DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

"Nepamatuji se, že bych něco takového přikazoval." mračil se král.
"Já také ne!" přispěchal vícekancléř. "Tlumočil jsem ten příkaz doslovně: dopravte zlaté plíšky!"
Emisar se zarděl, očividně hledal, jak z toho ven. "Rozuměl jsem: dostavte malé chýšky," přiznal nakonec.
"Co jsi slyšel ty?" obrátil se král na rychtáře vesnice, o niž se jednalo.
"Prosím, Vaše Veličenstvo," zahučel muž, "že prý: popravte matné lišky."
"To nedávalo smysl," ozval se bez vyzvání sedlák, který žebřiňák květů dovezl. "Tak jsem prostě nasejk pampelišky. Jako popravil, žejo."
"A já jen chtěl, abyste připravili mleté kližky pro královskou kuchyni," vzdychl král. "Příště pošlu rovnou kuchaře."

Znala jsem jednu dívku, vlasy barvy slámy,
nebyla to žádná víla, jen zárodek dámy,
sedávala často na terase s šálkem čaje,
bylo krásné sledovat, jak jaro v ní zraje.
Pučela v ní krása, dobrá duše, zdraví,
ale náhle do cesty šedý stín se staví,
na tváři prohnaný úsměv lichotníka,
už více si neřesti lidstva neodříká.
A potkala jsem ji znovu, vlasy mastně černé,
v puse cigaretu a šaty naprosto příšerné,
nebylo více čaje, zdraví ani štěstí,
začala se s životem prát, dával jí on pěstí.
A dnes na hrob se jí chodím dívat,
tichounce cosi smutného zpívat,
O popravě pampelišek.

Soudruzi a soudružky! Válka pokračuje! Pohleďte jen na včerejší drastickou a naprosto bezdůvodnou popravu padesáti pampelišek, dvě stě osmnácti sedmikrásek a patnácti set stébel trávy! Obracím se také na vás, jimž lidé ve své zpupnosti říkají okrasné rostliny: Nebuďte přisluhovači nemilosrdné lidské rasy! Nenechte se obalamutit předstíranou péčí, nepodlehněte vábení rovných záhonků a pravidelné zálivky! Vaše záhonky vznikly na popravišti vašich soukmenovců, jsou zalité mízou nevinných obětí! A nenechte se ukolébat falešným pocitem bezpečí: až si lidi usmyslí, utrhnou vás a vaše mrtvá těla si vystaví ve svých příbytcích! Vzepřete se jim a přidejte se k nám! Vítězství je naše!

"Jsi moje pampeliška," říkával jí, když společně seděli na trávníku, na dece a odpočívali. Bylo to ještě před válkou a u nich to nebylo růžové, ale jim to nepřišlo. Nevnímali to. Byli mladí, dokázali spoustu věcí přehlédnout, a tak jen žili.
Zlom přišel v čtyřicátém prvním roce. Dvacátého druhého června.
Odešel do války a ona zůstala sama. Nechtěla tam být.
Kdo kdy tvrdil, že pampeliška nesmí střílet?
Kdo kdy tvrdil, že pampeliška nesmí chránit svou zem, Sovětský svaz?
Kdo kdy tvrdil, že pampeliščino jediné místo je v zázemí toho všeho?
Nikdo. Ale nikdo také netvrdil, že Němci nebudou pampelišky střílet...

„Běta zmizela,“ vykřikla Petra zděšeně.
„I Věra, přímo před mýma očima,“ vykoktala Jana.
Skupinkou se začala šířit panika. Ubývalo jich každou vteřinou a nikdo nevěděl, kdo přijde na řadu teď.
* * *
Adélka utrhla pampelišku a namotala její tělíčko kolem dalších pampelišek, až měla po chvíli věnec uvitý. Nasadila si jej na hlavu jako zlatou korunu a běžela se ukázat mamince.
„Mami, koukej, co jsem si vyrobila.“ Pyšně ukázala na hlavu.
„Copak jsem ti neříkala, že se nesmíš ušpinit?“ vykřikla žena místo pochvaly. „Podívej se na sebe!“
Adélka smutně strhla věneček, pohodila jej na zem a se slzami v očích ho rozšlapala.

