Pět pokladů

„Než zhasneme,“ začne otec, „než padne poslední klapka, než…“
„Venku neprší!“ vykoukne Apolo z okna.
„Ještěže jsem se nenarodil v Ježíšově době,“ zasténá Sikar, „to by byl táta prorok!“
„Včera jsem se ptala,“ vnáší nový prvek do metarománu Linkva, „zda naplňujeme skutkovou podstatu morfologie románu! Já se kupříkladu vůbec nevyvíjím!“
„Ale metafyzičtí jsme,“ přemýšlí Thea, „když nejsme fyzičtí!“
„Grhm, ééé,“ reaguje Viktorka.
„Vidíte,“ jásá Filcin, „naše nejmladší prodělala prudký vývoj!“
„Aby ne,“ zvedne hlavu od šití Taura, „když je o půlku svého života starší!“
„Kdyby ses, tati, nechal klepnout infarktem,“ uzavírá Sikar, „taky budeš úplně jiná postava než před měsícem!“

„Měli bychom trochu resumovat,“ vezme si slovo Linkva, „jsme přeci v metarománu.“
„Recyklaci už jsem pochopil,“ šeptá si pod nevousy Apolo, „ale co je zase rezimace?“
„Myslíš nějaké eso na závěr?“ vytřelí Filcin obočí vzhůru.
„Kdybys byl co k čemu,“ houkne Sikar, „tak nás všechny vyhodíš do povětří!“
„Možná stačí jen přiznat barvu,“ moralizuje Thea, „že jsme jen ubohé figurky na šachovnici tvé imaginace!“
„Což realitě,“ svěsí hlavu otec, „skutečně neodpovídá!“
„Já jsem celkem spokojená,“ zachraňuje muže kojící žena, „už i žehlím a vařím!“
„Navzdory rodině básník zpívá…“ hájí se Filcin, „a maminka má vždycky pravdu!“
Viktorka si říhne. Dopila.

„Já vím,“ dí Apolo, „od kolika budu velký, ale co je nemoční?“
„Já zas neznám pojem kolika,“ věší hlavu Filcin.
Sikar smaží se sluchátky na ticho, Thea medituje s peckami na hlasito, Linkva je s Hermionou v Narnii. Viktorka řve. Taura fejsbukuje.
„Asi se zhroutím,“ zasténá otec, „samota uprostřed davu! Hrůza rodinná!“
„Říkáš něco?“ odkryje ucho Sikar. „Téma je dneska o zaražených…“
„Tak to prrr!“ utne matka. „Doma jen slušně!“
„Když slušně,“ chytá se otec, „tak někdo obejměte vyčerpaného tátu!“
„V dubnu se neobjímá,“ zahučí Linkva, „posíláme ti přeci komentáře!“
„Jestli chceš,“ soucítí Taura, „pochovej Viktorku. Od rána má prdíky!“

„Dovolte mi, děti,“ nadechne se Filcin, „využít dnešní téma k menší výchovné přednášce!“
„Nedovolíme,“ bezmyšlenkovitě okusuje tužku Linkva, „navíc nesnáším antinostalgická zadání. Já chci, aby všechno zůstalo, jak bylo!“
„V knize Přísloví ledacos nezůstane bez trestu,“ neposlouchá Thea, „třeba posměváčství chudému!“
„Výborný nápad,“ šklebí se Sikar, nahrben nad mobilem, „zabíjím tě, kámo, ať ti nezůstane vina, že ses na mě holedbal!“
„Já mám změnu rád,“ reaguje Apolo na starší sestru, škrábaje se pod zády, „kdo by chtěl mít pořád krátké vlasy?!“
Viktorka si dudlá paleček.
„Děti,“ praví káravě Taura, „nechte tatínka domluvit, nebo mu ta brunátnost z tváře nikdy nezmizí!“

Byl jednou jeden domeček a v něm bylo tolik místa, že když někdo umřel, pozůstalí bloudili a cítili kolem sebe veliké prázdno. A nemluvili spolu a nikdo se nechtěl radovat. Děti byly zaražené, nekřičely, neběhaly a nedělaly nepořádek.
„Srdce mi to trhá,“ nevydržela to matka a otec kývl.
I narodila se jim holčička a domeček se naplnil křikem, zase již nebylo tolik místa. Všichni spolu mluvili, děti běhaly a dělaly nepořádek a rostly.
A tatínek pak cítil, že už to na něj jde, a pravil nejstarší dceři: „Musíme se recyklovat.“
Dcera byla poslušná, a když Filcin umřel, už byla samodruhá.

