DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

V jazykovém záhrobí vládla nervozita.
Langobarština, pečeněžtina a vandalština hrály poklidně senet, ale někteří proti vpádu vetřelců hlasitě protestovaly.
Zejména latina a starořečtina byly vzteky bez sebe.
„Je nás tu dvaasedmdesát! Jak se sem chcete všichni vejít?“
„Jen je nechte,“ broukla shovívavě stará horní němčina. „Už mají namále.“
„Představte se,“ zahromovala starořečtina.
„Well, já jsem angličtina...“
„COŽE?! Vždyť tebou mluví půlka světa! Nejsi mrtvý jazyk!“
„Jenže to už nejsem já,“ odsekla angličtina a zalezla do kouta, kde si sveřepě prozpěvovala God Save the Queen.
„Vo co go?“ ozval se jeden z nováčků.
„Bohové,“ zaúpěla zoufale praslovanština. „Spaste mě od příbuzných!“

Archandělé Michael a Gabriel se zájmem i rozpaky sledovali dění hluboko pod sebou. Jejich dokonalý zrak i sluch jim zprostředkovávaly ty nejmenší detaily.
“Jedno se musí uznat,” shrnul pak situaci Michael, “i po těch eónech mě pořád dokáže překvapit.”
“Skutečně neobvyklé průvodní příznaky,” souhlasil Gabriel. “Jeden by čekal, že definitivní příchod třetí osoby Trojice mezi lidi budou provázet jiné zvláštní efekty. Třeba blesky…”
“Nebo hromobití.”
“Zemětřesení.”
“Nebo zatmění slunce.”
“Ale jazyky?”
Znovu se zaposlouchali do nadšeného brebentění, které k nim zdola doléhalo.
“Na druhou stranu je to docela v Jeho stylu,” poznamenal Michael. “On si s lidma stejně nejradši povídá.”

„Tohle mi nikdo neřek,“ bzučelo mi neustále v… Hm, kde?
Po vnitřnostech – nejvíce řádila játra, plíce a ledviny – nastoupil k pultíku svědků jazyk, velký, macatý, slizký.
„Špinavá ohrada, zbytky jídla, nepořádek,“ hlásil úřednicky.
„Zuby přijdou po vás…“ napomenul jen mírně soudce.
„Olizování špinavých věcí, vychlazená kola rovnou na horký čaj, každou chvíli ňáký viry!“
„Standard. Pokračujte.“
„Ubohý jídelníček, moje chuťové buňky zcela odbývány!“
„Ajajaj,“ zachmuřil se pán v taláru.
Chtělo se mi vykřiknout, že já od dětství žádnou chuť neměl, že jsem byl o tento smysl proti své vůli ochuzen…
Jenže jsem byl prázdný, dočista prázdný.
Jen taková duchovní bublina.

„Říkal jsi, že žádní duchové neexistují.“
„To, že jsem někdy řekl?“
„Ano!!!“
„Asi jsem se spletl.“
„Proč mě bereš na taková místa.“
„Musel jsem vrátit knížku, jinak bych zas platil pokutu.“
„Nemohl sis vybrat nějakou vhodnější dobu, třeba tu kdy tu nestraší.“
„Vždyť to není tak zlé.“
„Honí nás obrovský slizký jazyk po největší knihovně ve vesmíru!“
„Nezapomeň, že je to jen duch.“
„Mě ty sliny přijdou, až moc skutečné.“
„Ty toho naděláš, Donno. Víš co by za to literáti dali, být na tvém místě.“
„Tak si je sem pozvi, génie.“
„Konec nářků. Duch jazyka Williama Shakespeara se vrací. Utíkej!“

