DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Planeta měla jméno, ale říkalo se jí Farma.
Místo, kde rostliny vzkvétaly a lidé živořili.
Vězení.
Alex dřel deset let od svítání do tmy, v prachu, vedru, v zimě, blátě. Trestanec bez práv, otrok stromů, zajatec květin. Sklízel nádherné ovoce a křehkou zeleninu, ale nic z toho nesměl ochutnat. Krmili ho odpadky, trestali hladem, přespával na smetišti.
Zaplatil za zločin, který nespáchal, a vrátil se na Zem.
Našel nepřátelský svět.
Ukradl si v něm místo, opuštěnou zahrádku v kolonii.
Dřina a hladovění. Znovu. Ale první úroda patřila jenom jemu.
Dál sloužil rostlinám, teď s ochotou a vděčností.
Díky nim přežil.

Bylo poledne a vraceli se z náletu. Vždycky to bylo stejný. Po brífinku nasedli do stroje, tý plechový klece, odstartovali, seřadili se do roje, nabrali výšku, doletěli nad Anglii, vysypali co měli, otočili a hnali zpátky.
Jenže tentokrát to tak hladký nebylo.
Na jejich roj se sesypaly Angláni a rozehnali je. Jejich pilot prudce klesl, aby se ztratil pod mraky. Vyšlo to.
Teď už měli Anglii za sebou a snad se v klidu dostanou do Francie.
Zadní střelec hlídal, jestli za nima nikdo nevisí.
Najednou ze slunce přiletěly kulky a on s hrůzou sledoval jak se zakusují do trupu Dorniera.

„Hej ty, nekoukej na mě a pomoz mi… No proto, už jsem se začínal bát, že mě tu necháš. Chyť mě a teď otočit doleva, zatáhnout, znovu doleva. Nééé, říkám doleva. Jo, přesně. Teď kousek zpátky, ale ne zas moc, nepokaz to. Tak, to je ono. Hezky pomalu, au, au, trochu doprava, v klidu, už to bude… Ano! Výborně, báječně, skvěle! Seš jednička, seš nejlepší… Seš blbej?! Co to… Co to sakra… Ne, nedělej to, nedávej mě zpátky. Néééé! Sakra, tohle mě fakt fascinuje. V příštím životě chci být Rubikova kostka a ježka v kleci ať si dělá někdo jinej.“

Zkoumavě je pozorovali přes pletivo.
„Divná cháska,“ zahuhlal První.
„Podívej, jak pózují před foťákem,“ podotkla Třetí pobaveně.
„Stejně by mě zajímalo, jak se chovají v přirozeném prostředí,“ konstatovala Třináctka.
Vznikl plán na výzkum v terénu.
„V noci na prvního března. Domluveno.“
„Začněte naštípávat pletivo. Má sněžit. Jestli nasněží dost...“
„Neměl bych se vrátit dřív, aby nevyšilovali?“ (Svědomitý Desítka.)
Po pár dnech Akce přiletěl Desítka zpět.
Snažil se personál ZOO informovat o průběhu Akce, ale jako obvykle tenhle živočišný druh projevoval nesmírnou tupost. Fascinovaně nad nimi kroutil hlavou.
S povzdechem se uvelebil na větvi. Pozorovat jo, ale snad radši zpoza pletiva.

Mít dovolenou je zvláštní. Nudím se, hrozně. Nicnedělání je na jednu stranu vítaná změna, ale těžko se na ni zvyká. Celé dny prochodím po městě a dívám se, jak všichni žijí úplně normální život. Ráno noviny a čerstvé pečivo, trhy plné ovoce, prostě normální život.
Někdy ale vážně nevím, co dělat. Nemám žádnou známost, narozdíl od mých parťáků. Čím míň toho dělám, tím víc přemýšlím. A to je špatně. Tam nahoře na to nemáte čas. Sakra, jak se těším na konec dovolené!
Jsem zpátky u své letky. Má Slightly Dangerous už na mě čeká. Opět fascinován ve své malé kleci.

