Středoškoláci

Jako každý začínající pedagog jsem měl první umístění v kabinetu "na konci světa" - vedlejší budova B; třetí patro, do kterého se dostanete jedině vedlejším schodištěm. Leckdy mne nenašli ani ti rodiče, kteří se na třídní schůzky přišli odhodlaně pohádat.
A teď si představte, že uvnitř tohoto kabinetu byly další dveře. Statné a neodbytně zamčené. Žije za nimi Richmond? Protože dobře vím, že Goths are people, too. A co říše divů? Čajový dýchánek už nestihnu - moje hodinky jdou o dva dny pozadu.
Pak jednou přišla tělocvikářka: "Jdu si pro lyže." A kouzlo bylo v háji. Předtím jsem ty dveře měl radši.

Vykonávání dohledu nad žáky o přestávkách nepatří mezi ty nejzásadnější části dne, ale bývá docela příjemné, pokud jej musím vykonávat ve druhém patře budovy B. V zadní části traktu totiž vysedává Majda ze druháku. A to je zásadní, protože stejně jako já miluje kočky. Tak jako si spolužáci navzájem ukazují (nejen) své mobily, aby zjistili, kdo ho má (nejen) větší, my se kocháme fotkami našich koček.
"Jé, pane učiteli, ta je ale krásná. Ta je nová?"
"Ne, je vypraná."
"Co?"
"Chytila od návštěvy blechy, tak šla rovnou do sprchy. Ale teď je to nejvoňavější a nejvíc fluffy kočka na světě."

Tahák, guma, ořezávátko, nabíječka od mobilu, logaritmické pravítko, kovové kružítko, čip pro odblokování vstupních dveří, digitální snímek slovíček do hodinek, linkovaná podložka, laserové ukazovátko, prezentér, dálkový ovladač od projektoru, sluchátka s mikrofonem, zmizík, přehrávač magnetofonových pásek, souprava s radioaktivními prvky pro demonstrativní pokusy - ve formě kufříku, modely molekul, atomů a krystalů, sada pro pozorování skleníkového efektu, obvazové nůžky s tupým a ostrým hrotem, preparační pinzeta, refrakční baňka, magnetická míchačka, tellurium, vzorky hornin, dřevěné dvacítkové kuličkové počítadlo, drátěný model šestibokého hranolu, stereoskopický mikroskop, achromatická čtyřčočková lupa a v neposlední řadě mazací houbička na bílou tabuli.
Ve škole může být udělátko leccos...

V Batman Begins Alfred Brucovi několikrát zopakuje, že nad ním nikdy hůl nezlomil. Vždy se mi vybaví podobnost s učitelskou profesí; na tu je také potřeba koňská dávka tolerance a trpělivosti. I ten největší třídní "hajzlík" dovede jednou příjemně překvapit. To, že si sem tam někdo při hodině nevhodně nahlas uleví hrubším slovem, nutně neznamená, že se vůbec neumí ovládat. Vždycky nám říkali: "Buďte k žákům konkrétní". Takže neexistuje žádné: "Vy jste úplně blbej," ale: "Ty časy Vám moc nejdou." A že je někdy docela fuška to s některými jedinci zvládnout. Doufám, že mi ten nadhled vydrží, stejně jako Alfredovi.

"Honzo, s Vámi dneska celou hodinu šili všichni čerti. Co se děje? V životě jsem Vás neviděl takhle nesoustředěného."
"Já to dneska nemohl vydržet. Víte, celý víkend jsem makal na stavbě, abych si vydělal na ten zub - to jste si asi všiml." Ukazuje na chybějící dvojku vpravo nahoře.
"Jak jste k tomu přišel?"
"No... porval jsem se kvůli mámě."
"Cože?"
"Ono se to blbě vysvětluje. Abyste chápal, před měsícem se máma zničehonic sbalila, odjela do ciziny a všechny nás tu nechala. Nic neřekla, přišli jsme na to, až byla pryč. Zůstali jsme tu sami."
A to mi vypráví patnáctiletý prvák.

