DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Chihiro zadumaně hledí z okna na vzdálený kopec. V novém domě se zabydlela, ve škole si našla kamarády, všechno vypadá dobře...
Chihiro vzdychne. Slunce zapadá, stíny se prodlužují. Nakonec se setmí úplně, dole v ulici se rozsvítí lampy...
A na kopci? Stíny, míhající se stíny, ve složitém tanci restaurací, zábavných podniků a ovšem lázní paní Yubaby...
Chihiro pak vzhlédne k nebi. Opravdu zahlédla tančící stín Kohakua? Vrátí se někdy?
Zklamaně si jde lehnout.
Další den je škola plná dívčího špitání. Přijel nový chlapec. Chihiro to nezajímá, dokud ho nepotká na chodbě.
"Haku!"
Další večer jsou na obloze dva tančící stíny.

„Slunce zapadá…“ Šikmé paprsky osvětlují zeď pokoje a zabarvují ji zlatavým nádechem. Dotknou se plochy zrcadla a to se rozzáří jako oheň.
Vzpomínám na podobný den před mnoha lety. Paprsky zapadajícího slunce dopadaly na hladinu moře a barvily ji zlatorudým tónem. Ulice vedoucí nahoru od přístavu svítila odraženým slunečním světlem. Dolů scházely ulicí tři ženy oblečené v černém. Co se tenkrát stalo, už se nedá změnit.
Srdce se mi svírá. Smutkem a možná i strachem. Minulost se nevrátí.
Slunce pomalu mizí za obzorem. Stíny se prodlužují. V odrazu zrcadla vidím ulici k přístavu. Tři ženy v černém zvolna stoupají nahoru.

Stará unavená žena. Po letech zase pod rodnou střechou.
Prochází místnosti. Nic se nezměnilo. Vše vypadá stejně jako kdysi. Jen život vyprchal.
Stojí to vůbec za to?
Vždycky plnila své sliby. Dokonce i sliby dané sobě.
Stará žena hraje na klavír. Tváře, které ji sledují, jsou známé a přece cizí.
Spolu s ní hraje děvčátko sotva odrostlé dětským střevíčkům s lokýnkami i mladá dáma v černém s šik účesem.
Odchází do ložnice. V tanečním sále svítí světla, hraje orchestr, rodiče tančí. Jsou mladí, krásní, šťastní.
Uléhá do své postele. Dveře se otvírají. Její snoubenec jí podává ruku. Jde s ním.

Stíny toho dne tančily zběsileji než obvykle. Zíral na ně vyděšeně, protože jejich nepokojem se celý jeho život otřásal.
Přitiskl se zády na kámen a okovy zachřestily.
Náhle mu stín větší než jiné zakryl výhled a on se strachy rozklepal.
Neviditelná ruka rozbila okovy a zvedla jej na nohy. Neuměl chodit, nikdy se ani nepostavil, proto jej stín nakonec vzal na ramena a nesl.
Chtěl se bránit, ale neuměl mluvit a jeho zmítání neznámý nedbal.
Náhle jej pustil. Tvrdě dopadl na měkkou zem. Nebyla z kamene.
Zvedl hlavu a ihned ji schoval do dlaní.
"To je slunce," řekl bývalý stín.

Slunce již zapadlo, ale vysoké vše stravující plameny dál ozařovaly krajinu. Oranžové světlo vykreslovalo pod okolními stromy stíny, které jako by tančily v rytmu, jímž vítr pohupoval visícími těly. Vzduch byl prosycen dusivým černým kouřem, který stoupal do výše, kde se mísil s těžkými temnými mračny, jež zahalila oblohu na sklonku tak chmurného dne. Zahřmělo a z nebe začaly padat obrovské kapky syčící a praskající v ohnivém pekle, které na ně na zemi čekalo. Tywin Lannister sledoval, jak se pyšné sídlo před jeho očima mění v hromadu zčernalých kamenů a na jeho tváři se rozlil jeden z tolik vzácných úsměvů.