Evžen se z milostných pádů před Máňou nemohl vzpamatovat. Zamiloval se stejně upřímně jako beznadějně. Láska ho svázala. Láska ho škrtila. Láska mu vzala křídla. A dokonce i chuť na pivo. Chodil jako tělo bez duše, kolikrát ani do hospody nedošel a když, tak tam jen tak seděl a přestával mluvit v půlce věty, aniž by si toho všiml. Znovu a znovu na ní chtěl zapomenout. Dokud ji neuviděl. Dokud s ní nemluvil. Evžen sedával u stolu a div mu netekla slina. Vždycky, když vplula do dveří svým vrávoravým krokem, zahalená obláčkem dýmu, dostával chuť ji zase pozvat na panáka.

"Já vím," praví Lev, "od malička se mi smáli, jak biji o mříže. A já měl často pocit, že jsem v kleci. Zvlášť od doby, co jsem se oženil. Avšak - vykládal jsem vám o svém kámoši Oktaviánovi?"
"O tom, co tě vytáhl na pánskou jízdu, po níž jsi spadl do oné klece?"
"Ano, vždy mě fascinoval, jak to umí se ženskými. Užívá si, žádný vážný vztahy.
Ale jak jednou skončí? Nechci to vidět. Ten rodinný krb mu nic nenahradí. Bude mít, panečku, pořádně krušný stáří!"
A vzápětí, dopiv poslední doušky piva, zvolá:
"Méďo, platím a mizím zpět do své klece!"

Byl čas padajících sakurových kvítků.
Prošla zahradou, přeběhla mostek a sklonila se k tišině ve vodě.
Z čela si odstranila neposlušný pramen vlasů, rukávem svátečního hávu málem setřela malování. Vlastní odraz ji zarazil v pohybu.
Chvíli se pozorovala, pak vstala a usadila se na lavičce pod třešní.
Rozhlížela se, jako by chrám předků i otcovský dvorec viděla poprvé. Když si přišel sednout vedle ní, spadl jí do rukou spojených v klíně jeden z kvítků.
"Vypadá to, že můj pozdní kvítek se konečně otevřel," řekl a ona přikývla.
"Můj odraz konečně zobrazuje mne, takovou, jaká chci být," pohladila si rostoucí bříško.

Psychiatrie, tři hodiny ráno.
Hello, darkness, my old friend, pozdraví Jan Uhlíř svoji kávu.
Z izolace se ozve škrábavý zvuk. Kňučení.
Křik.
Siréna ryjící do mozku roztřesenou čáru.
Kde se v tom chatrném těle, živeném piškoty a omítkou, vůbec vezme takový hlas? Tolik agresivity, tolik bolesti, která musí být přehlušena jinou?
Křik.
Až stydne krev v žilách, stejně jako stydne káva. Jan sedí v izolaci na zemi a drží Ivana.
Kontakt.
Křik utichá, zvolna a opatrně, co kdyby se nebezpečí samoty vrátilo.
Musí ven, konstatuje Jan. Musí si svoje síťové lůžko utkat ze vztahů s lidmi.
V izolaci nám umře.

"Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel rozkaz," oznámil Smil Flek z Nohavic.
"Tak nám to, Smile, přečti," vybídl ho přednosta svatováclavské kanceláře.
"V Blaníku, dne 29. září 1938: Vážnost situace mě nutí jednat-"
"Zatím to zní nadějně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě zase čeká zklamání," ozval se rytíř Veverka z Bitýšky.
"-neustálé tahanice o nedostatkové slamníky narušují morálku vojska. Vydávám proto nařízení, aby velitelé oddílů vytvořili pořadníky, které zajistí, aby se vojáci v držení výše uvedených předmětů spravedlivě prostřídali."
"Moudré rozhodnutí," řekl uznale přednosta. "Co o tom soudíš ty, Veverko?"
"Že jdu zpátky do šatlavy."