DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Peter seděl v okně a pozoroval světla venku, jak se míhají a tančí. Na kolenou měl papír a na něm blok s návrhy kostýmů. Teď právě dělal návrh Watcher of the skies. Otevřely se dveře, a dovnitř mimo světla i někdo vstoupil. Viděl jen jeho stín, ale i tak poznal, že to je Phil.
“Co to kreslíš?” Zeptal se.
“Ale, nový kostým k Watcher of the skies”, odpověděl Peter.
“Vypadá to spíš jako Batman”. Peter se zamračil. Phil se na něj ale pořád usmíval, sedl si za něj na okno a položil mu hlavu na rameno, aby viděl jak kreslí.

Byl to zajímavý sen.
Na stěně v hale se mihotaly dva stíny. Nejprve si stále vyměňovaly místa, jak by spolu tančily. Nesmělé figury, opatrné navazování konverzace. Tu a tam chycení se za ruce nebo letmý polibek. Pak se však jeden ze stínů na chvíli vzdálil. Nervózní přecházení druhého, vnitřní boj. Po návratu najednou přehnaná gestikulace obou dvou. Zřejmě poměrně vyhrocená debata. Neslyšný křik. Náhle těžký zápas, jeden ze stínů se marně snaží vyprostit ze sevření druhého. Ocelový stisk, slábnoucí odpor. Padlý se tiše sveze na zem.
A teprve když se stín otočil ke mně, pochopil jsem, že to nebyl sen.

Byly 2 hodiny noční, naše hudební sezení se tentokrát protáhlo. Někdo odešel spát do hostinského pokoje, někdo odešel úplně. Zhasli jsme. Venku fičel vítr a rozkýval větve borovic na zahradě, skrze ně pak Měsíc kreslil po stěnách skákavé stíny. Bratr je chvilku pozoroval, pak začal něco vybrnkávat. Otočil se ke mně.
"C,D,E pauza D,D,E pauza E,C".
Položil jsem ruku na klaviaturu Oberheima.
"Tempo?"
Jen ukázal očima na tančící stíny.
Zkusil jsem akord C,Dis1,G1 a k tomu tu jednoduchou melodii na vypůjčený Nord lead. Improvizovali jsme kolem základní linky. Skladba se stala bratrovým requiem.

Teď v zimě se stmívá brzo, sotva se rozední, už je zase tma.
A když chodím na dvůr pro vodu, drkotají mi zuby a stíny se všelijak natahují a kroutí a posměšně šeptají: Počkej, ty kluku, my to na tebe povíme, že jsi zase nakukoval, jak si Kristýna u sebe v komůrce převléká blůzku.
Já se děsně zašklebím: Tůdle nůdle, jelikož to není Kristýna, ale Rampepurda rampepurďácká.
Pročež ze stínů vystoupí Honza Pivoda s bedničkou sodovek a já se tak leknu, že mu půlku kýble vyleju na nohy.
On nadává velice hlasitě a Rampepurda se nám oběma směje jako blázen.
***

V ulicích planou světla lamp. Stíny turistů tančí po dlažbě. Ignoruji je a mířím pryč průchody. Zamyšleně pohladím dva nebo tři domy, jejich stíny se blaženě zachvějí. Stejně zamyšleně odpovím na pozdrav chrliči, který neodolal jaru a vyšel si na procházku. Poslední průchod je zavřený hradbou místních strašidel. Jako obláčky kouře se míhají nad zemí. Rozkročím se a založím si ruce na hrudi.
"No?"
Stíny se urychleně stahují. Poznávají domorodce.
Na mostě se na mě Brucvík roztržitě pousměje. Aha, jeho dítě se ještě nenarodilo.
Pohlédnu do Vltavy. Stíny soch tančí na její hladině.
Zaryji prsty do kamenů mostu. Jsem doma.

