DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

"Jejich zvykem je válka a zničení," hlas pronesl znechuceně, "takové barbarství."
"Zbytečně silná slova, bratře," jiný hlas konejšil, "nesuď, pokud neznáš souzeného."
"Ale my je známe," oponoval první, "slyšeli jsme jejich píseň. Roztříštění, nedůvěra a násilí. Můžeme najít něco jiného a nechat je, ať se sami zničí."
"Uznávám, duch jejich jazyka a ozvěna jejich písně je trpká a smutná vahou smrti a obětí. To neznamená, že jsou bez naděje." Vstoupil do rozhovoru třetí hlas, "budoucnost nám moc jiných písní nenabídne."
"Ano," souhlasil druhý hlas, "navíc jsou zvědaví, motivovaní a mají potenciál. Poslechněte píseň a ozvěnu tohoto jedince, jmenuje se Julie...

„Když zaútočíte na Zeď, zemřete,“ snažil se jí vysvětlit, už poněkolikáté.
„Ty nic nevíš, Jone Sněhu,“ ušklíbla se.
„Občas ti vážně vůbec nerozumím,“ přiznal tiše. „Jako kdybychom každý mluvili jiným jazykem… Copak ti je jedno, že jdete na jistou smrt?“
„Ty s námi nejdeš?“
„Jdu, jistě…“ bránil se, ale tušil, že mu nevěří.
„A cítíš se líp, když si opakuješ ty poraženecký kecy?!?“ vyprskla.
V tu chvíli se mezi ně připletl Duch. Snad vycítil napětí. Zavrtěl ocasem a oblízl Ygritte ruku. Automaticky ho pohladila. Když vzhlédla znovu k Jonovi, tvářila se smířlivěji.
„Vím, že tam zemřeme. Máš ale lepší nápad?“

Edvin po půlhodinové procházce zchátralou věznicí zapadl do relativně zachovalé bachařské kukaně a začal prohledávat šuplata. Našel pár propagačních letáků a dokonce mapku, ale všechno to bylo rusky a tedy k ničemu. V úplně spodním šupleti ležela láhev vodky.
Postavil ji na stůl, posadil se, dal si nohy nahoru a vzpomínal na Sampovu teorii univerzálního obilného překladače. Po chvíli váhání do sebe tu čirou tekutinu obrátil a očekával, že osvícen duchem Yrjö Jyhläa rozlouskne záhadu vězení jedna dvě.
Místo překladu ale zaslechl volání docela jiné, táhlé, značně silné a na nelidsky se zvyšující frekvenci.
„Kšáááááááááááááááá!“
Z té židle samozřejmě sletěl.

Todle byl prostě kšeft jak víno. Voni by vám za kus toho matroše utrhali ruce, možná i nohy, dyž byla zrovna nouze, a to byla furt. A já sem zmáknul sehnat to nejlepší, rychle, a eště sem měl v ceně dovoz. To víte, že sem se tam taky zašel kouknout, a povim vám, šlapalo to řácky. Tam se makalo fakt vostošest, a rostlo jim to teda pěkně. A najednou bác ho! Jak blesk z čistýho nebe, že jo. Místo řádný vorganizace zmatek nad zmatek, a všecko dílo v kelu.
Tak mi teda řekněte, co já teďka s třema skladištěma cihel?

Devět let života jsem ztratil ve vězení. Bojoval jsem o chléb. A teď jsem slepý.
Vím, že to zní jako sebelítost, ale věřte mi, chci jen, abyste mě dobře pochopili.
Vlastně to se mnou není tak zlé. Nemohu již sice psát vědecké práce jako dříve, ale díky dlouholetému cviku jsem schopen psát na stroji i poslepu. Připadal jsem si jako mrtvý, ale teď, přestože jsou slova a jazyk to jediné, co mě doopravdy poutá k životu, cítím se zase živý. Ostatně člověk žije, dokud může bojovat.
Jazykem se bojuje dobře. Je to mocná zbraň. Ale to už asi víte, že?

