Výtvarné umění

Štamgasti v zadní místnosti popíjejí a hrají karty. O kibice není nouze.
To ale hosty v popředí vůbec nezajímá. Muž v bílé košili právě dorazil, odložil čepici na opěradlo židle a snaží si zapálit dýmku. Za ním kamarád se pokouší o totéž. Třetí v lehkém záklonu s blaženým výrazem právě vyfukuje kouř.
„Pánové, to je slast! Dal bych si čtvrtou.“ Dým se vlní a razí cestu k oknu, ve kterém trojici pozoruje soused.
„Co koukáš? Pojď si taky dát,“ zve ho kuřák labužník.
„Ne, díky. Nemám tabák. Stačí mně vdechovat kouř, který se valí ven a ještě ušetřím,“ lišácky mrkne.

Žena právě vzhlédla od loupání hrušky. Působí plaše. Její obličej vyjadřuje překvapení a nesouhlas, že ji někdo pozoruje při práci. Jako by říkala: „Ty bláhový, proč mne chceš malovat? Kolikrát ti mám říkat, že to nechci? Mám zapotřebí zveřejňovat své city? Proč si nedáš říct?“
Rty pevně sevřené. Neznatelným úsměvem jako kdyby maskovala zadržovaný vzlyk.
Má strašně smutné oči. Bolest srdce se jí vysrážela na tváři. Po líci ji stéká slza. Zarazila se. „Všiml si toho?“ uvažuje nejistě.
„Mohla bych se vymluvit, že jsem se řízla, ale lhát se nemá. Stejně by mně nevěřil. Jsem sice levačka, ale ne levá.“

Vracel se ze souboje. Les náhle protkala mlha a on zabloudil.
„Hej, udatný rytíři, načpak takový spěch,“ pohladil ho lahodný hlas.
„Počkej chvilku, nakrmím tvého koně,“ postavila se mu do cesty víla.
„Nechceš se osvěžit?“ lákala další z jezírka mezi řasami.
„Zacloním hledí ratolestí a ta tě zbaví od bolestí,“ slibovala kráska za ním.
„Kde to jsem?“ zarazil se rytíř.
„V říši snů,“ usmívaly se. „Zůstaň tu s námi, dobře se ti povede.“
„Ne, to nemohu, čeká na mne princezna.“
„Ta? Už na tebe zapomněla.“
„Kdo miluje, nezapomene," zvolal.
Ratolest rázem ztratila mámivou moc a místo ní ji získala láska.

Syrové ráno. Slunce ještě nestihlo vysušit kaluže, ale policajti už stačili zadržet skupinu chudáků. První žena celá zahalená, ale stud se jí nepodařilo zakrýt. Matka s dítětem v náruči stydlivě, odevzdaně klopí oči.

Koukni na tu chátru,“ říká s despektem mlékařka své zákaznici.
Slečna v červeném šátku na ni nechápavě hledí s němou výčitkou: „Jak můžete být tak zlá? Ještě sice máme svobodu, ale kvůli vám, zrádkyně, jsme spoutáni neviditelnými řetězy. Ani mužský za námi je nedokážou zpřetrhat. Máte radost, že nás vedou? Co by dělala na našem místě? Jsme připoutáni k bídě jako ten pes k vozíku s konvemi.“

Noc je jeho živitelka. Však ji má v názvu svého povolání. Jeho práce je náročná. Zvlášť při pochůzce v poděděných botách. Sice ho nepíchají kamínky do chodidel, ale zato prsty má otlačené. A paty! Určitě bude mít zase puchýře.

Taky musí mít pro strach uděláno.

Nejnáročnější je to okolo třetí hodiny ranní. A teď, krátce před svítáním.
Musí si chvíli odpočinout. Jen chviličku,
Kláda poslouží jako lavička, zábradlí jako opěradlo.
Tma tlačí do očí, Zavřená víčka působí jako balzám.
Halapartnu ještě svírá alespoň prsty. Svíčka v lucerně už dohořela.
Ochraptělá hlásná trouba si dává šlofíčka právě tak jako její majitel.

