DMD č. 14. pro 14. 4. 2014. Téma: Říše

Napěchoval tu krásku tabákem a škrtlou zápalkou se ji pokusil zapálit. Náustek měl sevřený mezi zuby a jediné, co mu chybělo k dokončení rituálu zapálení dýmky, byla práce jeho plic. Jediný výraznější problém, zádrhel, by se dal najít v tom, že žádné plíce neměl. Vlastně neměl žádné orgány, měkkou tkáň. Jen kosti.
Plamen sirky opaloval tabák, z kterého se zvedaly obláčky kouře. Kostlivec zalitoval, že nemá nos, který by mohl cítit tu vůni. Zalitoval i toho, že zůstal zde, v říši živých, a je tak vystavován všem těmto lahodným činnostem, které si už nedokáže nijak vychutnat. Necítil už vůbec nic.

Simbacca vešel do zaplivané coruscantské hospody a povzdechl si.
Když tu byl naposledy, hrála tam pořádná hudba, některým plakátům vůbec nerozuměl a u všech stolů se vesele diskutovalo o politice, alkoholu a slečnách z těch plakátů, čemuž taky nerozuměl. Jenže to bylo před Impériem.
Teď se z rádia linuly normalizované zprávy, na plakátech stály rozličné propagandistické slogany a zbylí diskutéři byli jaksi tišší. Objednal si to jediné, co stálo za pokus, a usadil se na bar mezi dva štamgasty.
[„Tadleta Říše stojí docela za prd, co?“] mňoukl od kakaa, pánové si to vzali osobně a ráno bylo o hospodu míň.

Lord Voldemort seděl v křesle. Cítil se osamělý. K čemu tolik smrtijedů? Ani jeden nebyl schopen mu přivést toho zatraceného Pottera. A vůbec. Jsou s ním jenom proto, aby si zachránili své vlastní čarodějné zadnice.
Povzdechl si. Jeho obrovská temná čarodějná říše stále nebyla dokonalá. Ne dokud ten chlapec, na kterém nebylo absolutně nic úžasného, žil. A ještě k té doknalosti chybělo něco. Nebo spíš někdo.
Voldemort se přemístil do Azkabanu.
,,Quirelle?" zvolal. ,,Pořád jsi naštvaný, že jsem tě téměř neúmyslně zradil? Protože jestli ne, potřebuji někoho na pomoc při vládnutí mé říši."
,,A dokoukáme ten film?" usmál se Quirell.

„Jsi svobodná, co budeš dělat?“
Hlavou mi bleskne nápad.
Králi se ale nechci svěřovat. S jedním králem jsem vystoupala k vrcholu i padla. S tím druhým nechci už mít nic společného.
Potřesu hlavou. „Něco mě napadne.“
Uchopí mě za ruku. „Můžeš tu zůstat. Se mnou.“
Pochopím, jak to myslí. Čím lépe potvrdit vítězství, než tím, že udělá milenku z bývalé milenky bývalého krále?
„Máš všechno, co můžeš chtít. Říši. Moc. Korunu na hlavně. A hlavu na krku.“
„On měl víc.“
„A skončil opuštěný, nemocný, hladový a špinavý v chatrči uprostřed lesů. Nechtěj víc, než můžeš mít.“
Otočím se a odcházím.

Loki se pohodlně opřel v Odinově křesle. Ásgard je jeho. Midgard bude brzo následovat.
Loki se zavrtěl. Nejdřív si ovšem pořídí pohodlnější trůn.
Nemůže mu vzdorovat žádný ze světů. Jeho Říše bude nekonečná a Thanos se mu bude plazit u nohou.
Loki se zasněně usmál a pak se rozhlédl po Valhalle.
Chtělo by to společnost, ale je jen otázka času, kdy se síň zaplní jeho oddanými následovníky...
Vrzly dveře a Loki pohlédl ke vchodu.
Stály v něm Kleio, Zuzka, Jadra a Gwen. Posledně jmenovaná si prokřupala klouby na rukou.
"Zase zlobíš, Loki."
Ten výprask byl stokrát horší než od Hulka.

http://a-totalita.livejournal.com/34421.html

Planeta Košín (s měsícem Želvíkem) byly prapůvodní Říší, odkud se kočky rozšířily do celého vesmíru. Jejich vrnění upředlo neviditelné kosmické dráhy, jimiž se dostaly až na Össe.
Dříve, než to gleewarini postřehli, začaly vedle strašlivých chrámů Akkütlixových vyrůstat útulné kočičí paláce. V nich pak namísto ohyzdného Hmyzího Boha nad kamenným oltářem přebývaly hebké kočky v myceliálních pelíšcích. Nevyžadovaly lidských obětí, avšak za trochu žrádélka a občasné pomazlení věnovaly návštěvníkovi něhu a teplo.
Protože se kočky o Akkütlixovi zásadně nevyjadřovaly, nepodařilo se je obvinit z hereze a vliv Církve upadl. Kdysi pyšné chrámy dnes slouží jen jako kočičí záchůdky. Říše zvítězila.

Masazin seděl ve své diktátorské kukani na vrcholu veže Národa. Znuděně si listoval ve štosu výsledků z výslechů. Nerozhodně pohazoval s razítky POPRAVIT, GALEJE, NECHAT ZMIZET i s takřka nepoužívaným PROPUSTIT.
Jeho sekretářka, stařičká Consuela, občas nahlédla, aby zkontrolovala, jak se jejímu chlapci daří.
A dobře dělala, neboť Masazin byl diabetik a zrovna dnes na něj přišla hypoglykemie z kvalitního švýcarského inzulinu.
Consuela přesně věděla co dělat. Odklopila víčko empírové cukřenky a zděsila se. Prázdno. Jen na dně drobounké stopičky blanokřídlých šestinohých členovců - mravenců.
Masazin v hypoglykemickém kómatu zemřel, a moci se musel chopit jeho dvojník. Mravence už nikdo nechytil.

6:00
Z vedlejšího pokoje se ozývají nespokojené skřeky.
„Sklapni, Merry!“ zaúpím bezmocně a hlavu si zahrabu pod polštáře. Marně. Vřeští a vřeští.
Ty obludo příšerná, já na tebe hodím hadr a budeš mít po ptákách!
7:30
„Merry, bašta!“
Odpovědí mi je řev, jako kdyby nám hrozil alespoň nájezd tatarů. Příšera se naparuje. Ježí peří. Roztahuje křídla. Jasně dává najevo, že tohle je její království. A vetřelce tu nestrpí.
„Uklidni se, mladá!“ houknu na vzteklého opeřence. „Ramena si dělej na někoho jinýho…“
Ztichne. Nechá se v klidu nakrmit. Jako každé ráno.
Ale rozčilovat se bude stejně.
Je to rituál.

Tess procházela obchodem a prsty láskyplně přejížděla po povrchu vystaveného zboží. Byly tam ruční blastery, blasterové pušky, plamenomety, granátomety, kuše, šipkomety, všechno, na co si jen dokázala vzpomenout. Na dvoře za obchodem si zase mohla prohlédnout laserová děla, iontové kanóny, protitanková i protiletadlová děla. Ve vitrínách se skvěly termální detonátory všech velikostí, vibronože i obyčejné dýky, dokonce tam měli i vzácný kortosisový meč, který dokázal odolat meči světelnému. A obchodník řekl, že si může odnést úplně všechno. Zadarmo!
Tess se vznášela v říši snů.
"Nechápu, proč se ta Tess ze spaní tak usmívá," zabručela Lea, která se ukládala vedle ní.