DMD Bonus č. 7. pro 23. 4. 2013. Téma: Nesmrtelný strýček - bajka

Surikaty se pásly. Starý vypasený samec stál na zadních a hlídal, zatímco ostatní členové rodiny hledali v savaně kořínky a drobný hmyz. Ostře zaštěkal.
Všichni zmizeli pod zemí. On se však kolébal k vykotlanému pařezu. Žili tam ti nejtučnější brouci.
„Pojď sem, pojď,“ mluvil k němu pařez.
„Už běžím,“ spěchalo zvířátko.
„Dness jssem ti broučka upekl na ssluníčku. Pojď, bude ti chutnat...,“ lákal pařez dál.
Starý surikata chvátal, divže neuklouzl po vlastních slinách.
„Nemussíš sspěchat. Brouček počká, podívej…“ Štěrbinou v pařezu se mihl brouk.
Surikata se po něm natáhl.
Zmije skočila.
„Prý nessmrtelný… SStrýček sse vytahoval, dětičky,“ syčela sytá zmije.

Byla noc. Stádečko jelínků vyšlo se na mýtinu pást. Mladý jelínek se zatoulal od ostatních.
„Neutíkej,“ napomínal ho starý jelen.
„Ale strýčku, co se může stát. Je klid a ty jsi nesmrtelný,“ odpověděl mladý s očima upřenýma na strýcovy jizvy. „Ty jsi unikl Velké kočce.“
Začali se znovu pást. Jelínek přestal hlídat okolí.
Praskla větvička.
Jelínek zdvihl hlavu. Strnul.
Ty oči byly zelené jako tráva po jitřním dešti a on se v nich utopil.
Kočka se mu zakousla do hrdla. Krev pocákala obličej.
„Vzbuď se, Marku!“ třásl Daniel von Drak kolegou. Voda z jeho mokrých vlasů kapala na Markovu tvář.

Když zemřel vůdce vlčího národa, měl po něm převzít vládu jeho syn. Protože byl ještě malý, vlády se ujal bratr mrtvého krále. Jak šel čas, mladý vlk zatoužil po trůnu, na který měl nárok. Strýc mu ho však zatím nechtěl předat, protože byl nezkušený a příliš divoký. Princ mu začal usilovat o život, ale nedařilo se mu krále přemoci ani obelstít. Začínal si myslet, že je snad nesmrtelný, když strýce unavila věčná ostražitost, trůnu se dobrovolně vzdal a odešel na odpočinek. Zanedlouho vedl mladý král smečku do války se sousedním vládcem, ale protože neznal strategii války, padl hned prvního dne.

Vlahý vítr zvěstoval příchod jara.
Mocný orel kroužil oblohou, racci se hádali na skaliscích a pro papuchalky nastal čas na každoroční martyrium – stavbu nory.
Náš mladý papuchalk ale nebyl dnešní. Věděl, že na kvalitě nory záleží, a nehodlal ji upravovat každoročně. Udělá si strejčka - zbuduje sídlo, jež vydrží na věky věků. Které mu nikdo neobsadí, protože ho vystaví mimo kolonii.
Dokonalé.
Slečny papušalčice se budou moct přetrhnout, která si s ním pořídí vejce...
Jeho dílo se vskutku stalo nesmrtelným. To když ho racek zahlédl samotného, daleko od kolonie.
Dobře si pochutnal.
A staří papuchalkové měli příběh, jímž mohli strašit papušalčátka.

„Dnes vám budu vyprávět pohádku o jednom velice zlém stonožčím strašidle, kterou mi vyprávěla už moje babička,“ řekla maminka stonožka malým stonožčatům. „Jak určitě víte, my stonožky to máme těžké, protože potřebujeme strašně moc ponožek. Proto si při věšení prádla musíme dávat obzvláštní pozor, abychom je nevěšely nepořádně, aby se daly – až uschnou – hezky skládat. Je to moc důležité, a tak na každé malé stonožčátko, které si špatně věší ponožky, přijde zlá tetička Evička a ukousne mu přesně tolik nožiček, kolik ponožek špatně pověsilo. Takže až příště budete věšet ponožky, myslete na to, že tetička Evička na vás už číhá!“