Mráz se tužil. Studený vzduch štípal do nosu, záblo z něho na hrudi. Řeka zamrzla. Lesklé plochy připomínaly zrcadlo. Dalo se krásně bruslit. Chlapec přitáhl mladšího sourozence na sáňkách. Přece jen po ledu to pěkně sviští. Ani se nemusí tolik namáhat, jako v závějích. Most v červáncích vypadá zachmuřeně, ale jim náladu nezkazí.

„To byla jízda,“ rozjařeně zavýskal pasažér saní, připomínajících džber. „Ještě, ještě,“ dožaduje se adrenalinového zážitku.
„Počkej, musím se trochu vydýchat,“ brzdí jeho nadšení bráška. „Držím půst. Nemám tolik sil.“

Kamarád si zatím připevňuje brusle. „Až si zajezdím, tak ti je půjčím,“ slibuje.
„Díky, už se nemůžu dočkat.“

Doma je příjemné teplo. Dědečka navíc hřeje alkohol. Rozjařen vínem i tím, že jeho svíčka hoří jasným plamenem, zanotuje. V ruce drží plnou sklenku, v druhé má fajfku, která momentálně plní funkci dirigentské hůlky. Lehce podupává.
„Už byste neměl pít, dědo,“ říká muž i jeho zkřížené ruce.
„Júúú…,“ je fascinován plamínky jeho syn.
„Jedna, dva, tři,“ soustředěně počítá voskovice holčička. Jejich záře jí namalovala ruměnec.
V kolébce spinká nejmenší.
„Podívejte, babičko, vaše svíčka trošku kouří,“ vybízí mladá žena.
„Kdepak, dcerunko. Víš, bojím se, co se dozvím. Jsem stará. Má svíce dohasíná. Mám strach, že síly v pozadí ji nadobro zhasí.“

„Je to možné? Jste to vy?“ nevěřícně se naklání žena v apartním kloboučku a směje se.

„Má poklona. Jsem rád, že vás vidím.“ Mužův úsměv ji nenechá na pochybách, že to tak cítí, že to není fráze. Pes na vodítku to s páníčkem prožívá stejně. Radostně skáče. „Čekáte dlouho?“ Než zazní odpověď, pokračuje. „Omlouvám se, do jedné přeplněné tramvaje jsem se nedostal, ta druhá měla ke všemu zpoždění. Studem se červenám jako ty červánky.“

„Musím vám věřit, když ruměnec schováváte pod vousy. Jsem ráda, že jste dorazil.“ Úsměv coby návnada. Koketní mrknutí jako samospoušť sklapne past. Mužovo srdce se zatetelí.

„Poslechni, se mi líbíš,“ říká osmanský voják stojící pobledlé ženě. „Proč nic neříkáš? Nerozumíš?“

„Ale rozumím,“ myslí si. Strach jí sevřel ústa i žaludek. Bojí se pohnout. Kdoví, co se zrodí tomu chlapovi v hlavě. Vždyť bašibozuk znamená pomotaná hlava. Ví, čeho jsou tihle surovci schopní. Jen plení, znásilňují. Bojí se o chvějící sestřičku. Její obavy a bezradnost zahalil pléd, ale před chladem neuchránil. Tak mladičká. Má právo být násilníky zapomenuta.

Tak se usměj, ne? zvyšuje hlas trýznitel.
Usmát? Vždyť sotva zadržuje pláč. Provaz se zařezává do rukou, už je necítí. Má hlad.

„Bůh s námi,“ modlí se třetí zajatkyně.

Strohému pokoji dominuje krb. Není v něm dříví na podpal, ani z něj neplápolá oheň. Přesto je v něm dým. Z krbu totiž vyjíždí zázrak moderní techniky. V prostoru levituje nejnovější typ parní lokomotivy, které se kouří z komína.

Lokomotiva se v nejvyšší rychlosti zasekla v pohybu, stejně jako hodiny na krbové římse. Za nimi je o zeď opřené zrcadlo, kterému hodiny bez jakýchkoli emocí ukazují záda. Kromě svícnu bez svíce je zrcadlo tmavé, bez odrazu. Jakoby by toužilo po světle a netrpělivě čekalo, kdy bude moct zrcadlit zcela nový výdobytek techniky.

Malíř na obraze zastavil čas, nikoli technický pokrok.