V čekárně jsem četla, že indiánky měly bezbolestný porod na rozdíl od matek západní populace. Psycholog to připustil, hodně však záleží na psychice. Uvěřila jsem, že vnitřní klid a absence obav mi k němu dopomohou.
„Máte pochyby?“ zeptala se s cizím přízvukem gynekoložka.
„NE,“ řekla jsem rezolutně. (Nepochybuji o bezbolestném porodu.)
„Nemáte pochyby?“ udiveně zavrtěla hlavou.
„Žádné!“
„Sestřřři, co budeme delat?“ lomila rukama doktorka a hystericky kolem mne obíhala.
„Co blázní?“ nešlo mi na rozum.
„Myslíte pohyby?“ napadlo mne po chvíli.
„Áno.“
„Ty mám.“
„Sláva! Má pochyby!“ zajásala Íránka.
„Váš jazyk.“
„Proč ho chcete vidět?“ nechápu.
„Jeho duch móóóc težžžký.“

"Napadlo tě někdy, že by to znakování neslyšících mohl být jazyk?"
"Prosím tě. Je to jenom tupá pantomima! Každý ví, že pouze zvuk může nést ducha jazyka! Bez jazyka není myšlení. To znakování je jenom pokroucená forma angličtiny..."
"Mě přijde, že to je docela pravidelné. A gramaticky se to s angličtinou neshoduje..."
"A co? Nějaké mávání rukama nemůže být jazyk!"
"Jazyk ale přece nejsou jenom zvuky nebo čáry na papíře. Jazyk je koncept v našich hlavách. Proč by místo slov nemohly být znaky?"
"Tak to dokaž, když se ti chce! Ty znaky na fonémy stejně nerozdělíš!"
"To se ještě uvidí..."

Duše národního českého jazyka je bohatá, barvitá a nepochybně krásná, co ovšem čeští vlastenci a národovci připouštějí méně rádi, je fakt, že duše českého jazyka je z velké části německá. I považte – posvátný vršek Oškobrh není nic jiného než Dubová hora, Pihel (a teď vypněte své pubertální já) je obyčejný Kopeček, Cukmantl zavání sice něčím sladkým, ale v zásadě je to místo, kde vám ukradli i zástěru, a taková krásná malebná vesnička Oflenda byla porobená Dvorská půda.
Ale abychom dali citům národním vřelé pohlazení, jsou i krásná ryze česká místa. Třebas Chomle, víska mezi kopci zachumlaná, nebo Plzeň – vodní sliz.

"Dobrý večer, Malcolme. Nikoho jsme již nečekali, ale pojď, posaď se. Estele ti přinese talíř."
Když byl klidný můj otec nikdo nepanikařil.
Jen klapání příborů ustalo.
Pár rukou zmizelo pod stolem.
"Nepřišel jsem na večeři, Done Francesco."
"Tak proč jsi přišel?"
"Přišel jsem pomstít Jeremyho."
"Jeremy se zpronevěřil vlastní krvi a přísaze."
"To jsou jen hnusný kecy! Sprostě jste to na něj hodili!"
"Jsi v mém domě, chlapče. Nepoužívej takové výrazy."
Můj otec vždy hovořil klidně a přesto s důrazem.
Můj děd tomu říkával duch jazyka.
Nikdo tak již nehovořil.
Ne ve chvílích, kdy byly zbraně namířeny na vaší rodinu.

Dneska jsem Lahúdu uhodila.
Stydím se, ale ulevilo se mi.
Moje srdce prosáklo smutkem a ztvrdlo na kámen.
Už nepláču. Mám vztek. Na tátu, kterej se nechal odvést v řetězech, bez odporu a pokorně jako jehně na jatka. Na mámu, na její rozklepanou bradu a ubrečený oči.
Na Lahúdu, která zarputile mlčí a která pokousala Gerta, když ji chtěl na rozloučenou obejmout.
Na Gerta, mýho povedenýho bratříčka, mám vztek nejvíc.
Protože nás opustil. Prej že jde do velkýho města hledat spravedlnost.
Spravedlnost není, Gerte, rozumíš?!
Je jenom vztek a tichá chalupa. Děcko, který mlčí, jakoby mu vyřízli jazyk.
Anebo duši.