DMD 2020

„Se na to můžu...“ pokřikoval Bledule a kopal do mokré hromady plátna. Ještě večer to byl relativně suchý stan.
„Tak jsme měli stan,“ pokrčil rameny Myšák.
„Co, měli jsme stan. Nemáme stan. Když bude mrznout... bez stanu umřeme.“
„Je červenec.“
„Nemůžeš vyloučit, že bude mrznout! Třeba i v červenci!“
„Jsi Přeměněný. Neumrzneš.“
„Jde o princip!“
Myšák si povzdechl, ale to už se do hovoru vložil Sýkora.
„Přestaň jančit, lez do auta a jedeme.“
„Jasně! Jen další bouračku!“
„Zalez!“ houkl od volantu Raubíř.
Všichni se nasoukali do malého auta s velkým návěsem a vyjeli rychlostí pět mil v hodině.
Jako vždycky.

Myslels to jako varování, vím.

Když jsi zachránil zkrvavenou sirotu v lesích. Všechno něco stojí, Marianno.

Když poznala tvá kouzla, stala se tvou učednicí. Čarodějnou moc nezískáš čistě, Marianno. Jen na něčí úkor.

Když jsi jí otevřel srdce, lože i svůj příběh. Učňové v Mlýně se předháněli jako krysy. Já vyhrál.

Když jsi jí dal první zdroj své moci, tehdy ještě z lásky. Magie lidi mění, Marianno. Vysává.

Pak ti sebrala zbylé dva a slova ztratila smysl.

Teď, když tě vidím, sešlého starce vrávorajícího chodbami tvrze, hnusíš se mi. Zbyla jen lítost, pohrdání.

Moc ale jinak nepřichází. Naučils mě dobře.

Klepala se strachy. Sotva stála na nohou, v ústech měla sucho, čelo pro změnu zalité studeným potem. Tohle prostě nepřežije. A jestli to přežije, bude mít nadosmrti noční můry.
„Tak poď a neboj se,“ ozval se netrpělivě manžel. „To zvládneš.“
Klíček do zapalování. Zařadit jedničku, sešlápnout spojku…
„Né, trabanta startuješ na neutrál,“ úpí manžel.
Vyřadit. Otočit klíčkem. Startér točí, ale motor nenaskakuje.
„No?“ mrká na ni povzbudivě manžel. Připomíná jí toho hodného profesora z gymplu, co se snažil studentům při zkoušení napovídat.
„Už vím!“ zaraduje se. „Ten… no… ten, jak to sosá benzín… sosák!“
„Sytič!“ chytá se za hlavu manžel.

Když naplno propuklo šílenství ohledně nového koronaviru, byla jen otázka času, kdy jeho osidla zajmou i některé z nás, řidičů MHD, pracovníků v takzvané první linii.
To, že jsme přestali v tlupách chodit na cigáro a na konečných se ukrýváme v bezpečí svých kabin, je vcelku logické.
To, že někteří dobrovolně řídí deset hodin s rouškou na obličeji, je politováníhodné sebemrskačství, které nepomůže ničemu jinému než rozvoji dermatitidy, nicméně nějaký psychologický efekt to mít může.
Když jsem však minulý týden za panelem uviděl kolegu s hlavou vstrčenou do nafukovacího míče, má víra ve zdravý rozum našeho kolektivu byla hluboce otřesena.

Přišlo by jaro, i kdybychom ho nepřivolávali?
Ne, nemusíš se za tu otázku stydět.
Je důležité zachovat si jiskru pochybnosti, nejistotu, vědomí, že neznáš odpovědi.
Ano, máš pravdu, panika uvnitř bolí.
Ne, nezbavuj se jí. Kdo jiskru uhasí, obrní se jistotou a dojde daleko, ten příliš mnoho nechá za sebou. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
Ne, neživ ji příliš. Kdo jiskru rozdmýchá, toho plamen zachvátí a stráví na popel. Strne a příliš mnoho se mu vzdálí. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
A odpověď? Jaro by přišlo, i kdybychom ho nepřivolávali, ale nikdo neví, zda by to bylo to správné jaro.

