Výtvarné umění

Nevzpomíná si, kdy poprvé seděla na koni. Jejím pravým poprvé bylo první vystoupení.
Klepala se trémou. Se skloněnou hlavou schovávala slzy v poníkově hřívě, když sám direttore, důstojný a přísný, přidržel závěs, aby mohla vjet do manéže. Pak na ni nenápadně mrknul a nebyl už direttore, byl to znovu amato papà, ten, který s ní cvičil každičký den, a nervozita byla tatam.
Od té doby uplynulo hodně vody a přišla mnohá poprvé – koně, programy, triky, manéže.
Mohla by to být rutina. Ale každý vjezd do manéže je jiný, jako jsou jiná města, publikum, nápadníci.
Každý vjezd do manéže je začátek.

Od doby, co jsem tě poprvé zahlédl, nemohu na tebe přestat myslet. Vidím tě všude. Tvá krása se zrcadlí na klidné vodní hladině. Spatřuji tě i v oblacích.
Útočíš na mé smysly. Prostupuješ mnou. Celého mne pohlcuješ.
Moje důstojnost, symbolizovaná cylindrem vzala za své. Jsem schopen dělat nepředloženosti. Nepoznávám se.

Ochrnutý láskou, přeju si, abys byla stále se mnou, ale ty toužíš po volnosti jako racek poletující nad mořem. Vznášíš se v mých myšlenkách.
Rád bych tě polapil. Unikáš mi. A když tě uzamknu do klece svých přání a alespoň tam jsme spolu jako dva ptáci, odvracíš ode mne tvář.

Ona
Pod zavřenými víčky schovává rozpaky a touhu. Vnímá sladkou vůni okamžiku. Pootevřenými ústy vydechuje, pomalu, dlouze, jako kdyby chtěla zahřát a probudit po ránu zkřehléhoho motýlka.
Z jejího nitra uniká sotva slyšitelný vzdech.
Omámená příslibem něžností se zatajeným dechem očekává polibek.

On
Uhlazené vlasy a zjev dobře zamaskovaly pravé úmysly. Skrývaná vilnost se zachytila jako moucha v pavučině cudností. Už se neovládl. Jako chameleon jazyk, střelhbitě vystřelil polibek. Za pózou gentlemana číhá chlípník.
Dekorum tváře popraskalo. Z nitra v prudkém proudu letí úlomky nestoudnosti a dosud utajovaná lascivnost.
Harpuna smyslného chtíče zasáhla cíl. Zasekla se.
Uhrančivé oči zhypnotizovaly oběť.

Maluje se zápalem. Docela mne pobavilo, jak tancuje kolem plátna. Jsem zvědavá na výsledek. Jestli věrně zobrazil mou štíhlou postavičku, šarm oživující šeď mých šatů, esprit, nevtíravé sebevědomí a lehounký náznak koketerie.

„Žertujete, když říkáte, že si nejsem podobná,“ řekla výhrůžným hlasem. „No počkejte,“ dupla a dala ruku v bok. „To bych vám dala co proto! Vlastně to byste nedostal nic. Nezaplatila bych a platil byste vy, že vám stojím modelem.

Prosím? Nerozumím, když šeptáte!

Děláte si legraci, že jsem nedoslýchavá?! Prý musím natahovat uši a tak mi namalujete odstálé ucho? To byste si nedovolil. Nevěřím vám, jen mne škádlíte...“

Několik kamenů stačilo k přehrazení potůčku. Pažit barví průzračnou vodu dohněda.
„Počkejte kluci. Kam s ním?“ nese Honza další drn.

„Ančo, Májo, Tome, domů!“ Volání rozvlnilo vzduch a splynulo s vlnkami v potoce.

Kuba s Šimonem se snaží upevnit mlýnek do vidlic. Bráška je sleduje.
„Hoši, teď mne pusťte, musím tam zasunout ještě tuhle lopatku."
Na břehu dívenka s malou sestřičku na klíně je soustředěně pozorují. Za nimi stranou trochu bázlivě stojí nejmenší klučina, ruku v kapse. Jediný není bos.

„Šímo, Kubo, Pepo, Štěpo!“ Jména zanikla v šplouchání vody.

Děti zaujaté hrou, nevnímají hlas, ani výhrůžný tón.
Pes taky nereaguje.

Na hladině pluje nebe, na nebi plují oblaka.
Kumšt je v tom, zachytit tenhle okamžik nikoli tak, jak ve skutečnosti vypadal, ale tak, aby vyvolal stejný pocit, stejný stesk.

Poškrábe se za uchem násadkou štětce. Co by k tomu asi řekla Zdenka? Přimhouřila by oči, nakrčila nos, na chvíli zadržela dech, než by vynesla ortel. Ještě pořád se jí v duchu ptá na její názor, i když si připadá rozbitý. Rozbitý, zraněný, uražený. Osamělý.

Nemůže se rozhodnout, jestli chce na plátno přenést to všechno, jestli má odvahu vydat své nitro v plen.

Říkávala mu Kýťo. Trefnější by očividně bylo Cíťo.