DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Poznámka: Stále se mi daří pokračovat (Severus a Hermiona). Za komentáře díky angie77 a Danae! Poprvé jsem zalitovala, že drabble nemá více jak 100 slov.
Pojídala večeři a přemítala o kvalitě rozžvýkaného salátu.
„Musíme skoncovat s posledními Smrtijedy. Snad se tu dnes večer nebudeš bát.“
Chvíli trvalo, než pochopila: „To nemyslíš vážně? Kdy jsme naposledy byli večer sami? Mám toho dost! Už ani pořádně nevím, jak vypadáš.“
„Tak se podívej. Pět minut jsem ti plně k dispozici.“
Spánkový deficit sesbíraný na vánočních večírcích se ozval: „Všechno jen zesměšňuješ. A co se týče našich společných nocí, ani o svatební jsme nebyli spolu.“ Věděla, že zachraňoval mudlovskou rodinu a poznala, že přestřelila. Sledovala kulku ostrých slov jak letí a trefuje se přímo do srdce.
Zmizel v krbu.

Poznámka: Protože tohle je záležitost jako stvořená pro Weasleyovská dvojčata :)
***
Nejistě se zadíval na Fredovy trenky a zkusmo prostrčil dva prsty dírou velkou jako pěst, která vévodila všem vybledlým zelenkavým proužkům.
„Třeba by se daly nosit i obráceně,“ navrhnul se značkovým úšklebkem a s nelibým mlasknutím si přirovnal tkaninu k pasu.
„Něco jakože, slon nevidí a tak chobot bloudí okolím?“ uchechtnul se majitel spoďár.
„Bramboračku jsme měli v neděli, to už je čtyři dny… tohle nám neprojde.“
„Mamka ví, že po ní mívám větry,…“
„Jo, ale po čtyřech dnech? Mysli! Tady končí všechna sranda Freddie, budeme muset najít pár dobrovolníků, ty nové Bum - Bum pralinky, už na sobě testovat nebudeme…“

varování: Jsem hnusná potvora, která v rámci odporného smyslu pro černý humor neváhá ublížit živé bytosti. A navíc to možná není vtipný. Jen strašně uhozený.
Déšť jí smáčel vlasy. Stékal jí po tvářích a mísil se se slzami. Slyšela ho. Slyšela výstřel a věděla, že jde pozdě. Už jeho smrt nenapraví.
Ležel tam. Na kopečku v prachu cesty. Generál. Její Generál. Už nikdy nevstane a neprojde se krajinou.
Přišla až k němu. Poklekla a pohladila jeho šedavou kůži. Ještě slabě dýchal, ale pramen krve vytékající z rány naznačoval, že je konec.
Zafoukal vítr a přinesl k ní ozvěnu jeho majestátního troubení. Jak jen milovala ten hlas. I na dálku ho byla schopna rozeznat.
Mladá bioložka se rozplakala ještě usedavěji. V Montgomery už zase bili slony.

Poznámka: Snad ještě v tématu. Proč píšu na fandomy o kterých vím, že je nikdo nezná?
Poslední fotku nakonec vyplýtvala na obyčejný (ale zato krásný) západ slunce nad zatopenou Jokohamou. Ze začátku doufala, že si jí nechá pro Majitele; představovala si, jak ho překvapí s foťákem na cestě ke kavárně.
Jenže pak jí došlo, že už se nevrátí.
Pak ho chtěla věnovat Takahirovy, jenže on si odešel do města plnit své sny (ve kterých pro věčně zasněnou robotku už nezbylo místo) a Makki-chan ho následovala o několik let později.
A Ojisan, jeho pohřeb vyfotila o třicet pět snímků dřív.
Stejně nevymazala ani jedinou, dokonce ani tu s rozmazanou motorkou – to by bylo, jako vymazat si vzpomínky.

Den se chýlil ke konci. Slunce zapadalo do rudých mraků na obzoru, jakoby zbarvených krví prolitou dnešního dne.
Na obrovské pláni spolu bojovaly dvě vojska – každý za svého krále, svou vlast a svou pravdu. Dnes se nic nerozhodlo, s posledními zbytky světla se musí bitva přerušit. Pokračovat se bude zase ráno. Jakmile se rozední.
V tu chvíli ucítil jeden z bezejmenných vojáků v břiše nesnesitelnou bolest.
Zdálo se mu, jako by ryk boje pomalu utichal. Pak už neslyšel nic. Do toho děsivého ticha ho napadla jediná myšlenka – že je snad lepší zemřít první ranou bitvy než jednou z těch posledních.

