DMD Bonus č. 1 pro 5. 4. 2015.

Proud světla ozařoval postavu zhroucenou v rohu. Mlčky seděla dívala se do prázdna a tělo se jí otřásalo úzkostí.
Jen hlavou jí šly tisíce myšlenek.
Čekala co přijde dál.
Co jí osud tentokrát nadělí, cukr nebo bič? Je to jak na houpačce, celí její život je jak na houpačce, jednou je dole, jednou nahoře.
Prožívá ráj a pak nejednou pád, chvíli se plácá na dně a hup zas na výsluní...
Blázní z toho.
Touží po jedné třeba malé jistůtce, jedné kotvě v tom kolotoči života.
Chtěla by mít aspoň jednu konstantu a mezitím je její život jen jedna veliká proměnná...

Nad 45 °C mimo provoz
36 °C… přerušovaná činnost
25 °C… velmi hloupý
17 °C… hloupý
0 °C… průměrná inteligence
-8 °C… rozumný až hloubavý
-22 °C… rozčilující pronikavé myšlení
Noby se nervózně zahleděl do karet. Navážku vyzval ke hře řka, že si ukrátí dlouhou a nudnou noční službu (s pocitivým úmyslem obehrát jej o poslední penny). Zatím ale prohrál dvanáct tolarů, krabičku cigaret a lahev Starýho Helmejždě. Do myšlenek se mu začalo vkrádat podezření, že opomněl nějaký podstatný detail.
Bylo 18. prosince, prvozima, Noc prasečí hlídky se nezadržitelně blížila.
Zimy v Ankh-morporku bývají chladné a venku začalo ještě přituhovat.

“Už toho mám dost!” vybuchl Doctor. Zastavil se, založil ruce v bok a zabořil se patami do sněhu.
Jack, který doposud obezřetně kráčel v dostatečné vzdálenosti za Doctorem, ho dohnal. “No tak. Víš moc dobře, že když jim nedodáme, co chtějí, nikdy nám nepomůžou všechny ty uvězněné nebožáky zachránit.”
“To já vím,” Doctorův hlas zjemněl. “Proč ale chtějí zrovna mrkev? A v zimě?”
“S mrkví se dá dělat spousta věcí…” zamumlal Jack. Jeho hlas zněl zasněně.
“Jacku…” pronesl Doctor varovně.
Později v TARDIS
“Takže když jsme tento úkol úspěšně zvládli, můžu ti ukázat, co všechno se dá s mrkví dělat?”

"Stráže!" zvolal Laurent posměšně.
"Vlastně ne," pokračoval princ z Vere. "Ty jsi tady vládcem. Já bych se měl klanět tobě. A klaním se, vskutku! Mistrně vypočítané."
"Tak to není!"
"Ze začátku jsem tě nenáviděl," zašeptal Laurent. "Byla to špatná rovnice. Otrok vypadající jako vrah mého bratra. Pokusil jsem se tě tak nevidět, dosadit si tam jinou proměnnou... Spojenec. Přítel."
Milenec.
"Ne. Damen rovná se Damianos. Získal jsi moji důvěru. Použil jsi moje tělo. Jako on. Ne, jinak. Pro tebe jsem nebyl bezdůvodným potěšením, ale nástrojem..."
Láhev vyklouzla z Laurentových prstů a Damianos z Akielonu nikdy v životě necítil takovou hrůzu.

Měl strach, že slib nedodrží. Že se tam podívá. A uvidí... Jenže.
Jestli se tam nepodívá, kletba se zlomí...
Nejsem náročný. Vyžaduji absolutní poslušnost jen v jediné věci. Tenhle sklep. Vidíš, nic zvláštního tam není. Nikdy se tam nesmíš podívat, když budu ze zámku pryč.
Vracel se vždycky vyčerpaný, zarostlý, podrápaný a páchnoucí. A jako by se styděl.
Neporušila zákaz dlouho. Opravdu se snažila, aby ji ta místnost nezajímala.
Když jednou vešla, v kobce... ležel on. Zarostlý, podrápaný a páchnoucí. Neměl ani sílu ji vyhnat. Roztřásla se opovržením a odporem. Šílenec! Pobrala cennosti, zabouchla dveře a do hodiny byla pryč.

