Pět pokladů

„Pod falešnou identitou jako první,“ vzdychne Thea (proč musím vždycky začínat?), „vystupoval praotec Jákob, lišák lstivý…“
„Nepočítáme-li padlého anděla,“ naváže Linkva (a já svou sestřičku opravovat?), „který se vtělil do hada, ještěrky bez nohou… Pokud o ně nepřišel po prokletí.“
„Pí, pí, sss, sss, ňam, ňam,“ upřesňuje Viktorka a nestěžuje si.
„Ano,“ kývá Apolo (jsem snad nějaký překladatel?), „ježek papá hady!“
„Kdyby Ezaua nepodfouk,“ míní Sikar (vždyť to nevím!), „jsme dnes všichni chlupatí zrzci!“
„Dejte pokoj,“ ohradí se Filcin, „největší trouba jsem tu já, tak si nestěžujte na své postavy!“
„Jenže u tebe je to pravá podoba,“ směje se Taura.

„Tak nějak bych řekla,“ řekne Thea, „že na kolektivní vinu nám zadělali už Adam s Evou.“
„Ó šťastná vina,“ tiše zanotuje Linkva, „pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“
„Felix culpa,“ překládá pro nepřítomné latinské mnichy Sikar. „Svatý Hugo z Cluny nesouhlasil!“
„Husiti byli taky dost hrozný kolchozníci,“ doplňuje Apolo, „plenili vpravo vlevo napříč všechno.“
„Lalalá, amé,“ křižuje Viktorka nejprve sebe, pak panenku, medvídka a dýni.
„Jestli jsme z nich trochu nevychovali náboženské fanatiky?!“ obrátí se Filcin na Tauru.
„Nech si to mykání,“ vrtí hlavou matka, „a neschovávej se za sdílenou vinu! V tomhle máš prsty jenom ty osobně!“

„Každopádně nyní vidíme jen jako v zrcadle,“ vykopne Thea.
„A Bergman o tom natočil film,“ snaží se dostát svému jménu Filcin.
„Celkem prima kamarád,“ má jasno rozčepýřený Apolo, „přede mnou, za mnou, po boku, do tváře se mu nedívám!“
„Já si přes hladinu odrážející hladinu,“ doplňuje Linkva, „představuji nekonečno!“
„Mým přítelem je stále méně a více,“ dumá Taura, „čím jsem starší a ošklivější, tím jsem se sebou smířenější.“
„Neurážej mou ženu,“ zlobí se patriarcha, „zraješ jak víno a jsi den ode dne krásnější!“
„To je složitější, tati,“ poučuje dospívající a upřímností hýřící Sikar, „ty ses v zrcadlech maminčiných očí utopil.“

„Absolutně příjemné dny,“ dumá nahlas Thea, „byly jen do utržení jablka… Od té doby to jde šejdrem!“
„Trochu heretický náhled na dějiny spásy,“ ohradí se Linkva.
„Klidně mluvte latinsky,“ zahučí Apolo, „stejně vám nerozumím.“
„Papů papů ďaby ďaby!“ křičí Viktorka z vany.
„Sestry se vhodně doplňují,“ odtuší Sikar, „ženský!“
„Do vody spadl pavouk,“ překládá Taura.
„Vezměte to osobněji,“ pronese Filcin, „velmi příjemně bylo, než jsem poznal vaši mámu. Pak bylo ještě příjemněji. A o kus se to zlepšilo, když se narodila Linkva. A zas o kousek, když přišla Thea, Sikar, Apolo…“
„Na šestý dítě zapomeň!“ přerušuje poněkud zvýšeným hlasem Taura.

„Z hlediska teologického,“ netápe Thea, „záleží především na tom, zdali si k lampám bereme i olej.“
„Z hlediska studijního,“ vzhlédne od rozpracovaného referátu Linkva, „kdo v deset už nesvítí, má lehkou školu…“
„Z hlediska tělesné pohody a energetické hospodárnosti,“ zívá Sikar, „je zločin nespat, když je venku tma.“
„Ťiťa, ťiťa,“ kolovrátkuje s kmitajícím prstem Viktorka.
„Ano,“ snaží se ji zastavit Apolo, „hodiny – ťik ťak!“
„Z hlediska větších životních zkušeností,“ snaží se uplatnit Filcin, „soudím, že téma se týká dětské hry o krvavém koleni!“
„Z hlediska zdravého rozumu,“ uzavírá Taura, „nechápu, proč ta naše malá potvůrka usíná poslední a vstává první!“

„Aby nebylo,“ povzdechne Linkva, „Viktorka začíná mluvit…“
„Mluvit?!“ volá z kuchyně Taura, „trochu silné slovo!“
„Bobo!“ poroučí Viktorka. Apolo podá bonbón.
„Věc se má tak,“ začne zeširoka Thea, „že apoštolové prožili hned dvojí kotrmelec. Nejdřív jim Krále, u jehož trůnu už se viděli, ukřižují jako zločince. Všechno špatně, zjevně se jen vytahoval! Když už se pak pomalu uvelebují ve své malomyslnosti, Kristus vstane s mrtvých a makejte, hošánkové!“
„Lalá, amé!“ křičí Viktorka.
„Ano, v kostele zpíváme a říkáme amen,“ překládá Sikar.
„Taky bych chtěl něco…“ hučí z kouta Filcin.
„Neskončila jsem,“ nedá se Thea, „skákat do řeči smí jen Viky!“