DMD č. 4. pro 4. 4. 2011. Téma: Poslední výstřel

Dnes zemře…
Jak to mohl vědět? Věděl… Byl dítě přírody…
Nebyl přehnaně pověrčivý. Dychtil po vzdělání a západní vzdělanost se nesnášela s „pohanskými rituály“…
Vychovaný v duchu starých tradic, v dospívání ovlivněný svým učitelem.
Zrádce pro jedny, naivka pro druhé.
Ale… našly se výjimky… Lidé, kterým na něm záleželo. A jemu záleželo na nich. Tak, že byl připravený pro ně položit život. Kdykoli, bez váhání…
Dnes zemře…
Měl strach?
Ne… ano!
Nebál se smrti.
Bál se o své blízké.
Dnes zemře…
Když zazněl osudný výstřel, jeho oči spočinuly na tom, kdo mu byl nejbližší.
„Můj bratře… Nevzdávej se… Žij dál…“
AN: Vím, že je to strašně patetické... Takovým věcem se obvykle snažím vyhýbat, ale tentokrát, jakmile jsem viděla téma, bylo mi jasné, že to musí být o "Rudém gentlemanovi" :-)

Varování: Bodík je bodík. A obsahuje to zmínku o motýlím slashi
Přednášející si otřel čelo.
„Dobře. Nakonec všichni pochopili, že doba je zlá a neozbrojená postavička rovná se mrtvá postavička. A teď – kdybyste měli jeden poslední výstřel, komu by patřil?“
Váhavě se zvedla zelená ručka.
„Vý-co?“
„Rákosníčku, ty seš ucho,“ odfrkl si Krakonoš. „Já bych zabil sojku. Leze mi na nervy.“
Přednášející zavrávoral.
„Ehm… zajímavý názor. Co ostatní?“
„Křemílka!“
„Ne, Vochomůrku!“
„Když já nevím, kterýho z nich,“ fňukl trpaslík Šmudla a vrhl vzdorný pohled na své brášky.
„Šmoulinku!“ ozval se sbor hlásků.
„Makovou panenku! … no co,“ mávnul Emanuel křídlem, „mám radši Ibrahima.“
Přednášející pomyslel na sebevraždu. Bohužel neměl ani poslední výstřel.

Byl ze staré školy a hrdě ctil rodinnou tradici. Klást pasti bylo pod jeho úroveň. Před svítáním vyrážel na lov s puškou s upilovanou hlavní schovanou pod kabátem.
Les poblíž Lysolaj si důkladně obhlédl a v duchu jásal. Po hajném nebylo slechu dechu, zato liščí stopy ve sněhu budily touhu po trofeji v podobě pěkné kožešinky.
Ten lišák si snad hraje na živý terč. Stojí a tváří se jednoznačně znechuceně. Mávne tlapkou.
Kulka šla pánubohu do oken a divoká smršť zmrzlého sněhu, větví a kamení převrátila les vzhůru nohama.
Puška zůstala v křoví. Pytláka propustili z nemocnice po čtrnácti dnech.

Pro Amaron k narozeninám. Nizozemsko a Belgie po napoleonských válkách.
Willem, Spojené království nizozemské, se unaveně posadil do křesla. Po posledním kongresu ve Vídni měl plno práce. Správa kolonií, zařízení pokojů pro sestru a bratra – žádná levná záležitost…
Zul si pravou botu. Stále měl nohy oteklé od těch zpropadených valčíků.
Navíc ty věčné neshody se sestrou… Ale co, Napoleon byl kdesi na ostrově a v Evropě zavládl mír – žádné války, žádné revoluce.
Po sundání levé boty objevil na punčoše díru. Vyhodit? Taková rozmařilost.
Belgie měla k revoluci řadu důvodů – náboženství, jazyk, hospodářství,… Bratrova smrdutá ponožka, která na ni významně čekala u košíku se šitím, se do učebnic dějepisu naštěstí nedostala.

Poznámka: Vulgarismy. AU, protože po konci prvního dílu.
Jsem ráda, že Franta Kotleta žije, protože kdyby nežil, nejspíš by se otáčel v hrobě. Sorry, pane autore. A neberte na mě sekyru...
Nevím, jak se těm zmrdům povedlo najít mou vilu v kopcích nad oceánem, ale vyčmuchali nás pár týdnu po příjezdu. Možná nás prásknul někdo z našich jihoamerických „přátel“, které jsme pro boj se žluťáckou okupací oslovili, nebo jsme prostě měli smůlu. Každopádně nás zase jednou čekal masakr. Asi jsme jim v Polsku nezatopili dostatečně. Kurva! Pro příště si budu pamatovat, že dvě atomovky jsou málo. Teď je ale čas, abych vzal kulomet a rozstřílel pár kartanskejch prdelí.
„Herr Bezzemek, loď čeká!“ volal Gerhard a vyhodil barák do luftu. Naskočili jsme do auta.
„Sbohem Argentino!“ řekl jsem a naposledy zmáčknul spoušť.