„O mečích napíšu cokoli,“ zahájí Apolo, „ale nevím, co je pluh!“
„S pluhem se orala zem,“ vysvětluje otec, „než přišly kombajny nebo co.“
„Nesmysl,“ povzdychne si Thea, „jen koně nahradily traktory, pluh vlečou pořád!“
„Takže dřív byly traktory,“ nechápe Apolo, „a teď to tahají koně?“
„Tvrdé a měkké íčko je stejný foném,“ kárá sestru Linkva, „tak se vyjadřuj přesně.“
„Politiku do toho netahejte!“ houkne z kuchyně Taura.
„Rozumím stále míň,“ skoro fňuká Apolo.
„Já ti to vysvětlím,“ vezme jej kolem ramen Sikar, „prostě z mečů udělej ještě vražednější nástroj – velké traktoří makabrózně masakrující drápy!“
„Uááá!“ nesouhlasí Viktorka. Je to holčička.

„Tyhlety miny jsme ještě nebrali,“ zlobí se Apolo.
„To je jednoduché,“ poučuje Filcin, „když přijde tulák a rozdělíme dort, zbude na rodinu sedm osmin.“
„V žádném případě nedovolím,“ zvedne hlavu od žehličky Taura, „dávat Viktorce pevnou stravu!“
„Tak dva tuláci,“ nedá se otec.
„Trochu se ztrácím,“ pípne Apolo.
„Ach jo,“ kroutí hlavou Sikar, „rozčtvrtíš člověka, čtyři údy, trup, hlava, zvlášt uši. Jedno ucho se ti ztratí. Co ti zbyde?“
„To je absolutně nepřesné!“ protestuje Linkva.
„Osmička je každopádně šťastné číslo,“ vysvětluje Thea, „po potopě zachoval Hospodin osm lidí!“
„Jenže nás je jenom sedm!“ nechápe Apolo.
„Jenom?! Říkáš jenom?!“ strne Taura.

"To se myslí," ptá se Apolo z vany, "jak si v mrazáku schovávám sníh z minulý zimy?"
Taura slaví narozeniny, rodpor se schází tajně v koupelně.
"Já pořád," mručí Filcin, třesa se na pračce, "co je to za divnou zmrzku!"
"To je takové račí téma," usměje se Linkva, "prostě - nostalgie!"
"Já bych to spíš viděl," dumá Sikar, "co se skrývá pod sněhem! Obleva a ejhle - mrtvola! Pěkně zamražená, už z loňska!"
"Palestina závějemi zrovna neoplývá," vykoukne Thea zpod umyvadla, "ale kdekdo tam sněhově zbělá!"
Dveře se otevřou, vstoupí Taura, nikoli bílá jak stěna, ale brunátná.
"Mně jsou dneska narozeniny, holoto!"

„Tak se nám s kruhy,“ praví Filcin unaveně, „letos roztrhl pytel! Nejdřív nerušit, teď bludný… Jsme snad nějací buddhisti?“
„Buddhisté,“ opravuje Linkva.
„Myslíš spíš taoisté,“ opravuje Thea.
„Já vůbec nevím,“ brblá Apolo, „o čem mluvíte!“
„Já znám bludný kořen,“ hlásí Sikar, „a roste přímo ve mně! Jmenuje se Sobota, odpočívám.“
„Kdybychom nebyli tak tolerantní,“ zasní se Linkva, „mohli bychom napsat, že všechna kruhová náboženství jsou tak trochu mimo…“
„Jasně,“ konstruuje otec, „kruh je svou podstatou blud!“
„Grhm, uááá!“ umí víc Viktorka, jediná vpravdě románová postava.
„Nevím,“ zahudrá Taura, „jak náboženství, ale ženství se točí v kruhu pořád! Musím jít kojit!“