DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2014.

Přihláška
Jméno a příjmení: Albert Suchý
Datum narození: 4. 9. 1985
Pohlaví (nehodící se škrtněte):
muž - žena
Bydliště: Americká 5, Plzeň, PSČ 301 00
Telefonní číslo: 121 08 01 23
E-mail: alberts@gmail.com
Zdravotní postižení:
Ano - Ne
Možnost docházet do Klubu:
Pondělí - Úterý - Středa - Čtvrtek - Pátek - Sobota - Neděle
V hodinách: 19:00 - 04:00
Souhlasím s vstupním poplatkem 70Kč.
Ano - Ne
Zavazuji se dodržovat pravidla Klubu, která si budu moci předčíst při mém prvním setkání s ostatními členy v Klubu
Ano - Ne
Proč se hlásím do Klubu Sebevrahů:
Nešťastně ženat - jiné
V Plzni dne 21. 5. 2014
Podpis: Albert Suchý

S výrazem rezignované hrůzy konečně docouvala. Knedlík v krku připomínal kilo strouhanky. Idiote. Kvůli takovým pitominám ti to zas nedají! Splést si pravou a levou!
Učitelka vystoupila a komisař se rozpovídal.
Ptal se jí, kde studuje, jestli ji to baví, jak ji napadlo dokončovat autoškolu zrovna tady...
"Pamatuješ ty ještě Chcete být milionářem?" zeptal se pak. "Jak je tam Čech vždycky napínal? Taky tě napínám, viď?"
Přisvědčila. A on mluvil dál. Že dělal léta u policie, že do té zatáčky si zablikat mohla...
... a na konci těch šílených pěti minut řekl "Tak, Zuzanko, máš to hotový."
Myslela, že ho obejme.

Radši bych teď byla mrtvá, než vdaná. Aspoň by to vysvětlovalo ten chlad. Tu tmu, která mě obklopuje, ve které tu tápu, která mě pomalu dusí. Aspoň bych se nemusela divit, že tu ležím sama, ve svých nejlepších šatech, které nemám sílu si sundat. Aspoň bych chápala, proč na tom místě, kde jsem ještě nedávno měla srdce, je teď nicota. Proč mám černý kruhy pod očima, tam, kde dřív bývaly jenom vrásky od smíchu.
Jenže smrt je definitivum. Na každý manželství existuje lék. Naděje umírá poslední. A kde je manželství, tam může být i rozvod. A nebo nějaký nový manželství.

Den první
„Jdeme na pivo?“
„Promiň, dnes nemůžu, mám rande s Ann.“
Den druhý
„Co to máš na sobě?“
„To mi koupila Ann. Až na tu barvu dobrý, ne?“
Den třetí
„Všimnul sis té zrzky?“
„Jaké?“
Den čtvrtý
„Z tebe se stal vegetarián?“
„Ann mi připravila svačinu. Chceš ochutnat?“
Den pátý
„Kam ten spěch?“
„Musím doma uklidit, přijde Ann.“
Den šestý
„Dnes ale snad do hospody půjdeš?“
„Tak jo… ale maximálně na dvě piva.“
Den sedmý
„Nasedej, spěcháme.“
„Bodie, ne tak rychle. Chceš nás zabít?“
„Vlastně proč ne…“ utrousil kysele. „Jak tě tak sleduju, rozhodně lepší být mrtvý než ženatý…“

"Frede, dojez si snídani. Kde máš bratra?"
"Ještě nevylezl z postele."
"Georgi, okamžitě vylez z postele, nebo si pro tebe dojdu!" zakřičela Molly do stropu, aby se v zápětí otočila a napomenula nejmladší:
"Miláčku, nesahej na to, vyskočí na tebe trpaslík."
"Mami, Ron ti leze do hrnce."
"Tak ho prosím Tě vezmi, Percy. Charlie, nezapomeň zaskočit odpoledne za tatínkem, potřebuje vyzvednout nějaké papíry."
"Mami, Ron se nechce pustit!"
"Už abyste šli do školy" Unaveně povzdechne, když se k ní zezadu přitočí manžel, aby jí políbil. Otočí se na něj: "A ty mi nelez na oči! Ještě někdy poslechnu volání přírody!"

