DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

Král vlk měl ženu, kterou moc miloval. Ta však jednoho dne, po přečtení časopisu Nesmrtelný strýček, přestala jíst. Král se o ni velmi bál. I svolal sněm na který dorazila i ostatní zvířata a začali se radit jak královně pomoci.
Ovce navrhovaly bylinky, opice ovoce, králíci zeleninu. Král je chvíli poslouchal, pak jim vynadal do pitomců, zabil ovci, nechal ji upéct na bylinách, ovoci a zelenině. I s touto pečení došel za královnou a řekl jí ať neblbne s anorexií a kouká jíst, bo chce v posteli ženskou a né kostru. Královna poslechla a žili šťastně i bez šarlatánských rad.

„Co se tváříš tak zachmuřeně, opičko?“
„Je mi smutno, koloušku.“
„Copak tě trápí?“
„Stav dnešní společnosti.“
„Ale no tak, snad nebude tak zle.“
„Ne? Tak se podívej kolem. Psi se v jednom kuse ožírají, jakoby měli blechy, ptáci si vždycky něco zobnou a pak s tou svojí bandou opeřenou halekají po celém lese a ryby? Ty se vždycky zpijí do němoty.“ Opička se zadívala na hladinu rybníka. „No co mi na to řekneš?“
„…“ odpověděla ryba.
„Tak to vidíš,“ zavrtěla hlavou opička. „Banda nevychovaných zvířat. A jací nevděčníci! Na noc jsou jim opičky dobré, ale ráno… Ráno stejně tráví s kočkama.“

„Kam mizí všechno jídlo?“ zeptalo se liščátko.
„K prasatům. Když jim budeme dávat část našeho jídla, tak nám v lese nikdo neublíží a budeme si žít všichni v míru,“ pravila maminka liška.
* * *
„Skandál,“ zahoukala sova.
„Ještěže ho vlci chytili,“ přidal se jelen. Smečka právě odhalila prasečího zloděje. Kradl část jídla z daní pro sebe a střádal si zásoby, zatímco ostatní zvířátka v lese hladověla.
„Prý ho chytili přímo při činu. Schovával jídlo v krabici,“ řekla veverka.
„Dobře mu tak. Kdo krade, bude zavřen do strašidelného lesa. Vsadím med, že ostatní prasata kradou taky. Takhle skončil nesmrtelný strýček,“ zakončil to medvěd.

"Čekal jsem vás, Doktore," pronesl měkkce lev, zatímco dále pozoroval životem hemžící se údolí.
Stařec v těle jinocha se vedle něho posadil.
"Je mi to líto."
"Co se dá dělat. Co se stalo, stalo se."
"Až dneska odejdu, budu muset skuliny do tohohle paralelního vesmíru uzavřít nadobro."
"Už bylo na čase."
"Bude všechno v pořádku?"
"Reziduální časová energie tady dělá divy. Poradím si. Ale poradíte si vy beze mne?"
"Já? Ále. Žiju už přes devět set let, je na čase si zvyknout být samostatný."
"Nemít se s kým podělit o to břímě by vás mohlo jednou zničit."
Doktor smutně přikývl.

Kdysi dávno v jednom lese kraloval lev. Jednou se však poddaným zprotivil a vyhnali ho. Zvířata se mezi sebou jen rvala, a tak se menší, ale bojovný lev prohlásil králem. Les mu však nestačil. Začal dobývat teritoria dalších zvířat.
Nakonec se vypravil do dalekých skal na medvěda, ale tentokrát přecenil své síly. Zvířata, proti kterým dřív bojoval, se na něj společně vrhla a porazila ho.
Malý lev si nicméně svou udatností získal nesmrtelnou slávu. Toho později využil jeho synovec a prohlásil se jeho nástupcem.
Po nějaké době však prohrál rvačku s vlkem ze sousedství. A zvířata ho s ostudou vyhnala.