Marodka svírala okovy. Někteří leželi v závěsných lůžkách. Někteří na holé zemi. Nespali. Přízraky ve sténající změti. Vzduch dusil zápachem. Doktor mezi nimi přecházel. S těmi, co byli při smyslech, prohodil pár slov. Foley si nervózně mnul ruce.
„Máte víno?“ zeptal se. Na felčara ani nepohlédl.
„Dám ho přinést.“ Neptala se proč. Rozhodla se věřit.
Z truhličky vytáhl polámané kousky kůry. Hodil je do hmoždíře. Palička tančila v zběsilém rytmu. Lucerna se míhala s ní. Po rudých stěnách křepčily stíny.
„To je...“
Přikývl.
„To víno. A ať jim uvaří silný vývar.“
Na šanci pro své druhy se složila celá posádka.

„Už mě to nebaví. Chci si hrát. Jak dlouho to bude ještě trvat?“ špitla ta mladší, když se otec na chvíli odvrátil, aby namíchal nazlátlý tón. A potom si pomyslila: „Budu si vůbec podobná?“ Pochybovačnost a nuda se jí vloudily do obličeje: „Stojí to utrpení vůbec za to?“
„Vím, že to trvá dlouho,“ sevřela jemně sestru. „Také už jsem unavená, ale vydrž. Pozoruj tatínka, jak se zlehka dotýká štětcem plátna. Zachycuje prchavý tanec stínů. Jednou mi dovolil, abych si zkusila něco namalovat. Vůbec to není jednoduché. Táta je ale vynikající! Až obraz domaluje, uvidíš se na něm jako v zrcadle!"

Beztvaré stíny tančí po zdech. Ivo sundá čelovku. Nezvyk. Dřív do katakomb nechodil ani se strejdou Emanem. Natož sám. To udělal jen jednou. Objevil nový výklenek a nad ním neznámou kavernu.
Příležitost je třeba chytit za pačesy. Dochází mu čas. Strejda moc mluví o svém zástupci. Parchant zatracenej, cpe se do rodiny a rodina kvůli němu přijde o peníze.
Strejda nakukuje do výklenku. Ivo za ním vyčaruje světelnou sféru. Nevinné kouzlo.
Na narušení kaverny stačí.
„Jsi si jistá?“
„Byla to promyšlená vražda, žádný afekt. Emanův zástupce neměl co získat. Ivo měl co ztratit. Jen poněkud podcenil oběť i vražednou zbraň.“

Takovou bouřku jsme na chatě ještě nezažili. Blesky osvětlovaly temnou oblohu, hřmění neustávalo, vichr lámal stromy. Na mamku toho bylo moc. S bráchou jsme ji dovedli do auta a chtěli odvézt k tetě.
Lesem jsme jeli krokem. Světla osvětlovala stěží pár kroků. Bratr seděl za volantem napnutý a sledoval míhání stínů.
"Míšo zastav!" zaječela jsem a brácha dupl na brzdu. Před námi neležel stín, ale padlý strom. V tu chvíli s ohlušující ránou spadl další za námi. Brácha vytáhl klíčky ze zapalování, popadl jedinou baterkou utíkal zpět k chatě.
Za patnáct minut byl zpět s motorovou pilou. Cesta byla volná.

Venku zuřila bouře.
Gwen seděla, hlavu na velitelově hrudi a nevnímala svět.
V koutě se zhmotnil stín, temnější než okolí. Došel až ke Gwen a napřáhl ruku. Z podlahy se zvedl jiný stín. Světlejší, na okrajích prozářený modrou barvou.
Zatančeme si. Zatančeme si o ni, zašeptal temný stín a tasil zbraň.
Nikdy ti nepodlehne, nikdy nevyhraješ, prohlásil světlý stín a na okamžik získal podobu Qui-Gona.
Temný vycenil zuby v potetované tváři a zaútočil.
Boj byl neslyšný. Temný měnil podoby a Světlý nezůstával pozadu.
Bude moje, zašeptal Temný a tasil další meč.
Nebude, kontroval kopím Světlý.
Boj zuřil dál. Bouře taky.