Výtvarné umění

To byl tedy nápad, vzít ji na malou okružní plavbu!
Když jsme se vzdálili od všech zvědavých pohledů, chtěl jsem ji políbit. Začala výskat a rozhazovat rukama, že se loď převrátí, že neumí plavat a určitě se utopí. Hystericky ječela. Ve chvíli byla má touha ta tam. Místo, abych ji obejmul, musel jsem si sednout zpátky na záď a vzít do ruky kormidlo.

Konečně jsme na tiché vodě, ale ona tichá rozhodně není. Musím poslouchat spršku jejích slov. Co spršku, spíš příboj. Teď je spokojená, ale nezavře pusu. Už mi z toho brní hlava. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval.

Pojďte, done Carlosi, budeme si hrát. Já budu král a vy přijdete na audienci.
Ty a král?
Vidíte, mám žezlo a královské jablko. Jsem král.
To sotva. Vždyť je to chrastítko a opravdové jablko. Jsou k ničemu. Tou stříbrnou věcí můžeš chrastit, až budeš chtít zaplašit strach a jablko můžeš leda sníst.
Prosím, alespoň na chvíli si pojďte hrát.
Kdepak. Uvědom si, s kým máš tu čest. Já jsem opravdový infant, princ a velitel. Nevidíš můj zlatem vyšívaný oděv, šerpu a velitelskou hůl? A ty stěží vyrosteš. Jsi jen černá ovce.
Cože? Černá ovce?
Ano, nebo bílá vrána. Vyber si.

To si tak kdysi nějaký bohatý holandský měšťan poručil: "Namaluj mi svět!" A starý mistr vzal štětec a pustil se do díla.

Namaloval zelený polder mezi kanály, ve kterých se odráží vysoké nebe, a na tom polderu namaloval husy, desítky hnědých husí, pak namaloval statek z červených cihel s vysokým komínem a střechou z rákosových došků a u toho statku koníka a pasoucí se ovce s jehňaty a v dálce přimaloval větrný mlýn nebo radši dva, protože bez mlýnů by to nebylo Nizozemí.

A nebudete mi to věřit, ale Holandsko dodnes vypadá stejně, jako ten svět z obrazů starých mistrů.

Bylo předpovězeno, že mé srdce probodne bolest. Dnes se to proroctví neslučitelné se životem splnilo. Vím, muselo se to stát, ale to vůbec nemírní můj zármutek. Ach, kdybys alespoň nemusel tolik vytrpět,“ dívá se na Ježíšovo umučené tělo, které svou bledostí vyzařuje nevinnost.

Zdrcená matka se sklání pod tíhou žalu. Napřaženou rukou říká: opatrně. Tak ráda by svého milovaného syna chtěla pohladit, naposledy obejmout.

Bezvládné tělo se proneslo. Přesto se s ním muži snaží zacházet ohleduplně, jako kdyby mrtvý mohl cítit nešetrné zacházení. Vždyť už toho utrpení podstoupil dost.

Mladá žena, ruce vztažené k nebi, volá v němém výkřiku: Proč?

Světlo dopadalo na plátno přesně v tom správném úhlu. Perfektní podmínky na práci.
Plátno ale nebylo dokonale bílé. Přes jeho střed se táhla linka tenká jako vlásek.
"Kdo to byl?" zeptal se Prótogenés obdivuje řemeslnou dokonalost té jediné čáry.
"Nějaký Appelés," špitla ustrašeně služka.
"Hmm, ať přijde," rozhodl malíř.
Netrvalo to dlouho.
Prótogenés si konkurenta změřil a pak nonšalantně načrtl druhou čáru pod tu první tak, že se skoro dotýkaly.
Jeho čára byla dokonale rovná a tenká jako pavučinka.
Prótogenés podal štětec vyzyvateli. Ten přikývl do neviditelného prostoru mezi čarami přimaloval třetí čáru.
Prótogenés natáhl k mladíkovi ruku. "Budeme přátelé."

