Realita

Abychom zkoumali módu, musíme se nejprve ponořit do tichých vod studených moří. Nezapomeňte na svůj nejpůvabnější neopren! Pod hladinou se setkáme se známou mořskou designérkou. Pohybuje se s takzvaným K hejnem kosatek dravých. Její první prací byl půvabný nápad využít mrtvého lososa jako nádherný letní klobouček. Postupně se nápad rozšířil i mezi jiná hejna, a celé léto to tak dokonce nosily všechny módní kosatky. Tato móda nakonec vydržela až do příštího léta. I přes to, že to prozatím bylo její jediné dílo, tvrdí, že se nevzdá a bude tvořit dál. Popřejme jí tedy štěstí a inspiraci v další umělecké tvorbě.

Dále už probíhalo soužití s českou kulturou pro Takiho spíše bezproblémově i přes časté faux pas, ale naproti tomu já jsem začínala mít problémy s mojí vlastní identitou. Vždycky jsem se považovala za Češku, nepříliš hrdou na svůj národ, kulturu či zemi, ale stejně jsem se od mojí nacionality nikdy nedistancovala. Avšak v souvislosti s mým nedávným japonským venkovským dumáním jsem dospěla k tomu, že se cítím býti kospolitní a v homogenní české kultuře jsem pociťovala úzkost. V Japonsku jsem stejně vůbec nekomunikovala česky a naopak jsem si i přes můj počáteční odpor vypěstovala díky příteli vůči japonské kultuře vášeň.

Nový vůdce byl v něčem jiný. Nikdo tomu nemohl přijít na kloub. Byl prostě černou ovcí. Jeden den se zjevil a nebylo jasné, odkud se vzal a co ho sem přivedlo. Na první pohled byl stejný jako ostatní. Vůdcem se stal proto, že byl lepší než ostatní. Šlo mu to. Za celou dobu, co nás vedl, neudělal ani jeden omyl. Byli jsme na tom líp než kdykoliv předtím. Něco však na něm nesedělo. Něco bylo jinak a nikdo tomu nemohl přijít na kloub. Nemělo však smysl to řešit. Když vám osud dává citróny, tak se přece neptáte, kde je vzal.

Život je letální genetická choroba. Pokud se nakazíte, je to neslučitelné se životem. Většina lidí si myslí, že začínáme umírat hned, jak se narodíme. U většiny lidí to však není pravda. Na počátku života totiž naše tělo produkuje víc buněk a naše buňky se obnovují větší rychlostí, než umírají. Tím pádem umírat začínáme, až když dosáhneme ekvilibria, což se stane mezi 22. a 25. rokem života, a přehoupneme se přes něj. Pak buňky umírají rychleji, než se rodí nové. Tim pádem umírat začínáme přibližně od 25 let. Zeptejte se těch, kdo tuto čáru překročili, jestli vám to potvrdí. Potvrdíte vy?

Ten den jsem přiletěla s Takim do Ruzyně, odkud jsme se měli vydat do nového bytu v Holešovicích. Jelikož mne příšerně bolela hlava, musel Taki vzít věci do svých vlastních rukou. Protože měl o Praze představy značně idealizované, zavolal nám taxíka, směřujícího na Zličín. Ovšem, co Takimu nemohlo dojít, byla smutná skutečnost, že po půlnoci již metra nejezdí. Jen za tuto cestu jsme zaplatili tisícovku a nakonec jsme stejně museli spát na sedačkách před vstupem do metra, poněvadž se Takimu vybil telefon a všechny peníze jsme vyhodili za taxi. Ráda tě zase vidím domove, i když jsem teď bez domova…

„Pottere!“ zvolal rozverně do telefonu a v odpověď slyšel pobavený výdech.
Dělal to pokaždé a Dan se zasmál tím nejkrásnějším smíchem na světě.
Vždy se mu přitom rozbušilo srdce. Snažil se působit sebejistě, ale cítil horkost ve tváři. Hlas se zadrhával.
Byly to schůzky v hotelech pod cizím jménem. Dan s tím nechtěl jít na veřejnost a když byli lidé podezíraví, podporoval ho, aby se shippoval s kým mohl.
Přestože se snažil svou lásku přesvědčit, aby s tím vyšli ven, poslechl. Nemohl neuposlechnout. Nedokázal jej ztratit. Být bez Dana bylo nemožné, takřka neslučitelné se životem, jak Tom moc dobře věděl.

Skončila jsem s odloučení. Se slzami v očích jsme se dohodli, že už toho drama necháme. Je mi jedno jaké má nedostatky, nemá smysl být perfekcionistkou. Nedokonalost je přirozená lidská vlastnost a možná i díky ní mi přišel Taki tak lidský. Zahodila jsem jistou část naší minulosti, abychom se mohli opět ponořit do našeho láskyplného vztahu. Po setkání s jeho rodiči, které pro mne nebylo zdaleka tak traumatizující jako pro něho, jsme se rozhodli pro jiný převratný krok. Moje firma právě rušila svoji japonskou pobočku a já tak měla možnost více než po roce se vrátit domů s mojí láskou...

"Nevypadám v tom tlustě?" stojí žena před zrcadlem a ptá se na jednu z nejvíc nejzbytečnějších a nejvražednějších otázek v životě.
"Samozřejmě že ne," odpoví muž a vší silou se snaží udržet neutrální výraz ve tváři. V tuhle chvíli je podrobován většímu zkoumání, než lék na Parkinsona a rakovinu zároveň.
"No nevím. Za poslední dobu jsem strašně zestárla," nevěří žena tomu, co slyší. "Mám vrásky," vypne si čelo a tváře, "dvě brady," stáhne krk dolů "a padají, mi vlasy".
"Vlasy ti padají jak si je furt rveš z nervů se mnou, a vrásky jsou z lásky," zkusí to muž. Beznadějně.

Nevím ohledně vrásek, ale občas z té lásky může naskočit i husí kůže. Ve vztazích je totiž důležité mít správnou termodynamiku. Například pokud má jeden z partnerů studené ruce, je dobré, aby ten druhý měl teplé. Tak si můžete zachovat optimální teplotu, když se držíte za ruce, a navíc může jeden druhého zahřívat během studených zimních večerů (pokud víte, o čem mluvím).
Horší je to s optimální teplotou okolí. Má to okno být otevřené, nebo zavřené? Je 18 stupňů zima, nebo ne? Jak má být ten termostat? Je 30 stupňů krásné počasí? I to musí řešit nový obor. Vztahová termodynamika.

Namaluj mi svět? Dnes už docela smysluplný požadavek. A co takhle popiš mi svět? Možná i vyprávěj o světě. Přesně o to požádal Ammaar Reshi. Specifikoval, že cílovou skupinou příběhu a obrazů jsou děti, a rozdělil úkoly mezi neurosíť spisovatele (ChatGPT) a ilustrátora (Midjourney). Výsledkem je knížka „Alice and Sparkle“. Dnes ji na Amazonu koupíte za 9,13 dolaru (pokud chcete, aby vám ji další počítač vytiskl a zabalil), anebo 4,99 dolaru za e-knihu. Tím pádem jediní lidé, kteří jsou součástí výrobního cyklu této knihy, jsou zaměstnanci logistické společnosti, kteří vám knihu dovezou. Samořídící auta eliminují i ty. Přeji hezké čtení!