Prašivý kojot jednou zatoužil po koruně bratra lva.
Nejprve nalákal králova ochránce levharta do pasti. Pak nechal lvíčata - své malé synovce! - sežrat hyenami. Nakonec na lva poslal střelce.
Usedl na trůn, nasadil si korunu a začal vládnout. Ten kroužek ho ale tlačil, protože mu nepasoval. Bolela ho hlava, vztekal se, zuřil a nevládl dobře.
Po čase se zvířata vzbouřila, přivedla kojota na Bosworthské pole a zabila ho.
Bůh věděl, co dělá, když králem zvířat ustanovil lva a ne kojota. Ale takový kojot je nesmrtelný - i když jednoho zabijete, vždycky se další bude drápat přes hlavy svých příbuzných tam, kam nepatří.

Kdysi dávno doplul jeden atlantský kocour do Egypta. Tamní kočky si ho prohlížely s velkou nedůvěrou.
„Kdes přišel k těm křídlům?“
„Máš divný ocas. Syčí na mě, div mě nekousl.“
Atlanťan však dobře lovil a o úlovek se ochotně dělil, takže egyptské kočky souhlasily, že je vlastně jejich příbuzný a smí zůstat.
Zatímco ostatní kočky stárly a umíraly, okřídlenému kocourovi jako by se čas a nemoci vyhýbaly. Ovšem když to chtěl kočkám vysvětlit, vyděšeně couvly.
„Jsi černokněžník, zrůda, kočkožrout! Táhni pryč!“
Přijal jméno, které mu daly v hněvu, odešel do Persie – a svou magii a umění si odnesl s sebou.

Na bránu sálu kdosi drápem klep
a dovnitř hnal se albín rosomák,
co za chvost táhl dovnitř starce lva.
Tu z trůnu shlédl mocný zvířat král
a druha svého strašným zrakem spral,
neb otřesný byl starcův vlas i chrup.
„Nač táhneš králi téměř mrtvý trup?“
se ptal a davy zvířat kolem bavil dost,
což rosomák mu vymet z tváře hned:
„I mýlíš se teď, králi, on je host;
to bratr otce tvého přežil jed!“
což havran stvrdil rychle slovem svým.
„Ach, příliš zbrklý byl můj soud,“ řka lev
a polepšil se bleskem, zavelev:
„teď žádám, sedni, pij a hoduj již!“

Na nejvyšším stromě sedávala jedna kavka. Byla to kavka vkusumilná, i začala se rozhlížet a každému kolemjdoucímu vysvětlovat, kterak má jezevec ušpiněné drápy, jak jelen nevkusně vystrkuje zadek a červenka hruď.
„Na tom něco je,“ usoudila zvířátka. Zničehonic viděla to, co nikdy předtím. Jenže!
O kavce se doslechly další kavky. Těm už kritika červenek, jelenů a jezevců nestačila.
„Koukněte na krtka, jak nevhodně je šedý! Smějte se mu!“ pošklebovaly se. Překřičely každého, kdo si myslel opak.
Tím končila legrace. To už bylo jen zlé. Nesmrtelný strýček Mindrák se plížil kolem.
A poučení?
Ne každá ukřičená kavka má patent na rozum.

Ovečka byla smutná, že s Vlkem nemá nikdy jistotu, že si za ní přijde hrát i další den. Proto se před tím, než večer šla spát, modlila za Vlkovu přízeň k Nesmrtelnému Strýčkovi. To byl bůh oveček, také nazývaný Velký Oveč, ke kterému promlouvaly, když tráva byla málo zelená a voda v potůčku málo čirá.
Ovečka ale zkusila štěstí a obrátila se na něj i se svým neobvyklým problémem. Věděla, že hrát si s Vlkem není dobré, ale přesto pokoušela osud, protože Vlka měla ráda. Věděla totiž, že pokud nevykročí za hranici ohrádky, navždycky už zůstane hloupou ovcí ze stáda.