DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

„Tak, sundat tričko, mladíku. Šup, šup, nemáme na to celý den.“
Bez otálení poslechl a zachvěl se pod tíhou hodnotícího pohledu.
„To jako vážně?“ zeptala se a povytáhla obočí.
Mladík okamžitě zčervenal.
„Když ona byla botanička.“
„Ale pampelišky?“
„Takové věci se jí líbily.“ Pokrčil rameny.
„A kde je teď?“
„Utekla s chlapem jménem Květoslav,“ povzdechl si smutně.
Chvilku ji mlčky pozoroval, jak si připravuje nástroje.
„Bude to bolet?“
„Ne víc než ten rozchod.“
„Přijdu si jak na popravě.“
„Ale jděte, mládenče. Máte celý život před sebou a až vám z hrudi odstraníme to hloupé tetování, budete se cítit mnohem lépe.“

Elrond se procházel po nově postavených prostorách svého panství. Probíhaly už jen dokončovací práce na výzdobě. Tesaři, štukatéři a kameníci zdobili stěny, stropy a zábradlí. Spokojeně prohlížel propletené větve kopírující žebra kleneb, břečťan plazící se nahoru po sloupech, kružby v oknech ve tvaru květin, dřevěná zábradlí tvořila mříž z propletených stonků. Všechno vypadalo jako živé.
Pozdravil řemeslníka, který právě tvořil na stěnách dlouhý řetěz květin. Elrond se na ně pečlivě zahleděl.
„Tohle jsou pampelišky?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ potvrdil umělec.
„Ty musí pryč, mám na ně alergii. Dejte místo nich růže nebo lilie.“
Elf si povzdechl a seškrábl vlhkou omítku.

Když vyrostl z chlapce v mladíka, byl to už pěkný zmetek. Choval se jako každý pubertální klacek. Chtěl do všeho mluvit a naneštěstí za jeho nitky tahal ošklivě mocný člověk. To pohánělo jeho vzdor vůči mentorům. Ale jeden okamžik vyvstává před očima víc než jiné. Ten na té louce, kdy během romantických řečí trhal hlavičky pampeliškám. Tam se prozradil. Od toho už byl jenom krůček k utínání hlav malým dětem. Měl umřít v lávě. To, co z něj zbylo, už nikdo neměl lepit dohromady. Mělo to zůstat mrtvé tam na Mustafaru. Galaxie by bez něj byla lepším místem k žití.

They called themselves The Dandelions, after the flower.
They believed in obsolete values - like equality, freedom of speech, like justice and peace. They were rebellious women who had forgotten where their place was. Or maybe they were pitiful creatures whose husbands and brothers hadn’t taught them right, whose families failed in their duty to instill in girls the understanding that their role in society is to obey and bear children.
They called themselves after a weed - and like weed they had to be taken out before they could take root and cause serious damage.
Every last Dandelion is gone now.

Císař Nebeská Růže seděl na svém trůně a byl rudý až po konečky listů. Rudý vztekem.
"Cože se to opovážili?" rozkřikl se na generála Kopretinu a listy se mu třásly zlostí, "jak si mohou luční květiny dovolit nesouhlasit s mojí božskou vládou?"
"Ale pane, oni jen tvrdí, že se s nimi nezachází stejně jako s ostatními obyvateli vaší slavné říše."
"Snad se svými soukmenovci nesympatizuješ?" podíval se císař ostře na generála.
"To ne, císaři. Jsem váš věrný služebník."
"Dobře," usmál se vládce temně, "luční kvítí je ošklivé a méněcenné. Jdi a poprav nějaké pampelišky, ty jistě celou tu vzpouru vedou."

Přespali jsme na louce u zbořeného statku. Poblíž stál opršelý kámen, snad hraniční. Lipka, ani nevím proč, na něj položila věneček pampelišek.
Ve snech mi duněly motory bombardéru a probudil jsem se s hlavou plnou nějakého německého říkadla.
Pokračovali jsme do Větřné, kde jsme točili rozhovor s místní pamětnicí.
„To víte, že tady byli Němci. Z toho směru odkud jdete, to byl jejich statek, U Pampelišek. Měli dvojčata, takové střapaté blondýnky. Jejich otec byl gestapák. Ještě, než je odsunuli, ty holčičky zmizely. O pár let později se našly na louce dvě kostřičky. Aspoň kámen jsme tam postavili.
To víte, válka..."

Lidově se tomu říkalo „poprava pampelišek“, nikdo by se ale neodvážil tuto tradici nebrat vážně, nebo jí dokonce vzdorovat. Oběti bohům byly naprosto nezbytnou součástí života tohoto města. A bůh slunce, který nad nimi každý den držel svou ochranou ruku, si zasluhoval oběť nejvyšší.
Každý rok v tento den bylo pět panen v bílém rouchu s pampeliškovými věnci na hlavě vysláno do pouště, kde s nimi tento krutý bůh mohl naložit, jak uznal za vhodné. Říká se, že těm, které toho byly hodny, bůh daroval život a mohly se vrátit ze jeho svatyně ke svým blízkým. Pokud přežily cestu pouští.

Kolik mladých si představovalo, že ten slavný rok přinese změnu.
Čekali něco okamžitého, hmatatelného, viditelného. Hned.
První drobečky nejistoty však přišly až po dlouhých a prozapomínaných patnácti letech, když po žádné bujaré párty nedošlo k "nehodě".
Mnoho nedočkavých slečen znervóznělo, když se jim ve dvaceti nedařilo počít.
Kolem pětadvacátého roku se nepochopitelným fenoménem konečně začali zabývat vědci. Starší ročníky stárly a jejich děti čekal osud všech dětí nového věku. Nikdo nevěděl, zda jde o trest, chorobu nebo degeneraci. Výzkum nepřinášel výsledky. Děti nového století byly neplodné.
Na oslavy roku 2000, kdy všechna náměstí světa pokryly květy vytrhaných pampelišek, nikdo nevzpomněl.

Utrhne pampelišku, pak další a další.
Valí se na ni spousta starostí a ona nemá jak utéct.
Splétá utrhané pampelišky do věnečku.
Jako děti pletly pampeliškové věnce často.
Zvládla začátek, ten je vždycky nejtěžší.
Pak s věnci ve vlasech běhaly po rozkvetlé stráni.
Na pokračování má dávno správný gryf.
Hrály na babu, metaly hvězdy v trávě.
Kupa žlutavých pampelišek se vytrvale zmenšuje.
Ze stvolů zbylých pampelišek dělaly píšťalky.
Musí ještě nepokazit závěr, spojit oba konce.
Ty chvíle byly nádherné a plné štěstí.
Natěšená si nasadí věneček na hlavu a rozběhne se.
Jenže pocit štěstí z dětství se nedostaví.
Věneček zahodí.

„Schnell, schnell!“ řval esesák na průvod zlatovlasých postav, které se v okovech postavily do řady proti vysoké zdi. Noční obloha byla zatažená a snášel se z ní mohutný liják.
Popravčí četa stála pod stříškou, aby na ni nepršelo, a s puškami u brad mířila na podřízenou, osmičlennou rodinu.
S úderem blesku se objevila na zídce silueta postavy v kabátě.
„Halt!“ rozkázal esesák postavě a několik pušek se otočilo tím směrem, „nestrpím, aby někdo narušoval popravu té židovské špíny Löwenzahnů!“
„Vůbec se nenechte rušit, Herr SS-Obersturmführer,“ vycenil neznámý špičáky v úsměvu. „Jen jim něco dlužím a těším se, že už nebudu.“