DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

"Ale jak to poznám?"
"Můžeš uprostřed noci vstát a jít si udělat třeba burrito v mikrovlnce, prostě protože máš hlad nebo chuť?"
"V ústavu mi řekli, že když nebudu v posteli do deseti večer, seberou mi permanentně telefon a přijdu o veškerý kontakt s vnějším světem."
"Když jsem si stěžovala, že sociální pracovník čte všechny moje emaily, řekli mi jenom, že se ujišťuje, že nedělám blbosti na netu. Bylo mi 22."
"Četla jsem studii o kvalitě života lidí s Downovým syndromem a ve skupině ve věku 45-70 let většina vyjádřila přání, aby mohla chodit spát, až když se jim chce."

Byla jednou jedna velká klec a v ní bydlelo deset potkanek. Měly se dobře, ale toužily po celonoční procházce.
Jednoho krásného dne člověk zapomněla zavřít klec na zámek.
Tolik pokladů v odpadkových koších! Tolik míst, kam potkanky nesměly!
Hamaka je hamaka, prohlásily ráno tři holky a vrátily se do klece.
Hnízdo je hnízdo, oponovaly jiné tři, rozcupovaly tašku z Gangy a postavily hnízdo z kvalitního materiálu.
Úkryt je úkryt, řekla béžovka, protáhla se pod linku a tam zůstala, dokud člověk nesundala lištu.
Kuku, udělaly dvě na člověka a byly odchyceny.
Mě nechytí, řekla Divoká. Člověk musela zavolat na pomoc kamarádku.

Po kvapném odjezdu Janovanů zbývali Arabům jako partneři jen Benátčané.
Jednání šlo najednou hladce. Benátčané uzavřeli výhodnou smlouvu.
Mohli odplout.
Menico a Marco z toho dobrodružství získali ještě každý truhlu zlata. Pochopitelně uloženou bezpečně doma.
A víc nebylo potřeba.
Menico to džinovi před odplutím sdělil.
„Nechám lampu tady, genio.“
Džin zajásal: „Propouštíš mě?“
„Jestli můžu…“
„Ano. Musel jsem sloužit proti své vůli. Ale k tobě jsem se vrátil dobrovolně,“ vysvětloval. „Tím se kletba zlomila. Lampa už mě neváže.“
Menico zjistil, že má radost.
„Tak tedy spánembohem, genio!“
„Alláh s tebou,“ odvětil džin a odletěl.
A Menico šťastně doplul domů.
FINE

Jak se jí dostat do mysli?
Jak se probojovat každodenností a nudou?
Jak ze sebe vytvořit vlka a přitom opatrného beránka?
Jak jí sundat kalhotky a přitom být noblesní?
Jak se smát spěchu doby a přitom zůstat na její vlně?
Jak se s tou zábavnou osůbkou spřátelit?
Jak zůstat svůj a přitom se zamilovat?
Jak ji učinit šťastnou?
Jak se nezbláznit?
Jak učinit své sny reálnými?
Jak zaimponovat?
Je to vlastně třeba?
Jak se netřást?
Jak zjistit, jestli jde o správnou voňavku?
Už vím. Nejdřív je třeba odstěhovat se od maminky! Vždyť už je mi 34! Tak zítra. Nebo pozítří...

Poslední stádium rozpadu velké Prahy začali posléze historici PARPATU nazývat PARTIKULÁRNÍ EMANCIPACE.
Kdo má jméno, má nárok na suverenitu!
I v miniaturním Dubečku postavili důstojnou budovu městského úřadu. Malá Chuchle se trhla od Velké, Hodkovičky od Bráníka, Žvahov od Hlubočep, Kačerov od Michle. Hanspaulka nechala postavit nad Santinkou žiletkovou vinici, aby dejvičtí sígři neobtěžovali ratolesti majitelů vil, Baba zřídila u Matěje mýtnou bránu. Letná se osamostatnila coby monarchie a vedla s Bubenčí neutuchající bitky o podíl na Královské oboře. Hradčany se deklarovaly jako království a zakázaly vstup turistům. Chráněna terénem vznikla i Svobodná republika Lysolaje a Žižkov vyhlásil Husitský stát.