"Se slovíčky, která mohou být počitatelná i nepočitatelná, je to zcela intuitivní. Jednoduchý příklad - pivo. Jako obecný pojem, tekutina, je nepočitatelné. Beer is a typical product of the Czech Republic. Když jde Pepa s Karlem na jedno, tak si objednají dvě. Two beers. No a když to přeženou, a už jen vědí, že si toho dali příliš mnoho, tak už je opět nepočitatelné - too much beer."
"Jo, to znám!"
"Davide, jak to zrovna Vy můžete znát, když ještě v třídnici sluníčko nemáte!"
"Vyprávěl mu to kamarád."
"Byl na přednášce."
"Mu dali ochutnat rodiče na narozkách."
"Četl o tom v knihovně."

"Fuj, co to je?"
"Má to bejt džuveč."
"Ty seš padlej na hlavu. Proč sis to vybral? Vždyť to vypadá jako ten hnus ze včerejška, akorát rozemletej."
"Jsem byl zvědavej, co to je."
"Tak schválně..."
Okoukl. Ochutnal. Odsunul.
"Ble. Já na to dlabu. Si radši půjdu pro buřta k bufetbábě."
"Neblbni, všim sis, jak po tobě posledně jela?"
"No to je právě ta prdel, ne? Laškovat s bufetbábou!"
"Ty seš kůň! A co mám zatím dělat s tímhle? Ten chlap ve vokýnku se hnusně kouká, když něco vracíme nedojedený!"
"Tak to zkus nasypat těm kytkám u schodiště. Třeba jsou masožravý."

"No, hele, bylo to hustý. Nějakej nůb stál furt v ohni, to jim stokrát říkáš, aby uhli a stejně jsme na tom vajpovali celej večer."
"No a máš něco?"
"Jó, pak jsme ho dali a vyroloval jsem naprosto epickou tůhendku. Se musíš kouknout!"
Jistým druhem profesionální deformace učitele je fakt, že i když v poslední lavici špitáte o čemkoli, já to vepředu slyším. Zrada je, když si žáci myslí, že té hantýrce nerozumím.
"Martine, nerušte! Vypadáte dnes nějak unaveně."
"Já měl večer hodně práce."
"Tak nemáte chodit na raid s pugy!"
Zaraženě zírá.
"A pane učiteli?"
"Ano, prosím?"
"Kde jsme?"

Zírám na tu kombinaci slov v písemce a nadzvedávám pravé obočí.
Was it good party. Well am self amused. Cake me fact tasted. Glad you will see on concert next week.
A pak mi to dojde.
Byla to dobrá párty. Dobře jsem se bavil. Dort mi fakt chutnal. Rád tě uvidím na koncertě příští týden.
"Kryštofe, tohle jste tvořil půl hodiny? Že Vy jste většinu těch slov opisoval ze slovníku?"
"No... jo, no."
"Kdybyste na to vzal Google Translate, tak by tomu rodilý mluvčí rozuměl spíš než tomuhle."
Už teď je jasné, že v srpnu budeme oddělovat zrno od plev.

YESTERDAY I WENT SHOPPING. I BOUGHT AN APPLE, SOME BREAD...
Jeden po druhém žáci opakují vše, co už v této "hlučné poště" zaznělo a podle abecedy přidají další položku. Chvíli to koluje po třídě.
"Áj bót en epl, sam bret, e kár, e dór, en eg, e fiš... ent... sam gamibérs."
Dotyčný dostává pochvalu, protože, chápete, gumoví medvídci! Jenže slečna vedle má s opakováním problém.
"sam gemibrrs... sam gejmybrrts... né... sam gamibrrts"
Učitel má rychleji myslet, než mluvit. Nic neposílí ducha výuky tak dobře jako pořádný učitelský blábol.
"Co?! Gumový medvídky, prosím! Gumový ptáky nikdo nedělá!"
A bylo po hodině.