Sovátko

"Sedm osmin," dumal Myšák, "ale čeho?"
"Kafe," řeklo Sovátko.
"Teď jsi jedno dopilo. A říká se prosím."
"Ale ne. Kafe v kafi. Poměr, chápeš?"
"Je vidět, Sovátko, že už dlouho vařím já. Kdybych dal na lžičku kávy sedm lžiček vody, šlehlo by s tebou."
"Tak nevím. Drabble?"
"Sto osmi nevydělíš."
"Duben."
"Ne."
"Nohy," pláclo Sovátko.
"Těch máme šest."
"Ničeho není osm," durdilo se Sovátko. "Dnů v týdnu sedm, planet devět..."
"Osm!"
"Cože?"
"Planet! Osm!"
"Nebývalo..."
"Bývalo, ale teď osm."
"Chmú," houklo Sovátko. "Ani planety nevydrží. Ale máme to. Bylo osm planet, sedm prázdných, pustých. Na osmé žilo Sovátko s Myšákem..."

Když se kroužící tečka na obloze proměnila v Sovátko, Myšák se usmál.
"Tomuhle říkám ladné kruhy!" zavolal. "Ale kdybys chtělo splnit téma, vykroužilo bys bludný kruh!"
Sovátko přistálo.
"Bludný kruh kroužit nebudu. Zmizelo bych."
"Cože?"
"Soví pověst. Bludný kruh tě strhne do Bludné země. Tam žijí jiní lidé a jiná zvířata. Třeba lidi nikdy nepřestávají mluvit, jenomže nikdo nikoho neposlouchá. Zvířata nepatří sami sobě, patří lidem. A ti si myslí, že jsou jenom věci. Jako židle nebo motyčka, chápeš."
Myšák se zamračil. "Víš jistě, že je to pověst? A že se ta země jmenuje Bludná?"
"Nevím," zívlo Sovátko. "Možná Obludná?"

"Na starostech není nic krásného. To vím, protože si pořád nějaké dělám. Se slovama, letovým pořádkem..."
"To jsi řeklo dobře, Sovátko," broukl Myšák.
"Co jsem řeklo?"
"Ze si děláš starosti. Ty. Samo."
"Já?" načepýřilo se. Sovátko "Samy se dělají! Víš, po čem se jmenují? Po stárnutí! Protože se ze starostí stárne! Jsem z nich celé šedivé."
"Sovátko, tys bylo šedivé už ve vajíčku."
"Jenže teď jsem šedivější!"
"Myslíš tedy, že krásné starosti jsou oxymóron?"
Sovátko úžasem otevřelo zobáček dokořán.
"Cožeto?"
"Ale nic," usmál se Myšák. "Podívej, já o tebe mám starost. A starám se. Jaké to je?"
"Krásné," zjihlo Sovátko.

"To je mazec," řekl Myšák.
"Mazanec," opravilo ho Sovátko. "A mazanice. Co to asi je?"
"Maso," usoudil Myšák. "Krkovice, vepřovice, mazanice. Mazanec je příloha, co se jí k té mazanici."
"Přestaň si vymýšlet, téma je vážná věc," řeklo Sovátko, ale pírka už se mu natřásala smíchem.
"Dobrá, tak vážně. Mazanec je samec, mazanice samice. Chápeš, jako krab - krabice, beran - beranice..."
"Had - hadice," pomohlo Sovátko.
"Kost - kostnice."
"Pakost - pakostnice!"
"Kůň - konice."
"Pakůň - pakonice."
"Ačkoliv nevím," zamyslel se Myšák,"jestli samice od pakoně není vlastně pakobylka."
Sovátko se chechtalo, ještě když kroužilo temnou oblohou s balíčky mazanců a mazanic na sto způsobů.

"Pamatuješ, jak jsme se seznámili?"
"Samozřejmě," vzdychl Myšák. "Ulovilo jsi mě a hodilo do kafe, protože pro sovy je káva s myší zdravější. Jen taktak jsem tě umluvil, abys mě nenechalo utopit, že myš v kávě může posloužit znova. Je to ekologické. Taková jakoby recyklace."
"A-ha," řeklo Sovátko zaraženě (v jeho paměti bylo seznámení romantičtější). "Víš, že se díky DMD seznámilo spoustu lidí? Někteří spolu dokonce žijí!"
"Seznamování na DMD je taky ekologické," dumal Myšák. "Lidé sedí doma, nejezdí autem, nekonzumují alkohol po barech, nekřepčí na diskotékách..."
"Ekologické," odfrklo Sovátko. "Kvůli tomu to nedělají."
"Ale měli by!" uzavřel rázně Myšák.