Doprovázíme bombardéry nad kontinent - pokolikáté vlastně? Jak dlouho trvá tahle nekonečná válka? Kolik kamarádů padlo a kolik jich ještě padne, než bude konec?
„Pozor, chlapci, blíží se k nám hejno vlaštovek,“ slyším hlas velitele ve vysílačce.
Všichni víme, co máme dělat. Podobných situací jsme zažili nespočet. Messerschmitty jsou dnes ve značné přesile, ale na to nesmím myslet. Vrhám se do souboje, několik ostrých vertikál, polozvrat, už mě má boš na ocase, střílím, zásah - bandita jde dolů.
„Na dvou hodinách, Honzo,“ křičí ve vysílačce Vašek.
Zaujímám vhodnou pozici, stisknu spoušť. Nic. Kulomet se zasekl. Už nevystřelím.
Ostrá bolest v prsou… Tma…

Nic už ho na tomhle všemi bohy prokletém světě nedrželo. Všichni jeho blízcí byli po smrti. I nejlepší přátelé, kteří kráčeli po Stezce po jeho boku skoro až do trpkého konce. Paprsky stále rychleji slábly, Věž se řítila ke konečné zkáze.
Ani tentokrát se mu nepodařilo to, co si kdysi předsevzal. Jeho život byl zbytečný. Všechno obětoval pro nic. Jediné, co mu zbylo, byla jeho zbraň. Ta ho nikdy nezklamala. Jeho věrná chladná přítelkyně.
Roland si přiložil hlaveň ke spánku a zavřel oči. S posledním hlubokým nádechem stiskl spoušť. Zbraň jen tiše cvakla. Zasekla se.
Ten život je fakt svině.

poznámka: příště už napíšu něco zábavného a akčního...
Lidi vás milujou, miluje vás žena, máte děcko. Jenže máte taky drogy a drogy jsou sice ten největší hnus na světě, ale stejně nedokážete přestat. Ono sice jde bejt bez nich. Ale je to hned takový šedivější, bez chuti a bez zápachu. S nima to je prostě sranda. Být a žít. Prostě. Největší sranda je s heroinem. Jenže když ho nemáte, tak vono je to hned těžší a jen si uvědomujete, že je něco fakt posraný. I když vás lidi milujou.
Zlatá rána, napsat dopis, a pak teda ten poslední výstřel.
„It's better to burn out, than to fade away.”

Poznámka: Název s výstřelem skutečně souvisí ;).
Jednoho by napadlo, že při magickém souboji se moc tělních šťáv na scéně neobjeví.
To je pravda.
Za předpokladu, že nebojujete se Smrtijedy, vlkodlaky a troly zároveň.
To, že patříte k jedné z těchto skupin neznamená nutně výhodu.
Bellatrix byla šílená. Tančila mezi barevnými výboji hůlek, do okolí rozesílala náhodně mířené Avady a smála se. Po drobné rozmíšce s trolem, který nepochopil, na čí straně bojuje, ale i ona naznala, že je na čase se přemístit.
Na slunném předměstí Los Angeles se ozval výstřel.
Majitel brokovnice později policistům referoval, že se mu na dvoře objevila zkrvavená ženská s šíleným úsměvem...

Poslední náboj... v duchu už viděla bratrův posměšný úšklebek.
Stiskla spoušť a zbraň poslušně poskočila.
Ocelové lanko se zavrčením započalo přibližovat terč. Obdélník 60x90 centimetrů disponoval stejně čistou a nedotčenou plochou jako před patnácti výstřely.
Následoval rozpačitý pohled přes tlustá skla brýlí. V duchu si nadávala do celého atlasu hospodářských zvířat, že se musela Mirkovým pozváním na střelnici všude chlubit. Tedy po tom, co mu několikrát rádoby nenápadně zmínila své ostrostřelecké kvality... Teď se jí určitě vysměje a pak ji tu nechá stát!
Vtom kolem jejích pokleslých ramen ovinul utěšující ruku a spiklenecky mrkl.
„No co, tak to propícháme tužkou...“