Autorův výběr 2015

Bunch of thugs idling around.
Eggsy enters.
Ducks a hit from the nearest thug.
"Parkour" sequence ensues.
Eggsy:
One jump ahead of the slow pokes
One skip ahead of my doom
Next time gonna use a nom de plume
One jump ahead of the hitmen
One hit ahead of the flock
I think I'll take a stroll around the block...
Enter Harry, fighting off the thugs.
Harry: Your father would be so disappointed.
Eggsy wants to react but:
Harry:
I can show you the world,
fighting, pretending, splendid,
tell me Eggsy now when did you
last put your life on line?
Exit Harry and Eggsy, scene change - bootcamp.
Merlin:
You're a spineless, pale, pathetic lot,
and you haven't got a clue.
Somehow I'll make a man, out of you!
Roxy clears throat.
Merlin:
Be a man! You must be swift as a coursing river...
Boys fail in quests. Roxy tries to interrupt Merlin's song, repeatedly. No success. Pointing a gun at pug... shoots a thug appearing behind Eggsy instead.
smirking Roxy:
Why keep on assuming
Men will save the day
I can be the hero
And do it my own way!
I'm who I am,
I don't need a man!

Procházel jsem zahradami. Měsíční svit zaléval cesty a stříbřil koberce trávy.
Náhle jsem zaslechl píseň. Slovům jsem rozuměl sotva způli. Mou rodnou řečí byla sindarština. Otec by matku zabil, kdyby zjistil, že mě učí jazyku Noldor.
Isil unútië
ar i eleni,
endessë lómiva,
i lúmë autëa
erinqua caitanyë.
Dostihl jsem muže, jemuž patřil hlas, a zřejmě ho překvapil otázkou: „O čem zpíváš?“
„Mohu to přeložit, princi,“ řekl a začal recitovat.
Thinnant Ithil,
ar giliath…
„Ne!“ zastavil jsem ho. „Nenič tu píseň. Je nádherná.“
„Říkal jsi, že chceš vědět, o čem je…“
„Ano,“ odvětil jsem. „A proto se musím naučit quenye.“

Poprvé spolu o samotě byli u popelníku na dvoře. Pokoušel se o konverzaci, to ještě netušil, že si na řeči u cigarety nepotrpí.
Od té doby se v oblaku kouře setkávali pravidelně a prohodili sotva dvacet slov. To na místě činu měl řečí spoustu. Obvykle předstíral, že je nestíhá sledovat. Věděl, jak mu to dělá dobře.
Mlčení s ním nakonec miloval nejvíc. Slova byla proměnnou, kterou bylo potřeba odstranit. Jejich první polibek se obešel bez komentářů. Ten poslední byl až příliš zatížený výčitkami.
Když si vzájemně předvedli nikotinové náplasti, připadal si jako idiot. A pochopil, že je definitivně po všem.

Smích, čím víc hlasitý, víc smutku ukrývá,
veršíky veselé jak štít jsou pro duši,
co v sobě bolest má, trním se odívá,
zlámaná na kusy, nikdo to netuší.
Písničky rozmarné závoj jsou pro hříchy,
skrývá se za nimi postava vrahova,
přesto v nich ulpěl snad tklivý pláč, potichý
a slzy děcka, co nemá už domova.
Vzpomínky na mládí páří se s bolestí,
do srdce bodají dýky a jehlice,
již dávno prodal jsem své právo na štěstí,
požár plál, tekla krev ve svitu Měsíce.
V žití mém není sen, co snil bych víc,
než být zpět tím chlapcem, co nenapsal nic.

Harry se váhavě obrátil na svou kamarádku.
„Hermiono, jak se vlastně rozezná mudla od motáka a moták od kouzelníka? Kde jsou hranice mezi nimi?“
Hermioně se rozzářily oči. Co může být krásnějšího než nový projekt? Ponořila se do knihovny, vršila jednu tlustou bichli na druhou, pergameny pokrývala nekonečnou řadou složitých výpočtů.
Po několika měsících výzkumů konečně dospěla k závěru. Výsledek úhledně přepsala na vyhlazený kousek pergamenu a vítězně ho předala Harrymu. Ten s překvapením četl dvě krátká slova.
HRANICE NEZNÁMÉ
Zklamaně na ni pohlédl.
„A to je všechno?“
„No to přece znamená, že mudlové vlastně neexistují,“ přetlumočila mu svá slova.

„Uděláme si ty nejchlupatější knedlíky, co jste viděli,“ rozhodne Pipi a hned dodá: „Tomíku, skoč do sklepa pro povidla!“
Tomy se zachvěje. Vchod do sklepa vily Vilekuly se na něj zubí jako tlama příšery.
Tři schody, nohy přestávají poslouchat a potom jej spolkne tma. Zavařovací sklenice zírají jako obrovské lesklé oči, cosi šustí – blízko, příliš blízko. Tomy téměř nedýchá, popadne povidla a vyběhne ven.
Večer, až Tomy s Anikou odejdou, naloží Pipi na talířek tři chlupaté knedlíky a bosá v pyžamu vklouzne do sklepa. Talířek položí na zem.
„Dík, žes ho nepolekal,“ špitne.
Kolem nohy se jí láskyplně ovine chapadlo.

Ostatní se nad ním rozplývali, jak je ochotný a obětavý, že se o ní stará. Jenom ona věděla, co se děje za dveřmi jejich bytu.
"Radši bys měla držet hubu," řekl jí. "Beze mě se o tebe nikdo nepostará."
***
Ptali se jí, jestli je něco v nepořádku, ale ona jenom kroutila hlavou. "Nerozumím, jsem neslyšící," ukazovala. Stál za ní s prstem na rtech.
***
Necítila ho, stejně jako necítila své nohy. Cítila ale hořké ponížení. Když ho nechám, možná mi pak vrátí vozík...
***
Měla tělo ženy, ale mysl dítěte.
Než se jí začal dotýkat, řekl jí: "Psst, bude to naše tajemství."

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka předcházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

„Pojď sem,“ hladí kocourka, zajímá ji hlavně jeho levá přední noha. Strne. Žaludek jí sevře ledová ruka.
„Je tam nádor, tlakem zlomil kost, vidíte, ta boule tady v podpaží. Máte dvě možnosti – buď kompletní amputace nohy včetně lopatky, nebo…“ slova se vytratí do vzduchu.
Laská tu nádhernou srst. Jak se rozhodnout, co udělat? Další dny chodí jak tělo bez duše, v očích slzy a v žaludku kamení pokaždé, když zahlédne pokulhávajícího zrzounka.
„Odoperovat,“ vyřkne za týden.
Tři měsíce náročné léčby, tři měsíce strachu z recidivy. Kontrolní testy – negativní. Obrovská úleva.
Na zahradě se znovu učí lézt na strom třínohý kocourek.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.