DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Nejprve vše jen s bázní a úctou sledoval. Tolik moudrých osob, tolik důležitých poselství… Cítil se poctěn, že může být takovému setkání přítomen.
Pak se však zaposlouchal do jednotlivých proslovů. Stačily úryvky.
„Říše lesních elfů vždy stála na straně světla.“
„Naznačuješ snad, že Durinův lid ne?“
„Návratu temnoty musíme zabránit stůj co stůj!“
„Říká kdo? Král bez království…“
„Jeho moc vzrůstá. Brzy se mu nedokáže postavit žádný z nás…“
„Minas Tirith mu čelí už dlouho. Pomoc by se ale hodila.“
Moudré osoby? Zástupci mocných říší? Důstojní velitelé? Frodovi připomínali hašteřivé děti.
„Já ho ponesu!“ pronesl rozhodně.
Gandalf se spokojeně usmál.

Byla to vlastně ironie.
Báli se hrozby zvenčí. Že jim droidi nakráčí na jejich prahy, že jim cizinci zaberou domovy. Že se jejich životy změní, že válka zničí jejich Republiku... A tak schvalovali další a další zákony, dávali více a více pravomocí, kupovali další klony. Viděli zlo všude kolem, za všemi rohy, ale nepodívali se za sebe.
Neviděli, jak jim Republiku cosi požírá zevnitř, jak se stává tím, čeho se tolik báli. Nedošlo jim, že ten pravý nepřítel jsou oni sami, že svou duši už dávno vyměnili za pohodlí mysli.
Když jim pak říše brala svobodu, uvítali jí bouřlivým potleskem.

Když se narodil, hvězdy mu předpovídaly štěstí. Není důležité, zda to byla pravda, nebo se astrologové báli upadnout v nemilost, jisté je, že ho tato příznivá předpověď velice ovlivnila.
Dostalo se mu toho nejlepšího vzdělání a výchovy. V jednadvaceti se vzbouřil proti svému otci a uvrhl ho do vězení, kde stařec zanedlouho zemřel. Oženil se a věnem získal další území. Postavil velkolepou armádu, se kterou vytáhl na okolní země. Padly všechny do jedné.
Jeho bohatství a sláva rostly a před jeho říší se brzy třásl celý svět. Pohltila celý kontinent.
Ale k čemu to všechno bylo? Zemřel, aniž zanechal syna.

Svět módy měl pevně daná pravidla: „Buď budeš trendy, nebo sem nelez!“
Všechny blogeríny světa slepě následovaly to, co jim módní guru jejich říše určovali. Nezáleželo na tom, jestli jim to sluší nebo jestli se jim to líbí, bylo to v kurzu a všechny se musely přizpůsobit.
Nemělo to moc logiku. Kdo chtěl být trendy, zapomínal na vlastní individualitu. Všechny se chtěly odlišovat od davu, který byl zoufale pozadu, co se týkalo odívání, ale nakonec se podobaly jedna druhé. Nedocházelo jim to.
A tak po světě chodilo stádo, které chtělo být zoufale jedinečné, ale zároveň trestalo jakékoliv vybočení z řady.

“Behold - my realm!” cries Peter excitedly and hands us his magical binoculars.
Mike goes first, struggling with the heavy binoculars.
“Wow,” he breathes. “So pretty! Look at the birdies!”
“Phoenixes,” explains Peter. “Their tears can heal wounds.”
I look next. I see choppy waters with large vessels bobbing on the waves, so distant that they seem tiny. “There’s pirates!” I gasp.
“It’s Hook! He eats kittens for dinner,” says Peter ominously.
Hannah is last. “It’s just a pond with some trash on it. And some sparrows,” she says, disappointed.
We didn’t even notice, but our sister must have grown up.

Složité vzorce a mapa londýnské podzemky. Poslední vydání The Sun, pravý sloupec, nadpis. Něco tady pořád nesedělo.
Dál.
Pitevna a Molly, čisté prostěradlo, černé vlasy. Viděl na kabátě té mrtvé ženy nějaké blond? Ne, ne, měly stejnou barvu, je věrná. Nebo aspoň milenci vlasy nepadají.
Pořád to nebylo ono, ale už byl tak blízko!
Ten muž, malý pes, svobodný, pravděpodobně gay. Něco na něm nesedí, ale co, CO?!
Viděl ho jít z kavárny, pravák, otlačený prsteníček, snaha o vyvolání dojmu rozvedeného muže.
„To on je v té své říši,“ slyší mumlat.
Řetězec myšlenek se přetrhne.
„TO JE MYŠLENKOVÝ PALÁC, JOHNE!“

Ležali v tráve.
„...bude sa rozprestierať od Donau,“ opísal prstom oblúk okolo Albusovej lopatky, „až po Wales.“ Potiahol prst krížom cez celý bledý chrbát až k opasku kožených nohavíc.
Albus sa prevalil na bok a hravo sa zahnal, s nespútaným smiechom na tvári. Oči mu svietili a odrážalo sa v nich nebo.
Gellert sa natiahol a zastokol mu do vlasov púpavu, žltú ako slnko. „Nastolíme mier. Spravodlivosť.“
Albus sa dvihol na lakti. Len tak spontánne vyčaroval ilúziu, čo premenila lúku okolo nich na vznešený Reichstag, z ktorého povedú masy muklov.
Gellertovi to vzalo dych.
Albus nadšením žiaril. „Pre vyššie dobro.“

Říše je věčná. To se učíme od malička - asi abychom vstřebali fakt, že nemá smysl se vzpírat, protože Říše vždycky přetrvá. Nemáme se špatně. Všichni máme co jíst, co oblékat, kde spát. Každý má své místo.
Ale občas se mi zdá, že se mé místo zmenšuje. Jako bych se pomalu, ale jistě dusil.
Říká se, že opustit Říši můžeš jenom jednou cestou - naložený v pohřebáku. Ale já to zkusím. Nevím, kde přesně jsou hranice, ale utíkám, co mi síly stačí... a pak už mi nestačí.
Říše je nejen věčná, ale očividně i nekonečná.
Nakonec ji přecejen opustím. Už se nevrátím.

"Tak podívej, děvenko, budeš poslouchat, protože já jsem tvůj otec a král a mám toho tvého kvílení po krk.
Říše se mi pomalu sype na hlavu, kde kdo se chová, jako by ho něco posedlo.
Každá trochu mocnější obluda se mi staví na zadní, aniž by se – bohužel – žraly mezi sebou.
Bojovníci se potí jen v tělocvičnách a měří si BMI, ať už je to cokoliv. Když je pošlu na ty obludy, tak žvaněj o enviromentální rovnováze.
A ty, než abys mi ty bojovníky trochu nabudila do boje, chceš tablet. Možná bych zuřil míň, kdybych aspoň věděl, co to je!!!"

"Měli bychom překročit úžinu a napadnout Říši, dokud se zmítá v chaosu. Už příští rok můžeš být vládcem Říma!" rozohnil se mladík a pro zdůraznění svých slov praštil sevřenou pěstí do dlaně.
Oba starší muži, císař Velké Británie a jeho první konzul, se na sebe ustaraně podívali.
"Tite," oslovil mladšího muže Gaius Martinaqus, "Vím, že jsi mladý a horlivý, ale věz: každá říše stojí na hliněných nohou. Kde je dnes Egypt, kde jsou Řekové a Makedonci? Jsou jen historií, stejně jako bude Řím, pokud tvůj otec sejde ze své vytyčené cesty. Jen silný národ a spravedlivý stát může překonat věky."