme, že přijmout nás není terno, jsme trochu pekelní zákazníci. Rádi bychom se ale sešli osobně. Nevzdáme se, jsme přece děti svých otců a jsme plní optimismu. Vyslyš prosím naše malebná slova a dej, ať nás naše cesty zavedou k drabblení i za rok."
"Když řeknu ne?"
"Přijde čas hesel! Skončíme tvou nadvládu a zvedneme tvůj sedící zadek ze židle. Už máme připravené plakáty!"
Naložme ji jako tučňáka!
Pozor kouše!
Shoďme skopce z kopce!"
"Nechte toho," mávne rukou. "Víte, kolik dá práce zajistit, abyste se v dubnu sešli? Přemluvit Prokrastinaci, Smrt, Nedostatek času? Zaplatit daně za to, že je přesvědčuju? Se mnou by odešel ten jediný zákon, který na všech cestách ještě platí."
"Jaký?"
"Každý dojde svého cíle, i když možná ne dnes, ani zítra."

Jednou to přijít muselo.
Na můstku imperiálního křižníku panovalo hrobové ticho a ve vzduchu visela smrt. Aby taky ne, když si tam lord Vader prohlížel hlášení o dalším úspěšném nájezdu drzé skupiny povstalců a přítomno bylo i několik důstojníků, kteří tomu mohli zabránit.
„Připravte mi loď,“ zavelel náhle, aniž by někoho uškrtil, „vyřídím si to s tou rebelskou chátrou osobně.“ A než se nadáli, zavlál za ním plášť a on energicky odcházel.
Důstojníkům bylo upřímně jedno, jestli jde do hangáru nebo prostě jenom rozflákat pár panelů. Tak jako tak to znamenalo, že botu zákona teď okusí někdo jiný než oni.

Hora stál v narvaném lokále a ani se nesnažil skrývat dojetí. Kdo mohl se s ním přišel rozloučit.
Někdo mu jen poplácal po rameni. Pár chlapů ho pevně objalo a popřálo mu štěstí v novém životě. Někteří se museli uchýlit k humoru, aby vůbec byli schopní slov. Mezi nimi i Maller.
"Víš, že až odejdeš, nastane tu anarchie? Bez tebe nás Bídák neuhlídá," pousmál se. Hora mu úsměv oplatil.
Nakonec zbývalo poslední rozloučení.
"Bylo to krásných pár let," prohlásil Hora a sevřel Bídákovu dlaň.
"To rozhodně," souhlasil Bídák.
Ve chvíli, kdy Hora opouštěl zdi pevnosti, věděl, že se stejně vrátí.

„Uchránila jsi můj život. Proč?“ ptá se a nevypadá, že je za záchranu vděčný.
„Pán světla s tebou má své plány,“ usměje se tajuplně Rudá kněžka.
„Pro ty plány je nutné, abych nosil tuhle šaškárnu?“ zatřese znechuceně svou „zbrojí“.
„Lidé vidí, co chtějí vidět,“ pokrčí rameny. „Mance Nájezdník zemřel na hranici. Pán kostí přežil.“
„Měla jsi to vymyslet jinak!“ řekl frustrovaně. „Vše, co jsem léta budoval, se rozpadne. Jsem jediný, kdo dokázal sjednotit všechny kmeny divokých, dát jim nějaká pravidla a řád. Pokud je tvůj bůh chce použít v boji, bude mít velký problém najít vůdce, kterého budou ochotni následovat…“

„S kým ses tak hloupě vsadila, co?“ zašklebí se. „S Morrisonem? Dědek si pořád nedá pokoj?“
„S nikým,“ oponuje Patty tiše a on cítí, že říká pravdu, ačkoliv přiznat to svírá hrdlo. Dívčino vyznání prosáklo do místnosti. V rohu výsměšně poletuje poslední balónek narozenin. Osmnáct.
„Ti tvoji pobláznění cápci...“
Zavrtí hlavou. Nedodává víc, jenže mluví její oči a tichý křik bodá, proto raději uhne. Ale pak tu jsou její dlouhé vlasy a najednou mluví i ty, husté plavé prameny, které teskně volají domovem z dávno zapomenutých vzpomínek.
„Už mi není třináct,“ zašeptá Patty a Danteho popadne šílená touha něco rozbít.

Loučil se se svým místem těžko. Pětatřicet let mu jeho kancelář byla druhým domovem, kolegové nejbližšími přáteli, zahrada za oknem místem meditace. Miloval svou práci a dělal ji dobře. Sbíral knihy, které mu prošly rukama, jejichž každé písmenko pečlivě prošel.
Měl pocit, jako by opouštěl rodinu, vydával se do neznáma. Jako by spolu s ním odešel řád a pořádek, které už teď nebude mít kdo bránit vlastní duší.
Naposledy pohlédl na svou židli a na prázdný stůl.
Potichu se vytratil, nechtěl se loučit.
Venku se nadechl večerního vzduchu; byl to jiný nádech, než ty tisíce nádechů za roky jeho práce.

„Končím,“ prohlásil měsíc duben a blahosklonně se uklonil.
„Jsem vysílený probdělými nocemi. Tak jako manželé nosí zlaté kroužky na prsteníčcích na znamení vzájemné oddanosti, každý z vás má nyní menší či větší kruhy pod očima a ty značí, že jste mi zůstali věrní. Děkuji vám, moji poddaní,“ řekl duben, král drabble.
„Už jsem unavený sledováním rojení stolůvek a hltáním komentářů. Oči mne pálí ze čtení. Je čas,“ zaťukal duben berlou zem, „abych předal vládu měsíci květnu. Musím si odpočinout.
Odcházím a se mnou zákon, že každý den vyjde nové téma. Za rok se zase ujmu vlády v plné síle. Sbohem.“