Pět pokladů

"Už mě čeká jenom smrt," zavrčí Filcin.
"To říká, děti, od té doby," uklidňuje Taura, "co jsme se poznali!"
"Pro mě je to jasné," raduje se Sikar, "slepá mapa, vše vyplním, jen jedinou věc nevím. Poslední bílé místo. Dvojka."
"Já," přidává se Apolo, "to mám ještě jednodušší: vyplním Prahu, jinak celý svět je prázdný! Čtyřka."
"Nikdo nic neví," neoplývá Linkva dobrou náladou.
"Zjevil se bílý," přemýšlí nahlas Thea, "po smrti! Tuto bělobu zatím nejsme s to pochopit!"
"Kdybych byl básník," dí otec, "zapěl bych: každou část těla jsem ti zulíbal, jen do srdce ti šláp."
"Spíš nepoznal," směje se matka.

„Ale já jsem dítě!“ řekne skoro plačtivě Apolo.
„Tak to máš blbý!“ vytahuje se holobradý Sikar.
„A my nevejdeme do Božího království, pokud jimi nebudeme...“ deklamuje Thea.
„Ne jimi, ale jako ony!“ opravuje Linkva.
„Všichni jste nevyzrálí,“ poučuje je Filcin, „takhle se hloupě hádat!“
Neradno vstupovati do sporu s dětmi, zvláště jsou-li soudržní.
Linkva prstem zadiriguje čtyřhlas:
„Puberto, ach puberto, kdy propustíš tátu?
Ať hledáme, jak hledáme, pořád doma klacka máme!“
„Jak malé děti!“ přeruší je rozčilená Taura s uplakanou holčičkou v náručí, „Tím svým řvaním jste mi vzbudili Viktorku!“
„Já nic, já muzikant!“ nedrží basu otec.
Pět pohlavků padne.

„To znám,“ řekne Apolo, „když mi táta dává svobodně vybrat, zda chci žabí stehýnka s fazolemi, nebo včerejší ohřáté jídlo!“
„Jenom tě napaluje,“ směje se Sikar, „já mu onehdy řekl, že chci to první, a to bylo kroucení!“
„A kde jsou všichni?“
„Babička rodičům nabídla, že pohlídá Viktorku, tak toho nadšeně využili... Máma vzala holky do divadla, tátovi hodili kamarádi z mokrý čtvrti udičku na kartičky a pivíčko, měls vidět, jak se rozplýval, to se prostě nedá odmítnout, vysvětloval mámě. Nakonec ale zůstal doma. Že světské slasti nejsou nad život.“
„Cože, je tady? Ví, že smažíme?“
„Neboj, spí jako zařezaný.“

"Rodino!" začne slavnostně Filcin.
"A jéje!" ví Taura, "Jdu s Viktorkou vařit!"
"Co se děje?" není tu ještě tak dlouho Apolo.
"Táta je v manické fázi," špitne Sikar. "Musíme ho rozesmutnit, aby měl zas depresi!"
"Na duben je nutné stanovit etická pravidla," pokračuje vznešeně otec, "miluj bližního svého nad drabble své!"
"A Déemdé je tu pro člověka, nikoli člověk pro Déemdé," doplní Thea.
"My to, tati, víme," vzepře se Linkva, probírajíc právě ve škole jazykovou kondenzaci, "stanov si třeba tisíc hesel, my je dodržíme, když ty to dokážeš!"
"Takže jenom já jsem ten špatný?" vzdychá šedivý.
"Vyhráli jsme!" zhodnotí Sikar.

„Nenávidím bonusy,“ svalí se do křesla Filcin, „Probuďte mě, až vyjde téma!“
„Na to zapomeň!“ zahřímá Taura, „Kdybys nebyl polyschizofrenikem, mohl bys i v dubnu objímat!“
„Vždyť znáš tátu, mami,“ zastává se Thea, „je to prostě soutěživý typ! Ani nebe si neumí představit bez nějakého toho klání!“
„Já to beru, soudružko,“ nevědomky cituje Linkva, „ale kdo to má všechno komentovat?“
„Nikoho nenu... chrrr,“ spí otec.
„Ta-ty!“ ozve se z dětského pokoje.
„Viktorka se probudila,“ hlásí Apolo.
„Tati, volá tě,“ směje se Sikar, „vstávat, siesta is over! Je čas chovat!“
„Ještě chvilku...“ žadoní oslovený, ale pak náhle vyskočí: „Cože? Čas chovat?“

