Obdarujte Julii! Vyzkoušejte drabble!

Slíbil, že bude nenápadný a nevyleká je. Tak mu nezbývalo než nehybně stát, i když mu proletěla hrudním košem houba. Navíc si připadal trochu jako exhibicionista. Když do něj o přestávce vrazil nešika třídy, nevydržel a rozsypal se. Další mrňous navrhl popít z jeho lebky moštu a rozebrat jej na ostatky. Už chápal, proč jeho kolegyni, s níž si předtím v kabinetu vyměnil místo, trčí žebra na všechny strany a nemá ruku.
Zachránila ho až spiklenecky se tvářící Zuzanka s velkým pytlem na odpadky.
Normální dědečkové, když se chtějí jít podívat, jak se jejich vnouče učí, to mají prostě jednodušší.

Bylo pošmourné nedělní odpoledne, které se – jak už se nedělním odpoledním stává – zdálo být stále ještě spíše ránem. Déšť rozředil světlo do šedi připomínající všechny barvy modelíny zpatlané do sebe a moje pozornost poletovala z jedné věci na druhou jako splašená. Narazila jsem na příběh. Na první (i na druhý) pohled byl hloupý, neobratně napsaný a mělký. Nudil mě, ale plnil mou potřebu zabývat se na chvíli něčím nesmyslným. Chtěla jsem jen zabít trochu svého času, jehož ztráty bych posléze mohla litovat.
Podcenila jsem ho. Měl v sobě jiskru. Ukrytou tak hluboko, že jsem zprvu ani nepoznala, jak jasně září.
Cesta do podloží příběhu připomínala sestup do jeskyně. Prošla jsem ústím zavaleným pestrobarevnými zbytky obalů od laciných pamlsků a proklouzla rezavou brankou ovázanou křiklavě rudou stužkou. Uvnitř byla tma a dusno. Ten jediný zášleh opravdovosti poblikával kdesi v dálce. Stopovala jsem ho. Rozplétala.
Nepochopila jsem včas, co se ukrývá pod nánosem klišé a nelogiky. Starý mýtus, skutečný a jeden z největších. Hnala jsem se za ním a nechala se zmást lineární chronologií.
Překročila jsem hranici. Vstoupila jsem do chvíle před zrozením stvořitelského mýtu. Do místa bez času a bez prostoru. Bez směru. Bez sebeuvědomění. Nečíhala tu smrt. Jen nepřítomnost vzpomínek.
Zachránil mě šálek čaje. Hrnek. Vychladlá a zapomenutá tmavá tekutina. Laciný pytlík zalitý vodou z varné konvice plné vodního kamene. Výluh ze smutných pozůstatků jasně zelených lístků čajovníku. Na stěnách hrnku po sobě zanechával rozmazané hnědé stopy a spolu s teplem z něj dávno unikla i vůně.
Do sáčků prý dávají to, co v čajové továrně smetou z podlahy. Napila jsem se a svíravá příchuť teinu okolo mě znovu vystavěla skutečný svět. Šedý od zbytků neutřeného prachu. Rámovaný zvukem televize od sousedů. Pohltil mě jako jarní bouřka.
Asi bych měla stokrát napsat, že si už nikdy nebudu zahrávat s mýty.

"Šéf si obvykle vybírá Mercedes nebo Rols-Royce, ale dvakrát či třikrát do měsíce budete řídit starou firemní limuzínu."
Sešli po schodech do bývalých stájí. Ostatní auta parkovala na protější straně dvora v moderní garáži, ale šedesát let starý veterán odpočíval mezi historickými kočáry.
"Jde o asi hodinovou cestu na chatu v horách. Šéf sebou bude mít dámu, vrací se až druhý den, ale sám a v jiném autě."
Vrzly dveře stájí a za nimi se rýsovaly tvary překrásné limuzíny: matný černý lak, lesk chromu a krvavě rudá kůže.
Tmavě červená písmena skrývala jméno auta v hluboké černi laku: Ferat Mon-5ter.

Půlnoc.
Co. Tu. Děláš?
Všude. Tma. Všechno. Spí. Ty. Ne.
Jedna.
Srdce. Tluče. Na. Bránu.
Vytepává. Jednu. Větu: Vem. Si. Prášek.
Nebo. Víc.
Dvě.
Nakrm. Rybičky. Přečti. Kapitolu. Odveď. Pozornost.
Hrej. Hru. Přečti. Rybičky. Nakrm. Pozornost.
Oči. Stejně. Uhýbají. Tam. Co. Je. To. Schované.
Tři.
Udeř. Hlavou. O. Zeď. Stul. Se. Do. Klubíčka. Plyšákům. Svítí. Oči.
Otisk. Zubů. V čokoládě. Podobá. Se. Otisku. Na. Kloubech. Prstů.
4.48. Nejtemnější. Hodina. Je. Před. Úsvitem. Chodíš. Kolem. Pokoje. Dokola. Chceš. Prochodit. Se. K spánku. Motá. Se. Ti. Hlava. Sotva. Se. Držíš. Na. Nohou.
Svítá. Budiž. Sláva.
Ještě. Pár. Nocí. Pak. To. Odezní.

