Výtvarné umění

Krásná dívka se cítí polichocena. Schovává rozpaky za knihu. Její průzračný, čistý pohled jako by říkal: Myslíte to vážně? Opravdu mne zvete na dostaveníčko?

„Nevím, zda pozvání přijmout,“ přemítá. „Což o to. Láká mě to. Ten muž se mi líbí, je interesantní, dvorný, oblečený jako módní expert, ale něco mi říká: měj se na pozoru. Ještě mě nikdo tak přímo a bez obalu nepozval.“

„To nevidíte, co čtu?“ špitne a obrátí hřbet modlitební knížky k němu. Dále s ním v myšlenkách hovoří: „Co vy na to? Necháte se odradit?
Vlastně o to nestojím,“ ujasní si. „Budu ráda, když to nevzdá.“

Holý stěžeň lodi míří jako ukazováček k nebi. Jako by říkal: vidíš tu oblohu? Pozoruješ ta mračna? Něco ti chce sdělit.
Měsíc skrývá za mraky svou tvář, tak jako dívka za smutečním závojem.

Bachratá bárka u břehu s kotvou jako vyraženým zubem a skasanou mokrou plachtou působí schlíplým dojmem. Za ní jako kdyby nějaký obr hodil coby žabku do moře gigantický balvan, který rozvlnil kruh. Záblesk měsíčních paprsků ho obkreslil a vykroužil velký zářící zlatý prsten. Působí tajemně a nadpřirozeně. Osvětluje skály napravo, které vypadají jako impozantní zříceniny hradu s majestátními věžemi. Jako torzo Atlantidy.

Moře na obzoru polyká oblohu.

Již desetkrát přeříkal růženec. Klobouk stále ještě zeje prázdnotou. Už nemá sílu se ani modlit.
Není toho málo? Té bídy? Co žena zemřela na souchotě, jde to s nimi z kopce.

Jeho naděje zejí jak díry v chatrném oblečení. Život je trpký.
Maličký vysílením konečně usnul. Dcerka ho chlácholila. Únavou usnula také.

Dlouho se usedavý pláč rozléhal ulicí. Nikdo se nezastavil. Lidé je bez zájmu míjeli, nebo přidali do kroku pronásledováni výčitkami svědomí. Nikoho nesevřel soucit. Jen jemu se nářek prodíral do srdce. Neskutečně ho drásal. Měl co dělat, aby se k němu nepřidal. Ne, nesmí plakat, už kvůli dětem.

Už je to tady, svět se zelená, přicházejí poslové jara.
Vede je fešácký Merkur. Za ním tančí tři půvabné Grácie v průsvitných závojíčcích.
Pohlíží na ně Venuše, nikoli nahá rozkošnice, ale oděná důstojná dáma s oduševnělým pohledem. Radujte se a milujte se. A na stromě Amorek naslepo napíná šíp.
Ale co se to děje vzadu? Vánek Zefyr žárlivě pronásleduje další křehotinku v závojích, nymfu Chloridu. S vyčítavým výrazem ji obejme. A jí se při tom dotyku z úst místo dechu vyřinou květy.
Některé ozdobí roucho krásné Flóry, která jde hned vedle.
A další se rozsypaly po trávě jako barevné drahokamy.

Jarní sluníčko prosvítilo okraj hájku. Nesměle nakukuje mezi stromy, hraje si se stíny. Škádlivě šimrá husopasku na noze, ale ta se nezasměje. Chtěla si uvít věneček. Marně však hledala nějaké kytky.

Je sama. Společnost jí dělají jen husy s krůtou. Nevěnuje pozornost jejich štěbetání a kejhání. Mlčení dívky se zabodlo do země, stejně jako špička prutu, jehož druhý konec svírá dlaněmi.

Je opřena zády o strom. Není jí do zpěvu. Ráda by si sedla. Už ji bolí nohy, ale maminka jí to zakázala. Země je prý ještě studená.

Děvče má smutně odevzdaný pohled, ve kterém se zrcadlí přání jít domů.