"Dost apokalyptické," pípne Thea.
"Poslední může být i jenom v řadě," odporuje Linkva. "Třeba aktuálně poslední hrdina, co nás zaujal. Já žeru dona Quijota!"
"V době velikonoční je má volba snad jasná!" usmívá se sestra. "Tati?"
"Cože?" Filcin vzhlédne od mobilu. "Jo, aha, já hlasuju pro Lišku! Co ta všechno musí přečíst a na sebevětší ptákovině se snaží najít něco dobrého!"
"A já volím otce," směje se Sikar. "Jak dokáže s tak nesnesitelnou povahou sám se sebou vydržet?!"
Filcinovo tání ztuhne.
Apolo odvádí malou sestřičku za Taurou.
"Abyste věděli, moje největší hrdinka je maminka," krčí nos, "Viktorka se zase pokakala."

"Když se řekne královna..." začne Thea.
"Co má Panna Maria," osopí se většina, co většinou nemá pravdu, "s cestami?!"
"S tou jednou, co je zároveň Pravdou a Životem, něco hodně jo!" nedá se Ukřičovaná.
"Já každopádně," hlásí nejhlubším hlasem, co umí, Filcin, "s láskou vzpomínám na banány, co to jistí..."
"Ponořit se," nevyvádí ze slepé uličky, ale neztrácí naději Linkva, "do beznaděje nám nepomůže!"
"Královna je moc. Moc je boj!" nemalomyslní Apolo.
"Vládkyní cest je smrt," soudí Sikar, "bez ní je nuda!"
"Na túru se najezte," podává večeři Taura, "to vás posilní!"
Nikdo netuší, že Viktorka objevila cestu na chodbu.

„Devítka je umocněná dokonalost,“ praví Thea. „Trojka symbolizuje Boha.“
„Krát se dá číst taky jako proti,“ přemýšlí Linkva.
„Na třetího čtvrtý vydat tohle téma nás zase dovede,“ počítá Sikar, „k trojici. Dvanáct bez devíti. Každopádně si zamlouvám devítiocasou kočku!“
„Moc nevnímám,“ podotýká Filcin, „jak vidím číslo, vzpomenu si na sedm osmin!“
„Když je někdo proti,“ propuká v jásot Apolo, „je to boj!“
„Nevím, jak se k našemu stolu vejdou ještě dvě místa,“ pípne Taura.
„Cože?!“ vyjeknou, až se Viktorka rozpláče. „Ty čekáš dvojčata?!“
„Ne!“ uklidňuje všechny maminka, chovajíc lidské mládě, „jen jsem na sobotu pozvala Sedláčkovy! Musíme být trochu pohostinní...“

„To je přece lehké, ne?“ usmívá se Thea, „Budou-li učedníci mlčet, bude křičet kamení!“
„Zapomeň,“ utíná Sikar, „to si beru já. Z kamenného řevu udělám celosvětové zemětřesení! Masakr!“
„Co je za téma? Válka?“ dychtí Apolo. „Že bych se konečně dočkal?“
„Berte prosím ohled na pacifistku u společného stolu,“ praví rozčileně Taura, „nebo vás všechny zmydlím.“
„Já nic neřekla,“ ohradí se Linkva, „tiše a v duchu si přemýšlím, že světci a svědci se liší jen hláskou, nikoli fonémem!“
„Mlčel jsem jako hrob!“ hájí se Filcin.
„Mlčení znamená souhlas,“ rozhlíží se přísně matka, „všichni jste viníci!“
Viktorka ani nedutá, trhá hlavičku rohlíku.

„Já to říkal,“ chmuří se Filcin, „měli jsem statečně zdrhnout!“
„Buď v klidu,“ chlácholí Linkva, „zadání je stejně nesplnitelné, neb s pravopisnou chybou!“
„Já bych to tak neviděla,“ chlubí se Thea, „pozemské všechno je v Božích očích nic a naopak! V průniku se ta množství nevylučují!“
„Třeba když okrádáš nahou bezzubou mrtvolu,“ chrochtá smíchy Sikar, „bereš všechno nebo nic, vyjde to nastejno!“
„Nechte těch nechutností u večeře!“ chvátá s napomenutím Taura.
„Nechci strašit,“ chroustá rohlík Apolo, „ale s Viktorkou je podezřelé ticho!“
„Kdo ji zapomněl v obýváku?“ chytá se za hlavu otec.
Ze zásuvek vyházela všechno, neboť ji nic nezaujalo.