Autorův výběr 2015

„Co to tu máš za obludu, Hagride?“ zeptal se Ron, když zahlédl na podlaze hájovny chlupaté stvoření, které vypadalo jako kříženec dráčete a králíka.
„Snad eště poznáte kočku,“ zatvářil se Hagrid uraženě. „Akorát má šest nohou. Vnutil mi ji jeden cesťák na Příčný ulici. Ale jinak je Moura móc milý zvíře.“
„Hagride, a nezdá se ti, že ta Moura nějak zvláštně páchne?“ přerušila jeho monolog Hermiona.
„Jo, smrdí, jako když vylezla z hospody,“ nakrčil nos Harry.
„Esli to nebude tim, že jsem ji ráno umyl pivním šampónem. Ale zdál se mi slabej, tak sem do něj přidal dvě lahve píva.“

Byl konstruktér a myslel v číslech. Jeho svět podléhal matematickým a fyzikálním zákonům, všechny proměnné v něm měly přesně vytyčené definiční obory. A v budoucnosti jeho syna se žádná neznámá nevyskytovala. Vystuduje odpovídající školu a půjde v jeho stopách.
K narozeninám mu koupil model letadla a těšil se, jak ho spolu budou slepovat. Původně tedy opatřil i pár rachejtlí, ale ty odpálí, až si kluk opraví pětku z matematiky.
Nalil si kávu a zamířil ke dveřím pro noviny, zároveň s nimi sebral ze země i pár dopisů. Navrchu ležela obálka s jakousi pečetí.
To ráno proběhlo u Finniganových poněkud bouřlivě.

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

Narodila jsem se dávno. Stála jsem v řadě mezi svými sourozenci, když přišel takový bodrý červenolící člověk, zálibně na mě koukal a zanedlouho jsem už jela na jeho statek, kde mě všichni nadšeně vítali.
Bydlela jsem v útulné stodole, pomáhala po sklizni, a když práce skončila, sedlák mě pohladil, promazal ložiska, i můj krásný červenožlutý lak opravil, bylo-li třeba.
Pak přišli divní lidé, sedláka vyhnali, já zůstala. Pracovala jsem dál, ale nikdo mě nepohladil, nestaral se, nepromazaná ložiska bolela. Přesto jsem pořád pracovala. Jednou mě ani nevrátili do stodoly.
Stojím smutně na poli a reznu. Kde jsi, hospodáři? Pomoz! Umírám.

"Nesnaž se, ukaž se. Až rozluštíš tuto hádanku, budeš právoplatným mágem. Mág musí být zdatný nejen fyzicky, ale i psychicky. Klidně si dej na čas, rozmysli si to v klidu a pak mi to přijď povědět," prohlásil moudrý mág Gedovi po splnění všech zkoušek procvičujících jeho fyzičku.
Čekat! Jak já můžu čekat, když venku zuří válka! Ged div nepukl zlostí. Po všech zkouškách tohle?! Rozzuřilo ho to. Rozčílil se ale až příliš.
Nakonec se Ged mágem stal. Ale ne tak, jak si to představoval. Povraždil všechny. A ani se moc nesnažil. A tak pochopil slova mága. Ale chápal je správně?

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se přece nenechá dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Důstojník v armádním náborovém středisku na ni unaveně pohlédne. Další příliš mladá, příliš hubená, s rebelskou patkou zelených vlasů do čela. S úst se jí řinou fráze o vlastenecké povinnosti, obraně Landfallu, touze po dobrodružství, ochotě překonat vlastní hranice… všechny je má kolem sebe na plakátech s vymydlenými soldáty. Ale jemu stačí jediný pohled na dotazník a má jasno. Další holka, co nevydrží na jedné planetě se svým fotrem. Typická potrava pro děla.
Za dvanáct měsíců ho budou tajní hodiny vyslýchat, aby zjistili, co na ní bylo zvláštního. Vzpomene si jen na paperback s trapnou obálkou, který svírala v ruce.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.