V co tak dlouho doufal, se stalo! Ten, koho léta každý den vyhlížel, je tady! Chodidla má rozedřená z daleké cesty. Na sobě nuzný, ošuntělý oděv, spíše cáry.

Vrásky otce jsou svědky jeho stálých obav o syna.

„Tatínku, promiň,“ pokorně před ním poklekl. Promrhal jsem jmění. Lituji toho. Bláhově jsem si kupoval rozkoš, žil rozmařile a zhýrale. Odpusť mi, prosím. Chci se změnit. Dovol mi pracovat pro tebe jako nádeník.“

Dojetí a láska se snáší na syna.
„Jsem rád, že jsi se vrátil,“ soucitně přitiskne nezdárníka k sobě. „Radost je balzám na bolest srdce. Přichystejte hostinu! Můj ztracený syn žije!“

Je pozoruhodné, kolik z Tovina světa zná z knížek a ilustrací a kolik z vyprávění. A pak, což je ten nejdůvěrnější a nejdůvěřivější pocit, kolik z něj objevila při jejich společných chvílích a výpravách. Někdy narazí na místo, okamžik, které působí jako Toviny obrázky. Lesní zákoutí, obnažené kosti ostrova, její vlastní dlaně s mozoly od vesel nebo modré od borůvek.
Když jí Tove ukáže skicu nové postavy, osůbku v pruhovaném svetru, s čapkou na hlavě a dýmkou u boku, která se objeví uprostřed zimy a dělá společnost osamělému muminkovi, Tuulikki se musí smát.
Dobrá, bude tedy součástí všech Toviných světů.

Za Čelákovicemi projíždí vlak od Prahy borovým lesem. Najednou se hned u trati objeví dvojice soch, mezi nimi kaplička. Rozevlátí barokní andělé, jeden v ruce drží lebku a na ní jakousi helmu, druhý helmu a na ní lebku. Kaplička skrývá zdařilý reliéf, vraždu knížete Václava v Boleslavi.
Stávala tu poustevna, opodál letohrádek. Pán z Lysé, hrabě s pozoruhodným duševním obzorem, nalézal navzdory svému bohatství zalíbení v životopisech poustevníků, kteří se stranou světa oddávali jen duchovnímu rozjímání.
Vytvořil útočiště pro někoho ochotného následovat tento ideál.
(A příležitostně posloužit panstvu na honu).
Čas vše odvál, jen andělé mlčky připomínají cestujícím pomíjivost života.

„Voskovice má kouzelnou moc,“ usmívá se letitá žena.
„Jak to, babičko?“ nechápe vnuk.
„Inu, prozáří tmu, zažene strach, dává iluzi tepla a když opatrně přiblížíš ruku k plameni, jako já, tak opravdu hřeje."
„Já si od tebe připálím svojí svíčku, ano?“ nakloní se chlapec ke stařence, aby byl blíže k její vlídnosti.
„Můžeš, jestli chceš. Ale když budou hořet společně, vydrží kratší dobu. Zhasnou téměř najednou a budeš muset jít spát.“
„Líbí se mi jejich záře. Nebude vadit, když zhasnou. Můžeme pak mít černou hodinku. Budeš vyprávět? Namaluješ mi slovy svět, jak vypadal, když jsi byla malá?“
„Začnu hned, chceš?“

Trvalo to dlouho, ale nakonec se léta trpělivého hledání vyplatila. Ve své pracovně ještě naposledy důkladně prohlédl značně zašlý povrch a porovnal se všemi dostupnými materiály. Nebylo nejmenších pochyb: byla to ona.

Myslel na všechno možné i nemožné, od hromad zlata, přes stavbu paláců, až po cestování na kraj světa. Chvějící se rukou lampu přetřel.

Strop pracovny se rozletěl na kusy, střecha zmizela, zdi se vyvalily ven, a zahrada obklopující dům se změnila v ohromný doutnající kráter. Roztřeseně vzhlédl vzhůru k nebesům, odkud na něho shlížely planoucí oči osvobozeného džina.

Teď už nemyslel na nic, cítil jen hrůzu a děs.