Horáček a Pažout

Mlátička, sekačka i ruchadlo byly jako nové. Romantická dovolená končila a Horáček s Pažoutem se spokojeně povalovali v posteli.
„Pouta, bičíky, roubíky,“ četl Horáček polohlasně.
„Ty máš tu knížku o šedivejch barvách?“ zeptal se ospale Pažout.
„Cože?“
„Koukal jsem do toho u Šebajdy. Myslel jsem, že je to katalog laků na plech.“
„Tohle je časopis. Byl v šuplíku. Poslouchej: Zažijte neznámé. Překročte hranice!“
„Spi už,“ zívl Pažout.
„Projevte lásku výpraskem,“ pokračoval Horáček. „Nejsme my až moc normální?“
„Já tě praštím, chceš?“ nabídl Pažout. „Třeba pak konečně usneš.“
„Nechci,“ řekl Horáček a zhasnul.
Všechno, co se dělo pak, bylo dokonale normální.

Mach s Šebestovou chodili do 7.B, Horáček a Pažout do třetí, každý rok propadli, byla to s nimi učiněná hrůza, i Ahmed, který se přistěhoval z ciziny a neuměl česky, byl za rok lepší než oni, když Mach a Šebestová ty dva lemply potkali, řekli jim, z Ahmeda si vezměte příklad, to je snaživý žák, ale oni mlčeli, zato sluchátko řeklo Šebestové, Pažout s Horáčkem znají učivo třetí třídy jak když bičem mrská, oni Ahmeda doučují, víme? Mach šel za nimi a řekl, pardón, ale oni odpověděli, vole, my chceme zůstat ve třetí, ne abys to vykecal, nebo uvidíš!

Horáček s Pažoutem se rozvalovali na posteli s květovanými nebesy a strašlivě se nudili.
„Romantická dovolená,“ vrčel Pažout. „Co tě to popadlo?“
„Prej je tenhle penzion přátelský k lidem našeho druhu,“ řekl Horáček.
„Jakýho druhu?! Nejsem žádnej druh!“
„Jsi. Můj druh.“
„To slovo nemám rád. Je to jako soudruh!“
„Soudruh...zní jako soustruh,“ zasnil se Horáček. „Představ si takový soustruh!“
Ozvalo se nesmělé zaklepání a do pokoje vklouzla recepční.
„Pánové... vy jste řemeslníci, že?“
„To jsme,“ prohlásili hrdě.
„A nemohli byste...“ zoufale pípla rozpačitá dívka, „víte, tátovi se na farmě rozbila mlátička...“
„Vzhůru, druhu,“ vyskočil Pažout rozjařeně. „Konečně si užijeme!“

„A tohle je co?“
Pažout zíral na hromadu mrkvového salátu tak nenadšeně, až se jemné oranžové nudličky provinile zkroutily.
„Večeře,“ odpověděl Horáček vesele.
„Večeře,“ opakoval těžce Pažout.
„Je jaro. Organismus potřebuje pročištění a zvýšený přísun vitamínu C.“
„Jaro,“ zachrčel Pažout a pohlédl oknem na rozverný tanec naducaných sněhových vloček. „Tohle že je jaro! Je zima! Potřebuju, aby mě jídlo zahřálo!“
„Tak dobře. Mám nápad.“
„Jo? Tak aby hlavně neobsahoval celer. Na ten jsem alergickej.“
„Sníme mrkev...“
„Agrrrr!“
„A já tě zahřeju něčím jiným.“
Pažout odhodlaně uchopil vidličku.
Snědl mrkev.
A pak ho Horáček vzal do hospody na svíčkovou se šesti.

Bylo krásně, a tak si Horáček s Pažoutem na Velikonoce zajeli na chalupu do hor, jenže Horáček místo trhání kočiček stavěl sněhuláka ze zbytků sněhu, hrozně nastydl, a protože Mach s Machovou a sluchátkem byli daleko a nikdo mu tak nemohl vykartáčovat bacily, uložil ho Pažout do postele, obložil peřinami, rozpálil kamna do běla a uvařil čaj s citronem. Horáček se potil, a když už byl úplně rudý, povídá: „Tak, a teď si připadám doopravdy teplej.“ Pažout, který zrovna přikládal, protočil oči a povídá: „Ty seš někdy jak malý dítě, kdybys místo vymýšlení kravin radši ještě pro jistotu polknul aspirin.“

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

Stáli na skále nad mořem, Mach říkal, já nevím, Pažout povídal, jsme přece dospělí, Horáček řekl, musíme, a Machová řekla, fakt, musíme ho poslat dál, ale všichni byli hrozně nerozhodní, až nakonec malá Machová sáhla po sluchátku a prohlásila, tak se rozlučte, řekněte všichni pac a pusu, a všichni to řekli, pac a pusu, ze sluchátka se ozvalo pac a pusu vám všem, malá Machová hodila sluchátko do moře, Horáček vzdychl, teď může plnit přání mořský havěti, všichni se zasmáli, ale nad hladinu najednou vyletěly ryby, modré, zlaté, stříbrné, mávaly ploutvemi, stoupaly vzhůru, bylo to poněkud šílené, ale velmi krásné.

Horáček na konci dubna povídá Machovi: “Člověče, Machu, my jsme s Pažoutem tak spokojení, zámečnictví funguje, vztah klape, rodiče nás respektují, babi nestůně, vy nám půjčujete malou Machovou, dokonce i vztahy s bývalými učitelkami se urovnaly. Tak nějak máme pocit, že nám poslední dobou někdo někde strašně moc pomohl. A než to skončí, rádi bychom mu poděkovali. Půjčíš nám sluchátko?”
Když to všechno vysvětlili, ze sluchátka se ozvalo: “Ale jistě, to se dá zařídit.”
A neviditelná ruka pohladila sovátko, načechrala mu peřinku a zahrála ukolébavku na větvičkách jabloní. A pak se na nočním stolečku objevila krásná, vypasená myš k snídani.

Vždyť nemáš sluchátko rád, řekl Horáček, a Pažout odpověděl, zubaře taky nemám rád, dokud ho nepotřebuju.
Vypravili se k paní učitelce a když jí sluchátko dalo hlavu do pořádku, měla oči udivené, ale jasné, pohladila kočku, třásně u koberce, nakrájela bábovku a řekla, tak Mach s Šebestovou jsou pořád spolu, a vy dva taky, no však jsem to vždycky tušila!
Pažout se zamračil, Horáček řekl, radši půjdeme, jenže paní učitelka se usmála a dodala, bývali jste velicí nezbedové, hoši, ale jak držíte spolu, to se mi vždycky líbilo, ve zlém i dobrém, že, tak vám moc gratuluji, že to nepřešlo!

Malá Machová se vrátila z Matějské pouti nadšená, strejda Pažout se mnou byl na třech! kolotočích a ještě na houpačkách a strejda Horáček mi vystřílel obrovskou kytici, akorát jsme před vchodem potkali Pepu Hanouska, kterej brečel, že chce taky, ale maminka mu řekla, nikam nepudeš, a mně bylo líto, že Pepa Hanousek nemá takový bezva strejdy, a Hanouskova maminka povídá, eště, že tak. Mach se zamračil – to by nakonec šlo zařídit, ale velká Machová mu vzala sluchátko a říká, člověče, Machu, na tohle musí lidi přijít sami a ze sluchátka se ozvalo: Jak vás tak pozoruju, nebude to dlouho trvat.