Své první setkání s Gusem Wagnerem si Morris Lieberman nepamatoval úplně přesně: silné ruce, které ho zvedly z páchnoucího prachu, ve kterém se choulil a čekal, až dostane šanci zemřít. Výrazné rty cosi křičící na ostatní vojáky. Teplý dech zezadu na krku dodávající pocit bezpečí.
Poslední setkání s Gusem prožíval Morris až nepříjemně ostře. Prsty, které dříve utěšovaly, se sevřely kolem jeho krku. Dech, který předtím hladil, jako by ho udeřil. Rty, které kdysi líbaly, propouštěly výčitky.
Hlaveň zbraně zastudila, pak zapálila pod roztrženou košilí.
„Nejsem nácek, jen nesnáším strach a prohru, hlavně v Americe!“
Druhý výstřel již Morris neslyšel.

Udělal jsem kop s otočkou a udeřil do nepřítele tak silně, až jeho tělo překonalo první kosmickou rychlost a o několik hodin později už kroužilo kolem Země. Toho jsem si ale nevšímal, neboť se na mě vrhlo dalších dvacet mužů najednou. Jedenáct z nich jsem obratně chytil do lasa bez smyčky. Pár dalších jsem zapálil pomocí lupy. To, že byla tma, mě nezajímalo. Pak jsem se rozhodl darovat Červenému kříži pár litrů krve. Co na tom, že ne mojí vlastní? Nakonec zbyl jen jeden muž. Pro něj jsem měl v revolveru poslední kulku (zbylých pět jsem vystřílel při ruské ruletě).

poznámka: tak trochu AU a úplně BJB
„Kolik je čtrnáctkrát deset?“
„Padesát tři,“ odpověděl sebevědomě, ale třída se zachichotala.
„Sedmdesát dva děleno devíti?“
„Sto dvacet pět.“
Třída se znovu zasmála.
„Zkusíme to se sčítáním: Kolik je patnáct plus osmnáct?“
„Dvacet dva,“ řekl, i když ho odvaha zjevně opouštěla.
„Kolik je dva plus dva?“ zkoušela nejlehčí příklad, na který si vzpomněla.
„Dva plus dva…“ lovil v paměti, „šest!“
Třída doslova vybuchla smíchy.
„Tak to by stačilo, Pažoute,“ řekla soudružka učitelka. „Jsi tupý jak poleno, neumíš ani základní počty! Ty prostě střílíš naslepo. Ale tohle bylo naposledy. Ze mě si už šoufky dělat nebudeš. Zítra nastupuješ do zvláštní školy.“

fandom: žádný konkrétní jsem na mysli neměla, ale určitě by se to na některé nacpat dalo :)
Zbýval už jen poslední výstřel. Poslední rána. Jestli i teď mine, bude vše ztraceno. Sebevědomé vychloubání, že trefí úplně cokoliv, se projeví jen jako pusté chvástání. Ztratí důvěru.
Co když ztratí i lásku? Co když to bere tak moc vážně, že teď jejich láska závisí na tom, zda poslední výstřel mine či nemine cíl?
Ne, tohle nemá cenu. Zbytečně se rozptylovat obavami z toho, co bude či nebude, když se netrefí.
Chce to jen klid.
Soustředit se, uklidnit, pořádně zamířit, zadržet dech… a stisknout spoušť.
PRÁSK!
Špejle se přelomila a fialová papírová růže se poroučela k zemi.
Vše bylo zachráněno.

Už měl dost toho umírání kolem. Válka trvala nechutně dlouho a za tím vším byla snaha ovládnout aldormský trůn. Poté, co starý král umřel a zanechal po sobě osm dcer s nemálo ctižádostivými manžely, připomínala země bitevní pole. Koho zajímalo, jestli mají poddaní co jíst a pít. O lidi se teď nikdo nezajímal.
Amy Elata byla nejmladší dcerou krále a v době, kdy umřel, jí bylo šestnáct let a byla svobodná. Jett Veill ji miloval celým srdcem a netoužil po trůně, jenže i on musel díky Amyině nároku čelit svým švagrům. Než uprchli, posledním výstřelem zajistil, aby je nikdo nepronásledoval.