DMD č. 2. pro 2. 4. 2011. Téma: Klobouk ve křoví

A/N: Co když máte ve třídě žáka, který nemusí spát a ukrutně se po nocích nudí?
Toho pošmourného oxfordského dne se nemohl dočkat. Protože on končil.
O dva roky dříve, jak jinak.
Pokaždé je tam jeden chytřejší student - který ovšem nepředčí znalostmi čtyřicetiletou praxi přednášejícího. Jenže tahle bledá ruka byla zdvižená úplně pořád. Tento student měl na všechno odpověď a co hůř, vždycky správnou a plnou puntičkářských doplnění. Vlastní hodiny se pro starého historika staly peklem. A navíc musel přestat brát na vyučování svého psa Maxe, protože on se na něj díval jako na svačinu.
K bujaře vyhazovaným kloboukům absolventů se přidal i ten profesorův. A vůbec mu nevadilo, že ten jeho odnesl vítr do křoví.

Otočka, výpad, kletba, vykrytí. Svist dlouhé hole, třeskot sražené čepele. Kousky oděvu se snadno poztrácí a zamotají do ostružin...
Sek, protikouzlo, obratné kroky. Dávat pozor na měkké hrbolky trávy a zrádné keříky vřesu...
Srážka. Statný muž padá k zemi, ani neví přesně proč. Černovlasý mladík mu ještě posměšně položí na hruď nohu ve vysoké škorni. „Přiznej to, příteli – kouzlo je mocnější meče."
„Přiznávám, všechno přiznávám," směje se ten starší, pomalu vstává, rozhlíží se. Když sáhne mezi šlahouny, ozve se rupnutí trhané látky.
„Omlouvám se..."
„To nic, je to jen klobouk. Horší bude, co si zase vyslechneme od Helgy s Rowenou..."

Poznámka: jen tak mimochodem, včerejší drabble pro mě vlastně bylo prolomením cca čtyřletého autorského bloku. Já věděla, že DMD to dokáže! :)
„Adame Youngu, ani nezkoušej vyjít z domu bez čepice!“ Ostrý mateřský hlas zarazil Adama ve dveřích.
„Ale mamí, v listopadu nikdo ještě čepici nenosí!“ zaprotestoval, ale už sahal po velkém červeném kulichu.
„Buď si vezmeš čepici nebo můžeš zůstat doma!“
Adam si to rozčíleně rázoval kolem plotu. Listopad ho ani trochu nebavil. V říjnu se ještě dají pouštět draci a v prosinci je sníh a Vánoce, ale co s listopadem? Proč by radši nemohlo být třeba ještě jedno hezky teplé září a potom rovou prosinec?
Než došel k lomu, výrazně se oteplilo. Adam se usmál a zahodil čepici do křoví.

Na všem ležel neproniknutelně modrý mrak, ale brzy bude horký den, je čas procitnout. Tříčlenný tým božích bojovníků, dhampír, medvědodlak a norský dřevorubec, pomalu kráčel prašnou ulicí zapadlé vesničky někde na Sicílii, daleko od civilizace.
Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady právě dokončili čištění města od upírů. Velitel si na hlavu usadil ukořistěný slamák, ovšem jeho kolegové mu rázně vysvětlili, že v něm vypadá jako dement.
Suvenýru na svou první cestu do Středomoří se tedy neochotně zbavil, zahodil jej do nejbližšího křoví a prošel čerstvě otevřeným portálem. Už se těšil, jak se zas nahoře pěkně ožerou.

Fandom: Alenka v říši Divů, Burtonovská filmová verze (ovšemže kvůli Johnymu alias Kloboučníkovi)
„Nevím! Víš?“ uchechtával se ten s kloboučíkem a špendlíčky, zatímco nedůstojně tancoval po rozviklaném dubovém stole.
Alenka roztírala drobným prstíkem čajovou skvrnu pod tančícím šálečkem.
„ ...ono to tedy, hopsasá, je od dob té červené Srdcově velkohubé královnice, víš to ty?“ ukázal rukavičkou na vyděšeného Křivouchého.
„Nebo snad, ty?“ načež se obrátil na Králíka, který netrpělivě potlapkával po víčku svých neúprosných hodinek. Čas běžel.
„Tak poví mi tu někdo, proč klobouček přistane vždy v mém křoví?“ vykřikl ten v parádním oblečku.
„Protože jiný Kloboučník v království není? Alenko, jdeme!“ dopil Králík svůj šálek čaje a vložil Alenku do kapsy parádní vestičky.