„Pojď, malá,“ špital Lucius uklidňujícím hlasem. „Já ti neublížím. Naopak, mám pro tebe úžasné překvapení…“
A ona ho poslechla. Následovala ho, jak slepá.
„Už jen kousek. Tak je to správně, hodná holka,“ překonával se, tolik laskavých slov od něj hned tak někdo neslyšel.
Všechno šlo hladce.
„Už tu na tebe čeká, bude to báječné.“
V ten okamžik Nagini konečně vlezla do obrovského akvária. Tam na ni čekal její druh. Těšila se, že konečně zplodí potomky, malá roztomilá háďátka.
Jenže plán byl jiný. A Lucius, přesně podle instrukcí svého přítele lektvarového mistra, do akvária začal vpouštět jed.
„Úkol splněn,“ oddechnul si.

Princ Jaromír popohnal koně do cvalu a vydal se zeměmi sněhu i věčného jara za tou jedinou pravou ženou, která si podmanila jeho srdce. Na cestách bloudil a málem selhal, protože jeho pýcha byla silnější než on. Když spatřil svoji vyvolenou princeznu, dovedla ho k ní vlastně náhoda. Pronásledování nemělo šťastného konce, protože na rozcestí vyrazil za špatnou ženou. Srdce mu zůstalo ve skalách.
Princ Jaroslav popohnal koně do cvalu a jeho cesta sněhem i jarem byla rychlá a správná. Osvobodil oba své bratry i princezny z diamantových skal.
Odměnou mu byla ne jedna správná žena, ale všechny holky světa.

"Ty, Želvíku, proč se vždycky schováváme pod postel, když někdo zazvoní?"
"Předběžná opatrnost. Mohl by to být někdo zlý, kdo nám chce ublížit."
"A proč se někdy schováváme před páníčky? Ti nám přece nechtějí ublížit!"
"No přece aby si mysleli, že jsme něco provedli."
"A když jsme nic neprovedli?"
"Tak budou celí šťastní a budou nás mít ještě radši."
"A když mají páníčci návštěvu?"
"Návštěvy jsou strašně hlasité a my přece chceme svůj klid."
"Víš co? Já si myslím, že se obyčejně bojíš."
"Lepší být opatrný, než potom litovat."
"Tak jo. A myslíš, že teď už můžeme vylézt?"
"Jdi první."

Ahoj babi,
konečně jsem dorazila do Londýna - let z Toronta byl fakticky nekonečný. Ale tentokrát jsem se překonala a prospala jen půl cesty, ve zbytku jsem procházela materiály a kopie dopisů. Hned zítra vyrážím pátrat do Národní knihovny a pokusím se uhnat toho chlapíka z Britské genealogické společnosti na dřívější termín.
Hned jak jsi mi ty staré dopisy tvé prapraprababičky Willow dala přečíst, byla tahle cesta jen otázkou času, víš přece, že jsem neskutečně zvědavá po tobě! Do Anglie jsem se stejně chtěla znovu podívat už dávno a teď mám aspoň záminku :-). Budu tě o všem informovat!
xoxo
Diana

Kluci stáli před zarostlou brankou do staré zahrady. Největší vzal za kliku. Vrátka zlověstně zavrzala a pootevřela se. Opatrně se protáhli dovnitř. Byl tu chlad a tajuplné přítmí.
„Je tu kocour?“ zeptal se s obavou ten nejmenší.
„PSSSST!“ přiložil si druhý ukazováček na rty.
Nehnutě čekali.
Vylekal je drsný hlas. „Copáák páánovéé? Že chcete něco ukrást?!
Ne, to ne!“ vyděšeně volali jeden přes druhého.
„Sem se nesmí!“ vynořil se z křoví kocour.
„Ale my…“
„Povolení máte?“ přerušil je.
„Nemáme.“ řekli zkroušeně.
„Tak vyklopte kapsy, nebo hybaj pryč!“ poručil neoblomně.
Neradi přistoupili k transakci. Přišli o své poklady, ale mohli zůstat.