DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

Les houstnul, mezi stromy se plížily stíny. Vzpomínky na sluneční svit, na hudbu a zpěv, na hlasy přátel se zdály být jen ozvěnou dávno vyprávěného, téměř zapomenutého příběhu. Temnota se kolem nich stahovala, spoutávala znavené nohy, zamlžovala mysl, zotročovala srdce. Zuzana tiše plakala, Edmund cedil mezi zuby nadávky a Petr kráčel s hlavou svěšenou k zemi.
„Nikdy se odtud nedostaneme,“ hlesl.
„On nás najde,“ zvolala Lucinka. „Copak mu nevěříte?“
Petr se otočil a pohlédl do sestřiných jasných očí.
„Věřím,“ zašeptal vyčerpaně.
„Já taky,“ vzlykla Zuzana.
„I já,“ zachraptěl Edmund.
Les se zlatě rozzářil.
Na cestě před nimi stál velký lev.

„Nebuď bačkora! Nikdo na to nepřijde!“ Thor ho přesvědčoval s rošťáckým šklebem.
Loki měl co dělat aby ho nepraštil. Kolikrát už tohle slyšel?
‚Poběž, dáme Sif do komnaty krysu. Nikdo nezjistí, že jsme to byli my.‘
‚Ále, no ták, vsaď se, že Paměť a Myšlenka by se chtěly líbit – oranžová jim padne, a vony stejně nic nevykrákaj.‘
‚Hele, neboj, je to jen projímadlo a taky nikoho nenapadne, kdo to do tý medoviny přimíchal.‘
A jeho doposud nejoblíbenější: „Podívej, než si všimnou, že jsme pryč, budem z Jotunheimu zpátky.“
Loki rezignovaně bratra následoval. Možná Thorovi jednou dojde, že Všeotec je vševědoucí.

„Tak co, už o nás vědí?” zvědavě do ní šťouchnul holí.
„Jistě, že o vás ví,” odpověděla blahosklonně. „Pokud se alespoň trochu zajímají, ví o vás už dávno.
„Tak proč si nás nevšímají?”
„Sám víš dobře, jak těžko se s vámi zachází.”
„Zas tak těžko ne,” zamračil se, „a vůbec jaktože v cizině to jde? Máme bratrance v Anglii a ten je pořád v jednom kole. Proč to tady nemůže být stejné? Proč si nemůžeme najít práci?”
Rysy jí ztvrdly, rozhodla se být krutá.
„Jste moc staří.”
„Připadáme si neužitečně,” špitl tiše Přechodník.
„Tak už to chodí,” pokrčila rameny Gramatika.

V Erestorově srdci klíčila nejistota. Glorfindel se v posledních dnech choval podivně. Byl zamlklý, ostražitý, podrážděný. Kradmé pohledy ostatních elfů také nevěstily nic dobrého. A ať už si to Erestor přiznával nebo ne, občas ucítil bodnutí žárlivosti.
Jako právě teď. Blížil se k skrytému loubí, odkud zaslechl Lindirův smích a Glorfindelův hebký hlas.
„Myslíš, že o nás ví?“
„Nesmysl.“
Erestor zatnul zuby a s hlavou vztyčenou vykročil z úkrytu.
„Aha, takže teď už ví,“ konstatoval Lindir.
„Mohl‘s mě ušetřit trapnosti a alespoň mi to říct,“ vzlykl Erestor.
Glorfindel se zasmál: „Proč bych ti měl říkat, že ti plánujeme oslavu narozenin?“

Probděli jsme noc.
Šerifova zpověď byla dlouhá jako cesta Údolím smrti. Byla drsná a vyčerpávající. Na jejím konci žíznil po mým pochopení. Dokonce po něm volal tak hlasitě, že jsem mu musel přikrýt ústa dlaní.
„Já tě nesoudím! Ale oni by mohli! Tohle město je prohnilý do základů, přesto si troufám tvrdit, že ještě pořád není připravený na teplýho šerifa.“
„Co mám dělat? Vzdát se funkce? Opustit město?“
Uvnitř jsem soupeřil s touhou toho grázla odehnat.
„Netřeba utíkat,“ řekl jsem nakonec. „Oba víme, že tahle láska se nikdy nenaplní. Zůstane jen ve tvým srdci. Čistá, neposkvrněná a silnější než nenávist.“

