DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Její prababička vždycky říkávala: „To chce klid a nohy v teple.“
Její prababičce se to mluvilo. V té době nefrčely čarodějnické procesy jak na běžícím páse. Teď aby se ženská jako první kouzlo místo nadnášení a přebarvování učila ohněchladící zaklínadlo
Uměla ho perfektně, samozřejmě. Ale když si máte vybrat, jestli se necháte přivázat k hromadě hořícího dřeva nebo ne, většinou vás ani nenapadne machrovat s kouzly. Aspoň ne poprvé. Takže trvalo pěkných pár let, než se jim podařilo ji chytit.
Nakonec tu ale stála. Plamínky začínaly pomalu tančit po třískách.
„Nohy v teple už mám,“ pomyslela si. „Teď hlavně klid.“

Mezi suverénně nejoblíbenější hodiny v akademii na Miu Leptonis IV patřily lekce praktické pyrotechniky.
Dost se to podobalo hodinám meditace v Chrámu na Coruscantu: po místnosti posedávalo několik žáků, uprostřed seděl malý zelený mistr a pořád dokola jim opakoval, ať jsou v klidu, nedělají prudké pohyby, soustředí se a nezmatkují.
Akorát tihle žáci měli oči otevřené a před sebou částečně rozebrané granáty.
„Paráda, moc pěkně vám to jde. Teď fakt vopatrně vyšroubujte rozbušku, je zelená, a ne že ji zas někdo upustí, jasné, Simbacco?“
[„Hehuhuftim,“] odpověděl Simbacca, který byl úplně v klidu, zejména proto, že mu dneska zapomněli zakázat ochutnávání.

Snažili se ho uklidnit všemi možnými způsoby, od magické formule "Hlavně klid" po Bombura vařícího narychlo kávu na improvizovaném ohnišťátku. Thorin resolutně odmítal zachovávat klid a dál drštil síru s občasnými záchvaty sebelitování a totální apatie. Tolik let co se věnoval plánování cesty, shánění potřebných financí a hlavně hledáním vhodných společníků pro jeho výpravu k hoře. Obětoval nemálo, jeho předci dokonce vlastní život, a všechno to mělo skončit u jedněch dveří, jež snad Mahal samotný chtěl, aby zůstaly zavřeny. Ne, to přece nemohla být pravda! Kdyby je tak ten starý čaroděj neopustil, tohle je jeho vina! Kdyby se jen ukázal!

U pracovního stolu ho rušily zvuky za zády, i když Ondra jen otáčel stránky a dýchal. Po pár hodinách v posteli ho bolelo celé tělo a v noci v ní nemohl spát. Do kuchyně se nikdy odplížit nechtěl, ale nakonec pouze tam našel klid. Vedle notebooku si vyrovnal blok s poznámkami a uvařil si čaj. Povzbudí, zahřeje, uklidní nervy. Pět minut jeho přípravy není prokrastinace. Za to, že potřebuje každou půl hodinu na záchod, přece nemůže.
„Dane?“ Ondra si večer nedůvěřivě prohlížel pyramidu nádobí, která se objevila na kuchyňské lince. „Kolik jsi měl dneska čajů?“
„Kolik máme hrnků?“
„Třicet šest.“

Ticho. Klid. Ani hlásek.
Sherlock seděl v křesle a přemítal. Podíval se na hodinky. Čtvrt na pět. John měl zpoždění. Hlavně klid, on brzy přijde.
Ticho začal narušovat tikot hodin. Tik ťak. Tik ťak.
Už měl velké zpoždění. Nebo ne? Jak dlouho trvá koupit mléko?
Sherlock začínal být nervózní.
Tik ťak.
John otevřel dveře od obýváku. Sherlock seděl v křesle v té samé pozici, co předtím. Asi si ani nevšiml, že odešel.
Jistě by si nevšiml, kdyby ho unesli přímo před jeho očima.
Sherlock se na něj podíval. Byl to snad úsměv? Hlavně klid, Johne. To se ti nejspíš zdálo.

To chce klid, Hermiono. Hlavně buď v klidu.
To zvládneš.
Ostatně, přežila jsi válku. Přežila jsi pár měsíců ve stanu. Přežila jsi mučení od Bellatrix Lestrangeové, i když se ti o něm ještě pořád občas zdají noční můry… Přežila jsi Velkou bitvu.
Takže tohle musíš zvládnout levou zadní.
Hermiona zhluboka dýchala a opakovala si to v duchu ve snaze se uklidnit.
„Buď v klidu, Hermiono. To dáš.“ Povzbudil ji Harry, i když sám byl trochu pobledlý.
I Chlapec, který přežil a dvakrát porazil Voldemorta, měl strach ze zkoušek OVCE.
To ji trochu uklidnilo.
A dalo to. A měla samá V.

Když opouštěli Bohnice, pan profesor jim jasně kladl na srdce: „Hlavně zachovejte klid. I kdyby nevím co.“
Tak se cestou autobusem vzájemně přesvědčovali, že je všechno v pohodě. Že neexistuje sebemenší důvod se obávat.
Všechno zvládnou.
Jen musí zachovat klid.
I kdyby nevím...
...se na Lyndu vrhl nemilosrdný revizor.
„Ale mě vůbec nezajímá, že vás propustili z blázince, to je váš problém! Měla jste si tu kartu dobít v nejbližší dobíjecí stanici! Nezájem, že máte vybitej telefon!“
O hodinu a pět piv později...
Lynda: „Tohle jsem nezvládla. Dva měsíce odvykání v tahu.“
Saša: „Klídek. Tohohle kokota by zapil i Nešpor.“

http://a-totalita.livejournal.com/32374.html

„Sherlocku, tak tohle už je opravdu vrchol! Něco tak nechutného jsem v životě neviděla! A to jsem měla už hodně nájemníků. Tohle ale překračuje všechno!
Rozleptal jste stůl v kuchyni, prostřílel zeď v obýváku a v lednici máte něco... něco strašného, co připomíná lidskou ruku!
Slyšíte mě vůbec?!
Jak tu můžete takhle ležet v tom svinčíku?!
A proč vůbec ležíte na zemi?!
Vy pod tím gaučem něco hledáte? Sherlocku, vy mě ale vůbec neposloucháte!
No konečně jste se uráčil zvednout. Kam zase jdete?!“
„Ven. A prosím, paní Hudsonová, zavolejte policii, že pod gaučem je zneškodněná bomba. Ať si to odvezou.“

Paní Pažoutová ječela, že jí je to jedno, holka nebo kluk, kdyby to byl mladej Novák z přízemí, neřekne ani popel, kdokoliv, jenom ne Horáček, ten průšvihář, a pan Pažout řval, nešil, Růženo, vždyť spolu žijou kdovíjak dlouho, a paní Pažoutová křičela, nejradši bych klukovi stáhla kalhoty a nasekala mu, a Horáček šeptl Pažoutovi, na to bych se rád koukal!
Pažout zamumlal, zchladni, parde, vyndal sluchátko a řekl, prosím, mohli by být všichni zticha, Horáčka nevyjímaje?
Ze sluchátka se ozvalo, ale jistě, už mlčíme!
Rozhostilo se nádherné ticho, a Pažout do ticha řekl, teď se všichni uklidníme a začneme znova.