Odkud jste říkali, že jste? Pa… a jak dál?
Pavlačová drbna.
Tak to ano. Před některými médii mě můj poradce varoval.
Váš poradce?
Myšák.
Aha… no… Takže, domníváte se, že jste opravdu ptákem na svém místě?
Samozřejmě.
Nevadí, že jste noční tvor?
Jako mnozí autoři.
Nerozptyluje vás cestou chuť lovit?
Jsem vegetarián.
Vy jste vegetarián?!
Při pravidelných dávkách masa může být každý vegetariánem.
Nezastali by poštovní práci lépe třeba holubi?
Ne.
Nebo třeba… nebývaly tady kachny?
Viděl jste tu nějaké?
Viděl jsem velké černé…
To byli krkavci a ti poštu nenosí! Myslím, že tomu vůbec nerozumíte. Stejně už letím, nashle!"

Pak téma bylo (vždycky nejdřív není a najednou je), vzduch se zatetelil, čas zrychlil, zdálky zaznělo zaúpění, zblízka výbuch šíleného smíchu, Sovátko se protáhlo, zatřepalo křídly a hrnulo se k nákladu.
"Počkej," řekl Myšák. "Nespěchej, Sovátko. Podívej se."
Sovátko se podívalo. Balíčky se slovy neležely klidně jako obvykle. Divoce se zmítaly, jako by chtěly samy uletět. Tu a tam se pod pevnou pytlovinou objevil obrys: vzducholoď, letadlo, kosmická loď, rozzuřená čarodějnice, parta bradavických studentů, budka, o které Sovátko i Myšák věděli, že je modrá.
"Fíha," houklo Sovátko. "To bude divoká noc."
"Právě", řekl Myšák. "Tak leť opatrně."
A Sovátko vyletělo.

"Předtím," dumalo Sovátko, protože téma ještě nebylo, "předtím jsem bylo obyčejné sovátko, jenom taková..."
"... malá vražedná zbraň," zamumlal Myšák.
Sovátko uraženě zahoukalo. "To jsem tedy nebylo nikdy, a vůbec, nech toho, nebo..."
"... mě sníš?" škádlil ho Myšák.
"Dobře víš, že jsem vegetarián," řeklo Sovátko.
Myšák pokrčil ramínky. Už se několikrát pokusil Sovátku vysvětlit, že nákup balíčkového masa v supermarketu není tak úplně forma vegetariánství, ale Sovátko vždycky odvětilo, že na sovu je to vegetariánské až až.
"Prostě předtím..."
"Musíš do toho dostat taky potom," upozornil Myšák. "Abys dodrželo téma. Máš na to - počkej - tři slova."
"Potom," řeklo Sovátko," přišlo DMD.

„Drž se pevně,“ houklo ještě Sovátko.
Myšák upevnil svůj stisk, sovátko zkontrolovalo vak… a pak letěli.
Prolétli nad řekou, prolétli nad městem, prolétli večerní uličkou. Letěli a letěli, až přistáli na parapetu.
Sovátko opatrně vysadilo Myšáka, aby mohlo doručit balíček kouzelných slov, toužebně očekávaný svým adresátem. Tak rychle, jak jen mu pečlivost dovolila, se pak k Myšákovi vrátilo.
Seděli spolu za oknem, tiše pozorovali autora, který s radostí tavil slova v opravdový příběh, a Sovátko drželo své ochranné křídlo za Myšákovými zády.
Důvěra mezi nimi, mezi dvěma druhy, které si důvěřovat nemohou, patří do říše pohádek. A přece tu je.

"Když jsem bylo malé sovátko," řeklo Sovátko, "bývaly zimy delší."
"Když jsem byl malý myšák," řekl Myšák a zamíchal kávu ocáskem, "bývalo kafe kafovatější."
Sovátko zakoulelo očima.
"Takové řeči patří ke krizi středního věku," dodal Myšák.
"My nejsme ve středním věku!" načepýřilo se Sovátko.
Myšák dělal, že neslyší. "Dřív byly ovšem krize krizovatější," rozjímal dál. "A střední věk býval..."
"Věkovitější?" navrhlo Sovátko.
"To ani ne. Byl jaksi... víc uprostřed... Sovátko, chechtáš se jak pubertální ptáče!"
"Pracující ptáče," zasmálo se Sovátko a odletělo.
"Ptáče, které se každé jaro vylíhne znovu," zašeptal Myšák do noci, ve které se březen líbal s dubnem.