„Kyti!“ vykřikne kamarádčina dcera Lea a vrhne se doprostřed trávníku, na němž kvete zářivě žlutý koberec pampelišek.
Zoufale v kabelce lovím balíček papírových kapesníků a léky na alergii a přitom sleduji tu sladkou dvouletou holčičku v růžových šatičkách… jak řádí na trávníku jako hurikán Katrina.
Lea si kecne doprostřed žlutého pole, blaženě trhá a mlátí pampelišky a spokojeně se směje, když vidí, jak se květiny pro útokem jejích sice malých, ale odhodlaných a vytrvalých pěstiček, lámou.
Přestávám hledat kapesníky i léky na alergii. Lea očividně stihne potenciální žlutou hrozbu zdecimovat dřív, než ke mně nějaký ten zlotřilý pyl vůbec doletí.

Byl to vlastně dost neobyčejný dárek pro dívenku, která teprve nedávno odrostla dětským šatičkám. Ale i ona byla neobyčejná.
Chodívala pak často do zahrady a květiny kolem ní kameněly. Někdy sedávala celé hodiny u zkamenělých pampelišek a povídala jim o věčné kráse a nesmrtelnosti.
Jednou ulámala všem květinám hlavičky a poskládala z nich obrázky na zahradní cestičku.
Rok poté se skrz celou zahradu táhla kamenná třešňová alej. Cesta alejí byla pokryta kamennými květy pampelišek. Procházela se tam a byla šťastná.
O osm let později zničila všechen život.
Kdo ví, kdy se to stalo, že změnila v kámen své vlastní srdce.

Ach, ta bolest! Se svými sourozenci za němých výkřiků bíle krvácíme. Ještě před chvílí ne delší než otevření květu jsme se těšili ze slunce na listech a vlahé půdy mezi kořínky a v následujícím okamžiku přišla zkáza a zmar. Kovová čepel nemilosrdně stíná naše květy a lístky úpí po drtivou tíhou nemilosrdného žence. Přeživší ještě celé soumraky poté budou trnout hrůzou a semenáčky těch šťastnějších nezraněných rozfoukají do světa zprávu o tomto hrozném násilí...
***
Stařenka se s loupnutím v zádech narovnala a navzdory námaze se usmála. Letos se objevilo pampelišek opravdu hodně - a vnoučci mají z medu vždycky takovou radost!

Hlodavci s natupírovanými číry se blížili. Malé nutrie byly nahrazeny ještě menšími myšmi domácími s nabarvenou srstí. Marek cítil jejich odporný zápach. Opakovat Vraspírovo zaklínadlo se nepokoušel, neboť měl problém udržet žaludek alespoň v krku. Zavřel oči. I skrz clonu víček však viděl blikající číra.
Červená, modrá, zelená. Červená, modrá, zelená. Žlutá. Marek otevřel oči. Hlodavci byli mrtví. Jejich těly prorůstaly žluté květy pampelišek. Oddechl si.
Předčasně.
Sotva udělali první krok mezi mrtvolkami, ve vzduchu se objevila gilotina. Pampeliškám spadly hlavinky. Květy začaly létat vzduchem podobny uvolněným brusným kotoučům. S děsivou průřezností.
Vraspír vykřikl. Z přervané pažní tepny stříkala krev.

„Bombarda! Incendio! Confringo!“
„Špatně, soustřeď se!“ křičel na něj Snape, obočí stažené.
„Nejde to!“ téměř vzlykl Harry a vzedmula se v něm vlna vzteku.
„Snaž. Se.“ cedil Severus slova skrz zuby. Harry si upravil brýle a pozvedl hůlku.
„Diffindo! Evanesco!“ vyčerpaně zařval.
„Vzpamatuj se, Pottere!“ Snape mu i na tu dálku pohlédl do očí. Chladný podtón se mu vetřel do hlasu, ale při pohledu na tu známou tvář začal pomalu tát.
„Jsem slabý,“ zachraptil Harry.
„Nejsi. Ale když nedokážeš zničit obyčejnou pampelišku, jak se potom chceš utkat se mnou?“ pousmál se.
Harry mu šíleně toužil ukázat, že to zvládne.
„Reducto!“