Na začátku byla drobná životodárná jiskřička. Pak ses narodil.
Byl jsi syrový a nehotový, ale dotkl ses mého srdce.
Dívala jsem se, jak rosteš. Dospíváš. Měníš se před očima.
Někdy bolelo být s tebou. Dotýkat se tě. Zraňovals svými dobře skrytými hranami.
Někdy jsem tě chtěla opustit. Ale když jsem se na tebe podívala, věděla jsem, že v jádru, v tom, na kterém záleží, zůstáváš stejný. Mé srdce ti stále patřilo.
Nakonec přišel okamžik, kdy tě musím nechat jít.
Vyprávěla jsem tě, jak nejlépe dokážu. Teď musíš najít čtenáře.
Jsi Příběh a já tě musím nechat stát na vlastních nohách.

Nejčastěji chodila v zelené. Jen někdy ji kombinovala s černou. S bílou ne. Na bílou neměla právo. Nesměla ji mísit se žádnou z barev. Proto ji oblékla čistou. Dvakrát. Jenomže k bílé se černá také hodila. I když v ní bylo horko. Přesto směla projít uličkou. Bílá s černou.
Rozpuštěné vlasy se k nesmrtelné kombinaci hodily víc než svázané. Zakryly úsměv radosti a pýchy. Nervozitu i strach.
Kráčela samojediná v zástupu mužů. Všichni byli oblečeni ve stejných barvách, ačkoli oděv některých zdobila zlatá. Tančily plamínky svic. Vrhaly stíny do tváří.
Kráčeli dál.
Před oltářem se uklonila s pokorou a hrdostí.

"Hele," zeptal se Petr na pracovní poradě. "Proč vlastně letos nejsme vůbec v DMD?"
"Zeptej se jeho," mávl Solomon na druhou stranu, kde seděl Lev Jehuda, bývalý pražský rabín a písmák.
"Odstřihli jsme se od toho," pokrčil rameny Jehuda. "Emancipovali se. A mám málo inspiračního lektvaru."
"Kecáš," řekl Aurel. "Piješ ho litry. Ale místo pořádnýho psaní čmáráš graffiti na mostě a zpíváš si k tomu Prince."
"Pokoj jeho duši," zamumlali všichni.
"Těch restů máš víc," řekl King. "Žádné lektvary. Aurel vymyslí něco, po čem ti prsty přirostou ke klávesnici. A příští rok..."
"Nééé!" zaúpěl Jehuda.
"Jdu na to," ohlásil Aurel.

“Nechápej mě špatně. Jsem náhodou ohromný fanda emancipace.”
“Ehm,” přikývla. Až doteď ho nevnímala. Byl zatraceně hezký, a byl si toho vědom. Stačilo se na něj dívat a předstírat zájem, nemusela doopravdy sledovat, co říká.
Jeho poslední poznámka ji ale zaujala.
“O čem to mluvíš?”
Upravil si tmavé vlasy, načež se ušklíbl. “Tak přece! Nebyl jsem si jistý, jestli mě posloucháš.”
“Už ano,” přiznala.
“Tak co bude nyní?” hleděl na ni vyčkávavě. Zkoumala ho pohledem a přemýšlela. Nakonec se rozhodla.
“Pojďme k tobě domů,” navrhla.
Usmál se. “Dobře, Jessico.”
“Super. Ale budeš mít na sobě svůj Iron Manův oblek.”
“Domluveno.”

Našel ji samotnou na konci mola, což bylo případně klišovité.
„Na zdraví.“ Podala mu flašku.
„Mrzí mě to.“
Pokrčila rameny. „Aspoň jsme svatbu zarazili včas. Mark vypadal skoro dotčeně, že jsem nebrečela. A dort si nechám.“ Pak se na něj podívala. „Promiň, už se ti role věrného přítele vrby musí zajídat.“
„Asi ne tak jako tobě role milé, inteligentní snoubenky, která je odkopnuta kvůli jediné pravé lásce z pubertálních let. Nestojí to takový prachy.“
„Navíc holky mají rády kluky, co umějí naslouchat.“
„Budou je mít rády i ráno, až nebudou nešťastné?“
„A namol? Asi jo.“ Položila mu hlavu na rameno.