Nahoře bouře, dole peklo.
Ať se zhroutí celý svět, Temná paní se kořisti nevzdá.
Evžen v zoufalé odhodlanosti vyrazí dopředu. Když umřít, tak aspoň v boji.
Potácí se přízračnou stínohrou ostrých spárů, co krok, to další rána. Neudrží se na nohou, vleče se po kolenou, klouže v kaluži krve.
Drahoš ztrácí vědomí, na jemnější zákroky není čas, Evžen ho prudce uhodí do tváře.
„Prober se,“ vzlyká. Vlastním tělem se snaží chlapce chránit, táhne ho s sebou mučivou stezkou stále blíž ke kamenné soše.
Černá silueta se pohupuje jako při tanci.
Evžen se z posledních sil zvedne.
Pevně obejme její nohy.

V hájovně u Ogga už bydlel několik týdnů, ale jeho minulost, budoucnost, a dokonce i přítomnost tonula v tmavé mlze.
Často utíkal, chtěl být sám. Lehával v trávě, a jak slunce prosvětlovalo stromy, vítr lehce pohyboval větvemi, připadalo Hagridovi, že celý Zapovězený les tančí. A do kola zve i všechny stíny jeho života.
Poznání přicházelo pomalu. Jednoho dne se však konečně vyklubalo jako ptáče ze skořápky.
„Z hradu mě vyhnali, ale dyť já mezi ty kamenný zdi stejně nepatřil! To tady, pod širou voblohou sem dovopravdy doma. A šecka ta žoužel, co se v lese hemží, sou moji malí bráškové!“

Minule muminek seděl na kraji kruhu, sledoval křepčící temné mátohy a nová, hustší srst se mu ježila, ovšem ne mrazem. Z obří hranice, na níž skončila i rodinná pohovka, sálalo teplo i muminek vzpomínal na slunce, na barevný kraj skrytý hluboko pod sněhem a na vlídnou říčku nespoutanou ledovou krustou. Musel být pro ostatní stejně tajemný jako oni pro něj.
Teď však přihodil do plamenů noční stolek a sledoval, jak se ho oheň zmocňuje. Když jeho jazyky vyšlehly k černé obloze, stvoření zimy zajásala a jejich tanec se zrychlil.
Pak muminka popadly tenké větvovité ruce a vedly ho do kola.

„Proč mi to děláš?“
„Protože ty!“
„Takže naschvál?“
„Takže svobodně!“
„Proč se nepodřídíš?“
„Protože už dlouho!“
„Jde jen o to mě ponížit?“
„Nejde o tebe, ale o mě!“
„Potřebuje se nadechnout!“
„Utržena ze řetězu!“
„Nemůže se divit, když…!“
„Už to dost přehání!“
Když do války zavlečeni nezasvěcení.
Podívám-li se z tvého vnějšku, tak nakonec můj příběh.
V tvé bolesti čtu svou.
Když v zábalu svých strachů vidíme stíny. Tanec stínů. Naše stíny.
Zbláznil jsem se? Jsem šílená?
Zbláznil se. Je šílená.
Je šílená. Zbláznil se.
Paralelní světy klepou svou, plácajíce po ramenou.
Tati, mami, jste oba mí!, vstupuje vnitřek. Dítě.

Starý muž, vysoký a vzpřímený jako strom a také tak moudrý, hovořil zvučným hlasem k pozorně naslouchajícím studentům. Jeho slova vykreslila fyzika Roentgena, jak na fluorescenční stínítko zachytává stíny lidských kostí, profesora Jedličku, který používá rentgen k diagnostice měkkých tkání, medika Munka, krmícího pacienta kontrastní látkou, počítačového experta Hounsfielda, který se přestává omezovat na sagitální a frontální řezy.
Tomograf hučí a piští, rentgenky a detektory krouží kolem pacienta. Na obrazovce se objevují plíce, patřící živému člověku, a přece vyjmuté z hrudního koše. Profesor s nimi otáčí, naklání je, ukazuje ze všech stran. Moderní technika v rukou lékařů dosahuje svého vrcholu.