Mám nádherný pocit. Po desítkách let se zase cítím žádoucí a šťastná. Každým slovem i dotykem mi vrací mládí. Vlévá do mne sílu. Srdce ve mně jásá. Co na tom, že jsem si jeho pozornost musela koupit. On je k nezaplacení!

Cítím se skvěle. Zase mám chuť do života, jsem rozjařená i bez džbánku vína. Opěvuje mou moudrost a charakter. Tolik úžasných okamžiků mi nedal ani můj nebožtík muž. Dej mu pánbůh lehkou zem.

„Budeš mi chybět,“ říká mladík. „Hlavně tvé peníze,“ pomyslí si. Pohledem prosí svou největší fanynku: „Buď štědrá.“ Nastavuje ruku lačný odměny víc, než přítomnosti bláhové ženy.

Koho pověsili na kůl místo Spasitele? Kdo je to? Lkající pták? Čí obličej vystupuje z načepýřeného peří, zářícího jako prskavka?
Na špici nabodnuté srdce. Krvácí.

Živoucí pochodeň?
Prorocký obraz?
Světlo porozumění, které nestihla spolknout černá díra?

Pryč! Přes hranici! Tou je ohrada. Úděs srazil opovážlivce za ní.
Ruce vzhůru!
Provedli, ale rukama teď visí za okraj plotu. Z posledních sil. Nahoře modré nebe. Těla a nohy se komíhají na druhé straně. Pod nimi tma. Vtahuje jako bažina. Jenže ruce neschováš. Prozradí tě. Dilema. Když se pustíš, padneš do propasti.
Někdo se drží pouze jednou rukou. Jak dlouho to ještě vydrží?

Strohé zařízení pokoje jí barevností připomíná zrzavé vlasy toho, kdo ji opustil.

Svíčka na stolku má svatozář. Aureolu v soustředných kruzích. Útěšné světlo prozařuje tmu, ve které se zdá všechno horší. Neřešitelné. Tma umocňuje smutek.

Světlo konejší. Záře svíce podpírá únavu podobně jako ruka hlavu. Vyplakala svou krásu, ale smutek se ji vyplakat nepodařilo. Jejímu obličeji dominuje bledost a oči plné bolesti.

Kapesníček zvlhnul od slz. Už nemá sílu vzlykat. Nemá sílu vstát. Nemá sílu si představovat, co bude dál.

Světlo je nyní její jediný společník. Proniká jí tělem až k srdci. Mihotá se a před očima jí třepe nadějí.

Světlá pleť v bílých šatech září temnou místnosti. Žena má šátkem převázané oči i myšlenku, že pouhých devět dní panování vůbec nestálo za to. Pokořena klečí.

„Nebojte se nechat rozkvést svou moc, královno,“ nedávno říkal muž v černém plášti. Ještě ji nestačila rozvinout a už ji pobízí, aby hlavu položila na popravčí špalek, tvrdý stejně jako ortel smrti.

Gesto ruky odsouzené říká: „Ne! Já se bojím. Já nechci.“

Kat se opírá o sekyru. Sbírá síly k ukončení tak mladého života. Oči mu přivřel smutek.

„To nemůžete,“ zoufá si služebná. Druhá se zhrouceně opírá o zeď. Odmítá se na popravu dívat.

Nemohl jsem se dočkat, až přijde. Konečně její nahota probleskla šerem. Rozsvítil jsem na její krásu. Můj obdiv spoutala svým studem.
Navrhl jsem, že ji namaluju v Evině rouše.

Nechtěla o tom nic slyšet.
Doprošoval jsem se polibky.
Jako projev nesouhlasu, se ke mně obrátila zády.

"Otoč se, prosím," žadonil jsem a vnímal jemnou vůni čistoty.
Jen nepatrně pootočila hlavu: "Můžeš mě malovat zezadu."
Pak už jen odevzdaně mlčela.

Vlastně jsem rád, že je neoblomná, že je cudná, že i myšlenky má čisté, jako prostěradlo, na kterém sedí a krásné jako jeho lem.
Jsem šťastný, že patří celá jen mně.