DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

Nad jednacím stolem visel hologram měsíce Endor.
Zářil do šera jako zelený smaragd.
„Výsosti, představuji vám místo pro stavbu druhé Hvězdy smrti,“
slavnostně prohlásil Moff Jarjerrod, velitel přípravných prací.
Byl pyšný, jak skvělý kout vesmíru našel.
Klidný, na hony vzdálený nepokojům v galaxii.
Prakticky neznámý.
Dobře skrytý před rebelskými špióny i všetečnými novináři.
Palpatin přimhouřil žluté oči. Mrkl na Vadera.
Temný pán pokrčil rameny. O Hvězdě smrti si po jistých zkušenostech myslel své.
„Co na to místní?“ zaskřehotal Palpatin.
Ale Jarjerroda nenachytal.
Hologram měsíce vystřídal obraz chlupatých domorodců.
„Ewokové,“ vysvětlil Jarjerrod. „Jsou sice malí a ošliví, ale jinak naprosto neškodní.“

Rozhlížím se. Jako by to, kolik skleniček mi dneska někdo koupí, určovalo moji cenu. Jako by to, kolik jich opětuje můj úsměv, značilo nakolik jsem hodna lásky. Jistěže ne. Je to jenom hra. Hra na ženskou moc. Dneska bude moje lovná zvěř nosit parohy.
Oční kontakt. Nejdu po těch prvoplánově hezkých, ale po těch, co v sobě něco mají. Charisma, zranění, touhu, život. Napít se, jako bych žíznila po něm. Počkat, až přijde, nezávazná konverzace, on a jeho kamarád. Malí a oškliví, tlustí a zrzaví, kamarádi bývají ta horší část. Někdy zůstanou jenom oni. Ale co, každá sklenička se počítá…

Všem dámám s chutí!
Libo-li v každém věku parádní štych a doma přitom pucštokové malí? Vaší náruživosti není doma přáno? Při pohledu na své chotě šklebí se na vás kozlové chlípní a oškliví?
Pro vás ideálně posloužiti ráčí hotel U páva, Platnéřská 117.
Sladovnický učeň řádně promíchá váš kotel, čtyřhranný mladý mlynář váš kožich řádně vypráší, mladý kominíček komín protáhne, to vše za třicet korun. Cena zahrnuje se samozřejmostí mýdlo, ručník i vodu teplou. Za ostatní služby ceny drobné, vdovám popřáváme slevu.
Pozor: štych za asistence druhého mládence možný!
Nenechte se vázat domácími malými a ošklivými!
S úctou madam Fleklová

Steve si měl sečíst, že se mu nepodaří nepozorovaně proklouznout společným obývákem, třebaže na obrazovce Bruce Willis střílel mimozemšťany.
Nataša podezřívavě zavětřila. „To je... Starbucks?“
Steve stydlivě upřel oči na papírový pohár, jenž křečovitě svíral. Všichni věděli, že tu břečku pije jenom Tony.
„Cos provedl?“ zvědavě se zeptal Clint.
Steve se zarděl. „Já jsem... jak je Dummy roztomilý... a pak You a Butterfingers...“
„Nejsou?“ zkusila Nataša.
Steve polkl. „Já nechtěl ranit jejich city.“ A odešel mumlajíce: „...vědět že roboti mohou mít city?“
Clint dochroumal sušenku. „Jde se omluvit Tonymu? Páni, ten je vedle. Umělá inteligence je nejlepší… ech… že, Jarvisi?“

Pomalu jsem s vesmírnou lodí přistál. Tedy ne já, ale Saladin. Musím si ale také připsat nějaké zásluhy. Navíc jsem k přistání dal svolení, takže jsem vlastně přistával já.
„Počítači,“ pohladil jsem tunýlek vedle nohy, „zatančíme si s nimi.“
„Příkaz syntakticky nesrozumitelný.“
O 35 minut později:
„Jů! Školka popelnic!“ zavýskl jsem radostí a věnoval popelnicím pozornost Vulkánu.
I tyhle malé vybuchují hezky.
Po vjezdu do nákupního centra mi poklesla brada. Popelnice tady byly průhledné a já konečně viděl jejich obyvatele.
Malí a oškliví, připomínající lidské embryo.
„Na takovou ohavnost se nemíním dívat.“
Pár tříštivých granátů a můj problém byl vyřešen.

