Jana Eyrová (Charlotte Brontë)

Zpívej se mnou, říkaly její ladné pohyby, když šla k pianu.
Zpívej! S prvními tóny lehké melodie jasné oči krásné Blanche zhrubly panovačným přáním.
Na okamžik se do nich zahleděl, polkl cynický úšklebek.
Připojil svůj příjemně pevný hlas k jejímu koketnímu švitoření. Opřel se o lesklou desku nástroje, zahleděl se přes místnost.
Tam za zástěnou u jediné svíčky, v koutě spolu se sladkou Adele, tam seděla ta, která mu směla rozkazovat.
Zpíval bezmyšlenkovitě, ale působivě. Společnost byla nadšena. Jeho nevěsta zajisté nejvíce. Chválila, lichotila, zvonivě se smála.
Jeho láska spěšně odcházela. Věděl, že její srdce to nemůže snést.
"Jane! Jane!"

Podpírali ji a někam vedli. Pak ji posadili. Byla to tvrdá kuchyňská židle. Kolem plynul hovor, ale nedokázala ho vnímat. Cítila jen teplo z krbu a hranu židle. Vždycky to byla tvrdá židle, na které seděla, když jí bylo zle. Gateshead byl plný čalouněných sedátek a křesílek, ale ve všech svých vzpomínkách seděla na tvrdé židli. V Lowoodu to bylo snadné, byly tam jenom tvrdé židle - tvrdé a ještě tvrdší, když se musela za trest zařadit až na konec třídy. V Thornfieldu... ne.
Nebude myslet na Thornfield.
Nebude myslet na židli před dveřmi jejího pokoje.
Nebude.
Svět zčernal a zmizel.

Adéle se učí násobilku šesti. Na černou tabuli pomalu přibývají čísla.
Šest koní zapřáhnou před jejich svatební kočár.
Do dvanácti měsíců, déle to trvat nebude.
Osmnáct let není žádný věkový rozdíl.
Slíbila, že s ním stráví posledních dvacet čtyři hodin před sňatkem.
Blanche ho nemiluje, bere si ho pro jeho třicet tisíc.
Může s ní být šťastný i dalších třicet šest let?
Adéle pošlou do internátní školy vzdálené čtyřicet dva mil.
Čtyřicet osm hostí na jejich svatbě.
Dalších padesát čtyři papírových blahopřání.
Šedesát mil z Thornfieldu na pobřeží Irska...
“Mademoiselle, vous pleurez!”
“Ne, Adéle. Jen mi něco spadlo do oka.”

pozn.: zběsile okrajováno...
Přes všechnu hrdost Darcy musel podlehnout. Bingley musel pochopit.
Ferrarsovi museli svolit, Marianne musela prohlédnout, znovu milovat.
Edmundovi se muselo rozsvítit, paní Norrisová musela pykat.
Catherine musela dospět, plány generála Tilneyho musely ztroskotat.
Knightley se musel svému srdci vzdát. Churchillovi museli být křehce šťastní, Eltonovi museli být šťastní ze všech sil.
Anne a Frederick museli překonat pochyby, najít odvahu.
Thornton musel ustoupit, Margaret mu musela pomoci.
Cranfordské paninky musely rozvíjet své elegant economies.
Rochester ji musel přijmout, musela se vrátit.
Caroline musela Roberta přesvědčit, že láska nekouše.
Roger s Molly si mohli vybírat, jak dopadnou. Elizabeth Gaskell je nestihla dopsat.

Nejlepší by bylo zemřít. Ne, vůbec nebýt. Cítila, že se zakázanou láskou nedokáže žít. Alespoň ne zde.
Znovu začínala myslet rozumně. Svou lásku si ponechá, ale musí pryč. A hned. Nejspíš až na konec světa. Ani jeho hlas ji nezadrží.
...
Konec světa to možná nebyl, ale mohla být blízko. Déšť, zima a liduprázdné planiny. Zoufalství, šero a vodou ztěžklé šaty. Tři dny mrzla, postila se, činila pokání. Teď už by nějakou společnost a kůrku chleba uvítala. Ve vsi byla za žebračku, nikdo s ní nechtěl nic mít.
Netušila, že mezi bažinami a vřesem najde nový život, ztracenou rodinu i budoucnost.

" Řekl, že je doktor a že se o tebe musíme postarat. Prý nechce abys onemocněla jako ostatní děti v Lowoodu. To je ta škola, odkud tě odvezl."
"A kam se pak poděl ten pán? A jak se jmenoval?"
"To nevíme, zmizel tak rychle, jako se objevil."
"A neříkal tehdy něco o Jane? Tak moc mi chybí."
"Ne, nic."
"A nemohla bych ji navštívit?"
"To asi nepůjde, Helen. A doktor říkal, že by ses tam neměla vracet."
"A teď běž spát."
Když se pak vrátila do svého pokoje, ležel na stole líst papíru.
Stálo na něm: Najdeš ji. Věř mi. Doktor.

Mamá řekla, mlč a usmívej se, jsi krásná. Nezapomeň Tajemství. Dokud máš Tajemství, bude tě chtít.
Seděla jsem, usmívala se. Měl začarované oči. Bylo mi žhavě. Měl široká ramena. Úzké boky. Díval se mi na... Říkal krásné složité věci. Odvedli mě, a nemohla jsem usnout.
Oblékli mi do kostela nej- nejkrásnější šaty. Mamá přikázala stát, říct "ano", nic víc. Pak jsme jeli kočárem. Líbal mě. Chtěla jsem ho. Chtěl mě.
Než uhasl.
Chtěla jsem ho. Nebo někoho. Žár.
Prý jsem zvrácená.
Odvezl mě, lodí, strašně daleko. Zamknul. Je tu ona, tma a zima.
Ohřívám klíč v dlani.
Ať hoří.
Všechno.

„Byla jsem dítě, tetičko. Odpusťte mi.“
„Nemohu,“ zasípala na smrt nemocná žena, „neodpustím. Stále tě nenávidím. Byla jsi tak příšerná...,“ rozkašlala se.
„Vodu, sklenici vody!“
Dívka v šedém odlila z karafy a přidržela umírající sklenku u úst.
Klidně ji teď mohla zabít, utopit, za všechno, co jí prováděla.
On sám, už dávno jen duch Gatesheadu, by to snadno omluvil. Křik, týrání, strach a pak ten strašný ústav. Všechno sledoval a nemohl zasáhnout, vynutit na své ženě dodržení posledního slibu. Přesto Jane dospěla v silnou mladou ženu, slušnou, hrdou i pokornou.
A právě proto ji teď ani nenapadlo tetičku Reedovou zabít.