Pána z Prahy poznala ve Vegas. Byla v práci, měla směnu: zazpívala pro něj, zatančila mu na klíně, a na rozdíl od jiných obdivovatelů, od tohoto přijala nebetyčné lichotky, vybrané dárky, telefonní číslo a smělý návrh.
„Odjeď se mnou, budeš mít všechno na světě.“
Dozvěděla se kam, ale mohl zrovna tak říct „za sedmero hor a sedmero řek“.
Laura slyšela o děvčatech, která se za sedmero horami a sedmero řekami ztratila a nikdy nevrátila, a tak z Vegas odlétala v lodičkách s rudou podešví, zato ochromená strachem.
„Jsi přenádherná, když panikaříš,“ řekl.
Jestli jí panika sluší, rozhodla se, zachová ji.

Gracie vyběhla z chýše, přivítala slunce a skočila do bystřiny, svižně tekoucí z blízké hory.
Skvrnitá žába s obrovskýma očima ji tiše pozorovala, usazená na vlhkém kameni.
„Ahoj!“ pozdravila Gracie a natáhla k ní ručičku.
Žába skočila tak rychle, že si dívenka neuvědomila, co se děje, dokud na krku neucítila pálivou bolest. Odmrštila žábu na břeh a sledovala, jak ta potvora vesele hopká pryč.
Pak si ještě chvíli zmateně osahávala podrážděnou kůži. Když zjistila, že jí ani neteče krev, potřásla hlavou a běžela nakrmit ptáky.
13 dní nato vesnice Magalla kvílela hrůzou a nebylo nic, co by zastavilo její pláč.

"Dobrý den, studenti..." přikvačil do učebny uřícený doktor Zrzavý
a setřel si pot ze znavené, rudé tváře.

"Dnešní přednášku bych chtěl věnovat nečekanému vývoji ohledně tématu, které jistě, jako lidé v první linii, bedlivě sledujete.
Události nabraly nečekaný spád!"

"Zase koronáč…" Zívl nejbližší student.

Profesor pokračoval ve výkladu.

"Dnešek, prvního čtvrtý dva tisíce padesát, vejde nechvalně do dějin.
Nejnovější forma koronaviru zmutovala do digitální podoby a napadá teď počítače!"

U studentů se mísilo zhnusení s šokem. Tohle snad překoná i to fiasko s antikarcinem ze třicátých let.

"Apríl!" Zvolal nečekaně profesor. "A pak, že jsem suchar." zamumlal si pod fousy.

Jsou lidé kteří umí
Fotit motýly
A pak jsme tu my
Nefotíme motýly

Jsou lidé kteří vědí
Všechno hned
A pak jsme tu my
A mizerný svět

Někdo možná umí
Motýlům sosáky trhat
Někdo možná smí
Mouše křídla urvat

Jenže

Stejně jsme tu my
Náš závoj iluzí
Spadl do bláta
Náš závoj z iluzí

Nefotíme motýly kteří
Už na zahradě létají
Nefotíme motýly kteří
Vlasy naše nezdobí

Nefotíme motýly ze strachu
Vlastně to vůbec neumíme
Povídat si o motýlech včelách
Vlastně teď ani nesmíme

Jsme jen motýli na skle
Projíždějícího tiráku
Jsme jen motýli na skle
Automobilu

Nikoho to nezajímá

Pěšinou do strmého kopce odhodlaně dusala nápadná dvojice. Sice si přála být nenápadná, jenže to by nesměla utíkat s obřím balíkem květovaných přehozů v náručí, dekou odcizenou vlastnímu koni, košíkem jablek, dřevěnými meči a pytlíkem kolíčků.
Ani jeden z nich nechtěl přiznat únavu, a tak mlčky pospíchali, dokud se konečně nevynořili z lesa na rovině.
"Tak," vyhrkl Elladan a vztekle hodil přehozy na zem, "teď mi vysvětli, proč jsi vzal na náš úkryt kolíky bez šňůry?"
Elrohir se nenechal zastrašit. "Říkals, že chceš zažít vzrůšo. Že se nudíš. Že chceš boj o život. Tak bez šňůry to bude teprv vzrůšo."