Jé, ta zeď vypadá jako porostlá polštáři!
Zrak sklouzne na předmět, který svírá v rukou.
*-*
Přicházela domů a potkávala nepřirozené množství lidí. Oko zachytilo záblesk povědomé látky. Zarazila se. Ten klobouk neměl být zachycený na bříze. Měl sedět na hlavě plyšového psa v ložnici rodičů. Mami? Tati?
Nos rozpoznal závan kouře a ve vzduchu visel prach. Oči se široce rozevřely. Běž!
V uších zavibroval vítr ženoucí se místy, kudy nikdy nevanul. A v mozku konečně přeskočila kolečka.
„Ne! Prosím! Nééé!“ Výkřik rezonuje v obou realitách.
Odhodí odrbaný klobouk. Začne se kývat.
Usnout… Nemyslet!
*-*
Jé, ta zeď vypadá jako porostlá polštáři!

Veselá společnost kamarádů seděla na trávě. Jeden z nich si najednou všiml něčeho černého pod šeříkovými keři.
„Hele, co jsem našel!“ Ukázal ostatním podivný proděravělý klobouk, vysoký, špičatý, se širokou krempou.
Někteří se dali do smíchu.
„Co je to za hadr?“
„Jako pro nějakou starou čarodějnici!“
„V noci tu lítala barevná světla,“ vzpomněla si jedna dívka. „Asi tu byl nějaký večírek.“
Herbert a Susanne na sebe pohlédli.
„Myslíš, že to je...“
„Někoho z- těch lidí,“ přisvědčila a otřásla se. Malá připomínka, že vedle jejich poklidného světa existuje ještě jeden utajený.
Ukázala na kus spálené trávy.
„Myslím, že tu neměli večírek.“

Utábořili se v torzu budovy, jež zázračně přežila divoké řádění živlů a zubu času. Krajina kolem byla depresivně zelená, i když ho ve slabé chvilce napadlo, že ekologičtí aktivisté by jistě jásali, kdyby to bývali viděli.
Taylor trávil svůj čas systematickým prohledáváním okolí. Zprvu opravdu doufal, že někde život ve své inteligentní formě zůstat musel, ale naděje už téměř pohasla.
Nova ho vždy doprovázela a – snad aby potěšila – sbírala smutné pozůstatky po původních obyvatelích. Jednou našla rozhlodanou, plesnivou buřinku, která se snad jen tajemným řízením osudu ještě nerozpadla v prach.
Tohle je tedy opravdu všechno, co zbylo? Klobouk v křoví?!

Varování: Spin-off k http://sosaci.net/node/8245 . Ano, i přes všechnu tu nepravděpodobnost. A je to slash.
„Podívej, Sherlocku, támhle v křoví leží klobouk,“ ukázal John tam, kde zahlédl otrhaný vysoký klobouk.
„Hm,“ odvětil nepříliš stručně Sherlock.
„Vypadá dost staře, co myslíš?“
Sherlock se pokusil neobrátit oči v sloup. „Ano, je z konce devatenáctého století.“
„Zajímalo by mne, jak se tam dostal,“ řekl John a přišel ke klobouku trochu blíž.
„Hm.“ Sherlock zvedl nějaký papírek, ležící kousek od klobouku, a několik okamžiků ho zkoumal. „Možná bych věděl jak,“ odtušil.
„Jak?“
„Mám ti to ukázat?“ zeptal se Holmes a v očích mu zajiskřilo. Rozhlédl se obezřetně na obě dvě strany parku a strhl s sebou Johna do křoví.

Rok 2001:
„Teda, Bobku, to jsi nemohl řídit líp?“
„P-p-p-promiň, Bobe, usnul jsem.“
„A zrovna, když jsme letěli nad Bílým domem?“
„No... Já... Zdál se mi americký sen... Byl jsem tam já a spousta ramlic a taky...“
„Bobku!“
„Promiň, Bobe, promiň.“
„...“
„Bobe... co teď ale budem dělat? Jak se odtud dostaneme?“
„Hm... Budeme muset skočit. Ale klobouk je asi ztracený."
„No jo, ale...“
„...Tady určitě taky mají kouzelníky, skákej, Bobku!“
***
George Bush mladší: Zrovna jsem se procházel po zahradě, když mi na hlavě přistál nějaký cylindr. Po chvíli z něj vyskočili dva králíci. Řekl jsem si: „Ale co, klobouk zadarmo!“