18. května L.P. 1788
Jsem si již naprosto jist, že zlomek evangelia svatého Marka uchovávaný v Praze je falešný. Když jsem dnes tento názor přednesl v Soukromé společnosti nauk, příliš úspěchu jsem nesklidil. Jungmannova štěňata mě začala podezírat z "nevlasteneckého cítění". Dle nich "německy píšu, německy myslím" a "snažím se podkopat víru českého národa". Nikoli. Jen chci pravdu! Pravda někdy bolí, leckdy je nepříjemná, ale raději budu žít v kruté pravdě, než se chvástat hloupou iluzí. Ne. Jak rád bych psal česky, psal tak, jak myslím. Ale nemohu. Duch českého jazyka je již mrtvý. Ani já už ho nevzkřísím.

Ty momenty kdy víme, že bychom měli mlčet nebo naopak něco říci, ale v tu chvíli, jako kdyby nás ovládalo něco jiného. U mě to vypadá, že každá část mého těla je ovládána někým jiným a já jsem jen loutkou sama sebe. Srdce řídí Duch naivního snílka a mozek zas zarytý cynik, v kontrastu jim stojí Duch jazyka, kdosi záhadný, rychlejší a zároveň pomalejší než ti dva. Když má konat tak mlčí a když nemá dělat nic, žvaní mu to jedna báseň. Zajímalo by mě, co je to za chlapíka, musí to být veselá kopa, i když občas trochu škodolibá.

Byla jasná červencová noc. Měsíc zaléval svým stříbřitým světlem zvrásněnou krajinu. Seděli jsme s Maglorem u ohně zahloubáni do svých myšlenek. Do ticha jen temně hučel les a vítr pročesávající schnoucí trávu.
Po chvíli začal tiše zpívat. Byla to krásná a také velmi teskná melodie. Slovům jsem nerozuměl.
Když dozpíval, zeptal jsem se: „Proč vždy zpíváš v jiném jazyce?“
„Je to můj rodný jazyk. Mám jej rád," vysvětlit mi a uhnul pohledem.
„Ale vždy to zní smutně,“ namítl jsem.
„Nese v sobě spoustu vzpomínek na krásná místa, která jsem musel opustit. A na rodinu." V očích se mu zaleskly slzy.

"A bylo to naprosto skvělý, jako chápeš to, úplně úžasný! Sice jak se nasliněným prstem dotkl mýho jazyka bylo fakt nechutný, ale pak prostě řek Effatha, a já to slyšel, prostě dokonalý, ty, ty... ehm, jak se vlastně jmenuješ?" začal hrozně rychle povídat bývalý hluchoněmý.
"Noah, už ti to říkám po sté. Teď prosím přestaň mluvit, potřebujeme naplánovat důležitější věci, jako například bližší seznámení s ostatními členy rodiny, o kterých jsi toho doteď nejspíš moc nevěděl," odpovídal mu, snaže se být klidný, jeho příbuzný.
"Ale já chci slavit..."
"Tys nám to ale zavařil, Ježíši!" řekl si v duchu umořený Noah.

Karolína sedí za oknem a sleduje kosa, který si staví na stromě hnízdo. Místo mňoukání melodicky povrzává.
„Nevrzej,“ směju se.
„Nevržu, povídám si s ním,“ odmňoukne.
(Na mě nevrže, na mě mňouká.)
„Co mu vykládáš?“ nedá mi to.
„Že až tu nebude to okno, sežeru ho,“ mňoukne bez váhání.
Rozumí jí ten pták? zneklidním, ale on ví své. Slova možná nerozluští, ale obsah chápe. A zjevně si je jistý, že sklem kočka neprorazí, takže poklidně pracuje dále.
A až se vydá na procházku? Inu – milá Karolína je poněkud obézní a na hlaďounký kmen nevyšplhá. Budoucí ptačí rodinka je v bezpečí.