Přidal do kroku. Neměli by ho teď na chodbě vidět. Za lhaní se platí a za utajování ještě víc. Polekaně se ohlédl při plesknutí vlastního pláště. Klid. Nezažils tohle už dostkrát?
Dostkrát na to, abych věděl, co přijde, až se to roznese a já tu ještě budu, odpověděl si a rozběhl se. Začal počítat. První, druhá, třetí... byla to sedmapadesátá práce od chvíle, kdy odešel z Bradavic. Vydržel tady dokonce dva měsíce. Potisící už věřil, že by to mohlo vyjít... potisící ho shodili ještě níž.
Přemístil se, než si ho stačili všimnout.
Vědí o tobě, Reme. Je čas jít dál.

"Pochodem v chod!" zavelel velitel mužstvu. "Levá, levá..."
"Pane, kdy si odpočineme?" ozvalo se z řad.
"Ticho tam! Odpočineme si u pravé stoličky! Levá, levá..."
"U pravé stoličky? To je moc daleko!" začalo si stěžovat celé mužstvo. "Máme málo cukru!"
"Dobrá, odpočineme si teď, nějaký cukr nám snad spadne." odpověděl velitel.
"Tady máš bonbón."
"Díky, jsi moc hodná!
"Hele, cukr! A hodně!" začalo křičet mužstvo a cpalo do sebe množství cukru.
"To byl bonbón. Já už se vyznám!" křičel velitel prodírajíc si cestu k cukru.
"Jedl jsi něco?"
"Bonbón od Evy."
"Vyčistit zuby, hned!"
"Pomóc! Ví o nás! Zubní kartáček!"

Vyklouznout z domu bylo jednoduché, rodiče něco řešili na zahradě a nevnímali okolí. Doběhnout do vsi pro čokošky a čipsy byla otázka páru minut. Jako problém se ukázala zpáteční cesta neboli rodiče na terase s výhledem na přístupový chodníček. Musí přes sousedy, jen nepotkat tu jejich baskervilskou bestii, křížence vlčáka s rozvajlerem. Snad bude v kotci. Pomalu a potichoučku se plíží šeřící se zahradou. K plotu zbývá už jen kousek, když zpozorují velkou černou skvrnu pádící tryskem směrem k nim. "Ví o nás," řvou a zrychlují. Marně; za chvíli leží na zádech. Ještě že jediné hrozící nebezpečí je oblemcaný obličej.

Kapitán Morgan vyrazil do útoku.
Jednou dávkou ze své skleněné hlavně skolil dva z našich. Líza to koupila přímo do žaludku. Pět minut po půlnoci objala porcelánovou mísu a ztratila vědomí. Greg přišel o nohy a musel být přemístěn na lůžko.
Naštěstí dorazily posily v podobě chemických bojových jednotek plukovnice Coca Coly. Morgan byl nekompromisně otráven.
Sotva však naposledy zasyčel, bitevním polem se rozlehlo čtverné zaklepání.
„Master?“ nadhodil s obavou Doctor.
„Spíš Magistr,“ tipnul jsem si a otevřel nově příchozímu.
Na prahu stála sousedka, v ruce flašku zrádného tlamolepu.
Ráno jsme vzpomínali, jak jednoduché bývaly bitvy, když o nás nevěděla.

Kapky rosy zlátly, střemcha voněla, dům stál dostatečně daleko, aby se odvážil věřit, že jeho myšlenky jsou v bezpečí. Přesto cítil v celém těle třepotavé chvění úzkosti. Kdyby zoufale nepotřeboval peníze na byliny a amulety, nikdy by tuhle službu nevzal.
„Nářadí vždycky ukládej…. Posloucháš mě?“
„Opravdu čte lidem myšlenky?“
„Neposloucháš,“ vzdychl starý zahradník. „Mluvil s tebou?“
„Včera,“ otřásl se.
„Máš strach. To přejde. Jak se daří dcerce?“
„Mnohem líp,“ řekl s úlevou. „Večer přišel léčitel, prý dostal zaplaceno předem. Nevím, kdo…“
Zarazil se.
„Já vím kdo.Tohle on dělává,“ pokýval stařík hlavou. „Pracovat pro čtenáře myšlenek má i světlý stránky.“