DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2014.

Světlo zářivek se mu zabodávalo do očí, až je musel mít po většinu pobytu ve vězení zavřené. Bolela ho hlava, nejspíše měl horečku. Mnich, co za ním přišel prvního dne, se už neukázal. Místo něj přicházel jeden z jeho učedníků dvakrát denně s jídlem. To byl také jediný moment, kdy mu povolily řetězy, aby se mohl najíst. Učedník si vždy zasedl před něj a čekal, dokud svůj denní příděl nespořádá.
"Mám pro vás zprávu. Z nebes."
"Na mé straně tedy?"
"Více se spoléhejte na svého strýce."
"Stín v mlze?"
Přikývl.
"Mlha se prý blíží ze západu. Je na cestě sem."

Lupin vrazil do učebny. ,,Budu ignorovat, že jdete pozdě, když vy budete ignorovat, že já jdu ještě později," řekl.
Třída mlčela.
,,No tak? Proč se nesmějete? Vždyť jsem přece vtipnej a cool."
,,Mám dojem, že to bude kvůli mně," ozval se za ním Snape.
Lupin leknutím odskočil.
,,Ale přece by ses nebál. Co to máš na tváři za ránu. Porval ses s pejsky?"
,,Abych se neporval s tebou, ty zadková trubko!"
,,To bych to pak nahlásil Brumbálovi a dostal bys padáka. A nejsem zadková trubka!" vykřikl a utekl pryč.
,,To je ale přizdisráč."
Děti si zakryly uši.
,,Zbabělec," opravil se.

U Bídáka bylo opět veselo. Parta mladých cotasů přinesla svého společníka na ramenou a vesele skandovala.
"Není debil. Není vůl. Je svobodný, v plotě kůl!" řvali stále dokola.
"Copak kluci? Snad neměl daleko do chomoutu," zasmál se Poeta a objednal jim první rundu.
"Měl. A dobrovolně jsem tam šel. No nejsem já vůl?" zeptal se cotas, jakmile ho postavili na zem.
"A co žes to vzal zpátky?" vyzvídal Maller.
"Ale, sem si uvědomil, že bych byl do konce života jen s jednou babou. A to fakt nee," zasmál se.
"Já to říkám furt. Radši tuhej, než v chomoutu," vykřikl Kruege.

„Ježíšmarjá, už nemůžu. Já se snad oběsím.“
„Ale milý Adame, neber jméno boží nadarmo,“ ozvalo se náhle shůry. Copak se ti stalo, že tak běduješ?“
„No to víš, Hospodine. Co jsme se odstěhovali z ráje, tak si ta moje pořád něco vymýšlí. Nejdřív koupit byt a zařídit ho luxusním nábytkem. Pak muselo být doma rádio, barevná televize, nejnovější typ žehličky. A to nemluvím o tom, že si ještě pořídila auťák a jachtu. Teď začala s tím, že potřebujeme hausbót. Prý abychom byli in. Ale vůbec jí nezajímá, že na to vydělávám já a pracuju od nevidím do nevidím. Chudák já.“

Černý trh se šířil po staletí. V jedné zapadlé vesničce, rok za rokem... Každý věděl, za kým má zajít a kdy. Jak skrýt zboží, aby na to nikdo nepřišel.
Možná o tom někdo věděl, ale nikdo to neřešil. Proč taky.
A pak přišla válka.
Oddíly elfů a skřetů se střetly severně od vesnice na otevřené pláni.
Lidem se zdálo divné, že bitva utichla tak brzy.
Netušili, že tu došlo k dohodě.
Vzápětí stvoření vtrhla do vesnice, vybrakovala černý trh a učinila všemu konec.
Pro lidi velmi nevýhodná transakce, ale na co se jich ptát, vždyť i magická stvoření potřebují jídlo!

Kdysi mě Sam vyzval na souboj.
Musel jsem přijmout. Odmítnout by znamenalo hanbu. Prokletí. Cejch přizdisráče.
Několik let nazpátek jsem platil za nejrychlejšího pistolníka. Myslel jsem, že to bude brnkačka.
Že jsem radši nesral při zdi.
Moji prohru si vychutnalo celý město.
Suzzie Sazečka, která v předvečer souboje řekla Samovi o mým pošramoceným ramenu, byla jediná, kdo se nepřišel podívat. Zatímco mi dávali na vybranou provaz nebo funkci místního duchovního, brečela do polštáře.
A tak jsem za doprovodu krutýho smíchu občanů vzal poprvý v životě do ruky bibli.
Dal bych tu běhnu pověsit, kdybych toho dne nepřišel o placku šerifa.

Pár kliknutí a program to dořešil za ni. Stále ji udivovalo jak špatně měli někteří zabezpečené účty.
V práci jí parťáci řekli, že si má povyrazit. Nejdřív ohrnula nos, pak vyhodila prázdnou plechovku od redbullu, doma vyměnila džíny, kostkovanou košili a steelky za minišaty, sluneční brýle, stiletta a peněženku plnou falešných kreditek, uhladila rezavé vlasy, a vydala se nakupovat
Bývalý šéf. Vlezlý pojišťovák. Majitel sítě hotelů kde prali pasáci peníze. Ze záznamů v práci si vybrala jen ty nejšťavnatější kusy.
Spokojeně se usmívala, jak počet nákupních tašek rostl a na telefonu se jí zobrazovaly částky, které mizely z nahackovaných účtů.

Zůstaly z něj jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražený. Přemožený. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhoval smrt, ale žádný z jeho soudců mu ji nemohl dát, protože on už život dávno ztratil.
Proléval krev, přinášel žal a rozséval bolest. Zasluhoval tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobil, a nikdo z lidí nepochyboval o jeho vině.
Nikdo z lidí nestál vedle něj, když si navlékal prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděl jinou možnost.

Bylo to poprvé, co jsem jela ke strejdovi na chatu. Popravdě se mi moc nechtělo, zapomněla jsem knihu a internet tam prý nebyl, ale už jsem mu to dávno slíbila, tak co.
Pak se ukázalo, že to nebyla ani tak moc chata. Kdyby se ze střechy strhal ten mech, asi by spadla. Naštěstí tam byla elektřina. Ale ne voda. Tahal ji ze studny a myl se v dešťovce. A nejhorší byla kadibudka.
Ale pak jsem viděla srnku. Lezla jsem na strom. A ten opečený chleba k večeři byl nejlepší, co jsem kdy jedla.
Teď už vím, kam pojedu na prázdniny.

Došlo i na mě. Ten děsivý nátlak. Ta očekávání, která nejsem ochotna splnit.
Podvolit se nerovnému spojení? Nikdy!
Žít v nekompatibilním páru? Nemožné!
Jsou situace, kdy opravdu nemohu být nakloněna kompromisům. Jsem si totiž až příliš dobře vědoma, že takový osud by pro mne byl horším než smrt, zapomenutí a nicota.
Nepoddám se. Je rozhodnuto. Raději sama ukončím své trápení!
...
A v tu chvíli, kdy se lichá ponožka již chystala navěky spočinout v odpadkovém koši, zachránila ji laskavá ruka Diktátořina. Vzala ji, vyrovnala a spárovala s ponožkou jí rovnou.
A identické ponožky žily šťastně a spokojeně, až do dalšího nošení.