Jana Eyrová (Charlotte Brontë)

Byla by po jeho boku určitě šťastná. Svým zvráceně šíleným způsobem. Jenže teď byla zavřená. S přiopilou služebnou, která ji dokázala přeprat jednou rukou. Doslechla se, co zvažoval. Kdokoliv si mohl myslet, že by to pro všechny bylo nejlepší. Ona ne. Ve svém světě ho stále vlastnila a smrt je nesměla rozdělit.
Tu myšlenku zavrhl po velmi krátké úvaze. Nemohl by ji zabít, i kdyby to za něj mělo udělat vlhké sídlo a nepřátelské klima. Stále byl mužem nepříčetné ženy. Ve své morálce ne, ale zákony byly tvrdé. Útěky k cestování a pokleskům ho vyčerpávaly. Ale smrt by byla zbabělá.

Nejdražší Jane,
doufal jsem, že zadržím svá slova. Avšak sám jsem padl do pasti, kterou jsem ti uchystal. Vidím, že se trápíš a tak to dále nesmí být. Věz, že jsem tě chtěl jen přimět vyslovit to, co denně vídám v tvých pohádkových očích. Chtěl jsem tě probudit, vyprovokovat silnou ženu ukrytou v hladké skořápce dívčí guvernantky. Blanche nebyla ničím, než prostředkem té "výchovy".
Ale věz, že bych raději zemřel, než bych se stal kořistí té hloupé slečinky.
V psaní osobních dopisů byl neobratný, neměl zkušenosti.
Zmuchlaný list odhodil ke krbu.
Za tu poslední myšlenku by se vlídného pohledu nedočkal.

Sametové ticho. Pak hlasy. Její samozvaní soudci i kati.
Dětská hrubost, výsměch a provokace. Musí se bránit, je to přirozené.
Krev jí vzkypí v žilách, červená se jí na spánku.
Nevhodná chvíle, teta stojí ve dveřích. Arogantní lži mladého pána.
Cloumání, smýkání schodištěm. Zamčená v umrlčím pokoji.
"Jsi odporné, zkažené dítě!"
Ach dobrý Bože, z čeho tak soudí?
Ne, ta dáma nepotřebuje logiku. Její slovo stačí i panu Brocklehurstovi. Do školy ji uvede s cejchem.
Mrs Reed se mátožně probírá z mdlob.
"Nenávidím tě, ty hrozné dítě!"
Dospělá slečna stojí u pelesti. Pro tetičku je nesmazatelně vinna, až do věčnosti.

Šero nevadilo. Tma nevadila.
Osamění dusilo.
Po měsících si zvykl spoléhat na zrak své zbylé ruky.
Všchny přikrývky v tomto domě byly vlhké. Zdivo ostré, studené. Kliky chladily kovem. Jen slunce na dvoře bezděčně hřálo. A večerní ohně v krbech.
Na nákladné živobytí stále měl, i když to nic neznamenalo.
Věrný chlupáč měl srst stále stejně hrubou. Nikdy dříve ji nedokázal popsat. Toho večera páchla. John ho bude muset vykoupat.
Nic v tomto sídle se ani zdaleka neblížilo dokonalosti.
Psisko zakňučelo. Uslyšel zvuk hlasu, ale odmítal mu uvěřit.
Nevěřil, dokud nesevřel v dlani ruce, její ruce s dokonalými maličkými prsty.

"Ssst, Gwen, když tu hradní pán neni, nemohly bychom zajít omrknout tu nahoře?" navrhla jednoho rána Miss Rowen, která na Vánoce rozšířila řady návštěvnic Thornfieldu.
"Berthu? Taky mě to už napadalo," zazubila se potměšile Miss Clearance.
Susan se zasekla s koláčkem na půl cesty k ústům.
"Upadly jste? Pokouše nás, vyrazí oknem, nebo něco horšího. Navíc, co chceš dělat s Grace Poole?"
"Na tu jsem nachystaná," vytasila Gwen zpod stolu lahev Porta naplněnou bezinama.
"Velení týhle výpravy nech na mně, jsem na tu holku zvědavá."
Margaret Rowen nadšeně kývala na souhlas.
"Se z vás dvou picnu."
Bratránek Rochester mě zabije.

Píši vám, drahý strýčku, až nyní, kdy se mám vdát...
John Eyre byl až dosud přesvědčen, že jeho neteř zemřela v Lowoodu. List svěřil svému právníkovi. Odtud se zpráva dostala k panu Masonovi.
A bylo po svatbě.
Píši vám, ctihodný pane, neboť váš strýc skonal. Dědictví však nenáleží vám, ale dámě, která by snad měla být vaší příbuznou. Z Thornfieldu, kdež sídlila, nedostávám odpovědí...
StJohn se úkosem podíval na Jane. Psala už několikátý list, který se nedočká doručení.
Drahá paní Fairfaxová...
Kůň přede dveřmi nervózně zafrkal.
"Tuhle korespondenci mi byl čert dlužen," pomyslela si Margaret Rowen, první kurýrka viktoriánské doby.

Zvuk kroků pan Rochestera už k ní z nádvoří dozníval jen z dálky, ještě ho zahlédla, jak zahnul ke stájím. Jane přitiskla horké čelo na okenní tabulku v chodbě a snažila se zklidnit bušení v hrudi. Nedělá to přece schválně, takové věci se prostě občas stanou. Tak proč se jí pokaždé může rozskočit srdce?
Pan Rochester zhluboka dýchal a schválně kráčel velmi pomalu, aby upokojil svůj zešílevší tep. U stájí už byl skoro úplně klidný. Vyhoupl se na přichystaného ryzáka a dříve, než zvíře pobídl ke klusu, políbil hřbet ruky, kterým před okamžikem zavadil v chodbě o Janinu teplou dlaň.

"Tady se to stalo, mesdames! Tady jeho kůň uklouzl, c´était trop froid, a drahá Jane pak monsieur Rochesterovi pomáhala." Adele ukázala k lávce u ohrady a pak se úvozem bezstarostně rozeběhla napřed k vesnici.
Dvě dámy, sukně opatrně přizvednuté, soustředěně sledovaly zem pod svýma nohama.
"Tehdá asi nebyla taková blbá hnusná obleva. Pardon," drtila mezi zuby Miss Margaret Rowen.
Od vsi se, jako tenkrát, blížil jezdec. Jen dunění kopyt se poněkud nerozléhalo. Tryskem pročvachtal kolem, bláto jen létalo.
"Ty pitomčéééé!" Volala za ním Miss Gwendylon a znechuceně se zadívala na svou róbu.
"Jane měla vlastně celkem kliku na počasí, že?"