Alana zaklepala na dveře půdy, otevřela je a vešla dovnitř. Před sebou levitovala krabice.
„Šťastné a veselé.“
Kolem ní se nahrnuli skřítci s rozzářenýma očima.
Alana začala vytahovat dárky a četla jména.
S úsměvem pozorovala jejich nadšení z vyřazených kusů oblečení a drobností.
Jedna malá skřítka na sobě měla krajkovou sukýnku, růžové tričko s nápisem Girl Star a na hlavě čelenku s motýly. To byly dárky od Rose. Skřítce nemohlo nic udělat větší radost.
I když z pohledu lidí byli skřítci malí a oškliví, i oni se chtěli líbit.
A navíc z jejich pohledu mohli být lidé velcí a oškliví.

„Anička má novýho brášku. A víš co? Jmenuje se stejně jako ty!“ Matěj seskočil ze stoličky a vmžiku zapomněl na vláčky, které maloval.
„Kdo je Anička?“ zajímal se Daniel, ale odpovědět musel Ondra. „Jeho kamarádka ze školky.“
„Přece!“ Matěj přikyvoval a tahal Daniela za tričko. „Ale říkal jsem jí, že ty jsi lepší! Její bráška je mimino a ty jsou malý a ošklivý, a taky si s ním prý nemůže hrát!“
Paní D. se zasmála. „Ty jsi taky malej…“
„Já už nejsem malej!“
„Ale mimino jsi byl taky,“ dráždil ho Ondra.
Matěj se zamračil. „Jo, jenže to už si nepamatuju.“

Jejich revírem je hlava. Moje, vaše, jejich, to je jedno. Jsou mrňaví, že i pochybujete o jejich existenci. Oškliví jako noc uprostřed drogovýho squatu. A tihle hnusný trpajzlíci mají ještě hnusnější kladívko. Tím kladívkem vás mlátí do všeho, co mají v dosahu, oční bulvy, spánky, temeno, je jim to jedno, kutaj hlava nehlava. Nikdo neví, co tam vlastně kutaj, jestli vůbec něco dolují, hledají anebo jsou prostě jen nasraní a hyperaktivní. Nikdo neví, co je vlastně nutí začít něco dělat, jejich předáka taky nikdo nikdy neviděl. Výsledek jejich práce je však jasně citelný a víte o něm hned. Pitomá migréna.

,,Takže ten lupič bude hobit?" podivil se Thorin.
,,Ano," přitakal Gandalf. ,,Máte s tím problém? Myslím, že hobiti jsou snad už jediní, komu nevadí trpaslíci."
Thorin mu věnoval jeden ze svých dotčených královských pohledů.
,,Hobiti. Jsou malí. A oškliví. A jistě to nejsou nějací hrdinové. A vsadím se, že nejsou zvyklí na spaní na kamenech."
Gandalf se zasmál. ,,Jistě jste ještě mnoho hobitů neviděl. Až poznáte pana Pytlíka, předsudky necháte stranou."
,,Ale jestli bude naříkat kvůli zapomenutému kapesníku, nebudu mu shánět nový."
Bilbo Pytlík nakonec prokázal, že hobiti jsou sice malí, ale rozhodně ne oškliví. Nýbřž roztomilí a odvážní tvorové.

„Jsi krásný,“ zašeptal Gilder a pohladil ho po vlasech. Lineus cítil, jak mu rudnou tváře, tentokrát ani rozpaky nepředstíral.
„Copak, holubičko, nikdo ti to snad nikdy neřekl?“
Lineus zavrtěl hlavou a uvelebil se Gilderovi na rameni.
„Jsem vychrtlý a nosím šperky. Krásným mě nazývají jenom před tím, než dostanou, co chtějí.“
„Já jsem zase zjizvený ošklivec. Malí jsou ti, kteří nevidí tvou krásu.“ Chytil ho pevně za ruku.
„Mně se líbí tvoje jizvy,“ zavrkal Lineus a začal mu přejíždět prstem po hrudníku, „oškliví jsou ti panáci, kteří mi pro radost ubližují.“
Gilder ho něžně políbil. „Odteď tě budu chránit, holubičko.“