Bylo jednou jedno kouzelné jezírko, obklopené košatými stromy. Chodila k němu zvířátka z široka daleka. Velkoryse jim propůjčovalo neobyčejnou sílu a hbitost, takže na ně žádný predátor nemohl.
Jednou se však o jezírku doslechl vlk samotář. "Strejček" se mu říkalo. „Budu silný a hbitý a ulovím, koho budu chtít,“ pomyslel si.
***
Průzračné jezírko vypadalo opravdu lákavě. Po jeho straně však čněla velká dřevěná cedule.
„Pramen nesmrtelnosti,“ stálo tam. „Jsi-li čistého srdce, pij. Máš-li zlé úmysly, pozor!“
Vlk se ale jen zachechtal a zplna hrdla se napil. Nejdřív necítil nic.
Brzy však místo něj, stál u kouzelného jezírka velký košatý strom.

Vnouček chtěl pohádku a tak dědeček vypravoval.
„Byl jednou jeden želvák, o kterém všichni říkali, že je nesmrtelný. Všechna zvířátka mu od narození říkala strejčku, ale pak zestárla a umřela a želvák nic.
Nakonec tomu želvák začal sám věřit. Pyšně chodil po lese, a všude říkal, jak je úžasný. A jednou se natřásal tak moc, až ho kleplo a on umřel,“ dovyprávěl dědeček.
„Co z toho plyne?“
„Že každej jednou umře,“ přitakal vnouček důležitě.
„No, vlastně to bylo 'pýcha předchází pád', ale tohle taky jde,“ zasmál se dědeček trochu hořce.
Poslední dobou mu mráz v kostech nerozpustil ani rozpálený krb.

„Bylo nebylo, žil jeden vlk. A ten vlk měl problémy, protože jiný vlk pokousal chlapce a on nemohl přijít na to, který vlk by to mohl být. Nakonec se mu to ale s pokousaným chlapcem podařilo zjistit. Byl to jeho strýček, který byl zdánlivě napůl mrtvý, kdo vraždil a terorizoval okolí. Tak ho ten vlk zabil. Pohřbil ho a byl si jistý, že je po všem. Bohužel ale nebylo. A strýček se dokázal vrátit díky poutu s dívkou, kterou pokousal. A teď mi povězte, co z toho plyne?“ Děti krčily ramínky.
„Když zabijete alfa vlkodlaka, ujistěte se, že už nevstane!“

Malý hádek se plazil k nízké větvi stromu, na níž byl hlavou dolů zavěšen černý netopýr.
„Strýčku, strýčku!“ syčel. Netopýr otevřel jedno oko a pohlédl na mládě vražedným pohledem. To zpomalilo a s úctou se pod něj doplazilo.
„Já jenom… chtěl jsem se zeptat…“ syčelo ustrašeně a netopýr otevřel i druhé oko.
„On totiž… moudrý sovák s plnovousem povídal, že jsi nesmrtelný.“
„To jsem,“ odvětil netopýr.
„Ale vždyť orlové tvrdí, že každý zemře a nikdo není moudřejší než oni.“
„Jednoho dne zemřu.“
„Ale…“
„Pořád budu žít v srdcích žen a dívek. I když mne velký had zabije, stále tu budu.“

Byly jednou Kočka a Vydra. Žily spolu spokojeně a nic jim nechybělo (snad kromě kocouří vitríny, kdyby na ni měly místo a dostatek objektů). Jednoho dne si však jejich teritorium začala nárokovat kočka. Abychom odlišili Kočku aristokratku a kočku královnu, kočka dostala jméno: Amélie Kittka Millwall Pond. Amélie byla spravedlivá (jak kdy) a přítulná, ale tuze pyšná. Když kručelo v bříšku, chodila kolem misky s odvrácenou hlavou, občas ji zahrabala. Chtěla lovit! Jenže holubi na střeše byli moc daleko. Až se jednoho dne zesláblá Amélie nedoplazila ani k naporcované kapsičce a dokralovala.
Vyšší i nižší šlechta není mocnější sebenižší šlichty.