Pekelná noc. Blizzard s kvílením nabral sílu. Poryvy větru mu bičují tělo, ledové krystalky se mu zakusují do tváře. Sněhová vánice ho oslepuje, dohlédne sotva na konec svých saní, zcela odkázaný na své spřežení. Psi se boří do sněhu až po břicha, do tlapek jim vrůstá led, v jejich stopách zůstávají krvavé skvrny. Aby jim ulehčil, potácí se za saněmi. Ztrácí cit v nohou a ví, že má omrzliny. Plíce mu hoří a do krku stoupá žluč. Měl by zastavit, rozdělat oheň, ale pak už by psy nezvedl. A tak je žene dál.
"Hou, hoši, hou!"
Nome na ně čeká.

Vytratil se už před večeří. Odpověď na otázku „Jak dlouho ještě?“ ho potěšila. Stačí to. Nikdo nežádá víc. Jak by mohl.
„Kážeme Krista, který mezi nás sestoupil. Jak velice se snížil a tím pro nás vše učinil!“ zakončil důrazně.
„Tak jest,“ ozval se Crispus a ostatní se mumlavě přidali. Možná jen o půl nádechu později, než byl apoštol zvyklý. Jemný náznak „ale“ mu podsunul do ucha pokušitel. Hovořili jako vždy, a otázka v jejich očích musela být mámením z únavy, vždyť nepřešla přes ničí rty.
Přesto měl Pavel nepříjemný pocit, že se mu v dalším sboru začíná rozlézat usirevský blud.

Ten zvláštní mladík snad vystoupil ze stránek jejích oblíbených románků. Černé vlasy, tesklivý pohled tmavých očí, cizokrajný úbor.
Srdce se jí svíralo nad jeho smutným příběhem. Po letech na cestách zjistil, že ho falešný přítel připravil o živobytí, o střechu nad hlavou, dokonce i o staré rodinné dědictví. Bezohledným vydíráním ho donutil odejít z Prahy.
Jak statečně nese ty kruté rány osudu!
„Mohla bych vám pomoci, Jetřichu. Mám pěkný pokojík…“ zašeptala trnouc nad vlastní odvahou.
„Jste moje záchrana,“ vydechl Jetřich dojatě.
Po očku sledoval, jak dáma platí útratu. Nenápadně mrkl do peněženky a pousmál se.
Prozatím je to v suchu.

Jednou šli Mach a Šebestová, která už nebyla Šebestová, ale Machová, s Horáčkem a Pažoutem na pivo, a přišla řeč na to, co prováděli v dětství, a Machová řekla, teda vy dva, kluci, vy jste teda byli čísla, přímo veřejný ohrožení, to se hned tak nevidí. Jenže Pažout prohlásil, omyl, veřejný ohrožení jsme nebyli my, nýbrž vy s tím vaším sluchátkem, vy to ani nevíte, ale málem jste mě připravili o život, prej štěkám jako hrom, ať je koček milion, jenže milánkové, já jsem na kočky alergickej, a milion koček, to už přestává bejt sranda, já byl sám doma, všude kočky, sotva jsem dejchal, přemejšlel jsem co teď, zavolal bych záchranku, ale na telefonu seděla kočka, tak jsem vyházel věci z ledničky a vlezl si dovnitř, studenej vzduch je dobrej na dejchání a v ledničce kočky nebyly, jenom kuře, co jsem zapomněl vyndat, ale zase tam byla zima, říkal jsem si, jestli je lepší zmrznout nebo se udusit, už jsem neměl ani sílu vylézt, ještě že přišel tuhle Horáček. Vyhodil kočky, zahřál mě, dal mi umělý dejchání, ale bylo to o fous.
Mach a Machová byli celí zděšení, ale Horáček se usmál a povídal, mně se to vlastně docela líbilo.

Ludlow ji spatřil nad ránem. Teď už od nich byla vzdálená sotva na dostřel děla. Dvě řady děl schopných poslat je ke dnu dřív, než stačí popadnout vesla. Slyšeli hlasy na její palubě i skřípění trupu. Leželi v člunu jeden přes druhého jen v rozedraných košilích. Doyleová seděla na zádi s hlavou vyvrácenou přes bort a šátkem staženým do čela. Plachta sebou bezvládně pleskala. Cár žluté látky se třepotal ve větru. Nikdo nehnul ani brvou. Museli hrát svou roli až do konce. A modlit se. Že je dvojpalubník mine... Že nikdo na palubě se nebude chtít přiblížit k morovému člunu…