Uvrtat do něčeho Kaisu se mi zdá mimo jiné nemožné, ale na druhou stranu také krajně nepraktické. Ani netušíte, kolik času vám zabere neustálé kopání/řvaní/mlácení/křičení a psaní upozornění, že má něco udělat… Ona to všechno poslušně odkývne a stejně do druhého dne neví, protože i přes její věk jí skleróza pečlivě čistí paměť. Stejně jako minulý rok. I předminulý.
A i přes to všechno do drabblení šla znovu. Tentokráte dokonce na vlastní nebezpečí (a vůbec nezapomněla na to, že se něco takového vůbec koná, takže musí smolit večer v neděli téma ze středy). Inu hurá do toho!

Stopařův průvodce galaxií se k heslu "Na vlastní nebezpečí" vyjadřuje následovně:
Tato slova vám oznamují, že to co se právě chystáte udělat, vám může nějakým způsobem uškodit a vy byste udělali nejlépe, kdybyste to pustili z hlavy a pokud tak neučiníte, nemáte si pak právo stěžovat. V celé historii vesmíru bylo toto upozornění ctěno, ale zároveň svorně ignorováno, za předpokladu, že kdokoliv si dal práci, aby tam ono oznámení umístil, zažil tam něco zajímavého a vy byste udělali chybu, kdybyste se o tuto zkušenost připravili. Uctěme nyní památku všech stopařů, kteří toto oznámení ignorovali v případě návštěvy Glumarských masožravých lesů.

Pod kuchyňským stolem se rozlévalo strašidelné příšeří a vůně nahnilých jablek...
"Dneska mám chuť udělat něco neslýchaného..."
"Například?"
"...šepty šepty."
"Můžu jít s vámi?" vypískl natěšený hlásek zpoza kuchyňských kamen.
"Připadáš mi na to ještě moc malý. Bude to příliš nebezpečné!"
"Jenom bys nás zdržoval..."
"...Navíc se bojíš bouřky," uzavřeli to přátelé, prakticky hotovi vyrazit.
"Pojďme ihned!" rozhodl kdosi.
"To chcete uspořádat piknik v takovém počasí?" spráskla ruce maminka, která vylezla ze spíže, aby jim připravila košík se svačinou. "Tak se hlavně moc nezmáčejte..."
"A nezapomeňte, že to děláte na své vlastní nebezpečí!" zabručel Čenich a uraženě zalezl do uhláku.

„Rád bych Vás varoval, slečno Grangerová, že přístup k Harrymu je teď opravdu pouze na vlastní nebezpečí. Nikdo neví, co ta změna v jeho magickém jádře mohla způsobit,“ odmlčel se významně Brumbál a pohlédl na dívku skrz své brýle.
„Harry je ale můj nejlepší kamarád a já ho nemíním nechat trčet nikde o samotě. Navíc věřím, že on by mi neublížil,“ vystrčila Hermiona bojovně bradu vpřed.
„Musíte pochopit, že to není ten Harry, kterého jste znala. Nemůže to ovládnout. Vezměte v úvahu včerejší výbuch. Zdemoloval jedno křídlo nemocnice!“ Snažil se dívce domluvit.
Ta si ale jeho radu k srdci nevzala.

Náhodná laskavost bolí ještě víc, než lhostejnost nebo úšklebky. Stará paní, ztěžka opřená o berli, na ni soucitně hledí.
„Chuděrko malá... sami nemáme moc, ale aspoň tohle si vezmi. A vzadu ve stodole můžeš přespat. Donesu ti tam čaj a nějakou deku.“
Kdysi by takovou mudlu proklela dřív, než by stihla otevřít pusu. Dnes nemá dost magie ani na rozdělání ohně, ani dost energie k tomu, aby cítila víc než únavu. Dítě z ní bezohledně vysává všechnu sílu. Někdy má pocit, že až se narodí, ona se rozplyne ve vzduchu.
Nad ošatkou namrzlé mrkve už se skoro nemá sílu rozplakat.