Magický realismus

V hlubokém vesmíru se cosi stane. Ruka pozvedne artefakt z prachu mrtvé planety.
“Tohle mohl být průser. Znič to.”

Ráno na Zemi. Snídaně, tričko, kalhoty - ne nutně v tomhle pořadí - respirátor (ten vždycky naposled). Cesta do práce. Lidi civí, já taky - kdo je tu blázen? S respirátorem chodím jen já! Šílenci, co mor?
Kolega mává od cíga.
“Simtě, co blbneš?”
“Já? JÁ???”
“Jo. S tím hadrem na ksichtě. Jestli cosplayuješ Winter Soldiera, tak je to dost lame.”
Mávám rukama.
“Haló? Pandemie??”
Kouká na mě soucitně.
“Tady někdo včera dost popil, co?”

V hlubinách vesmíru se ozve tiché, ale výrazné oddechnutí.

Duben 2022

Filipojakubská noc.

Stojíme u ohniště v bývalé klášterní zahradě jednoho malého města. Pomalu se stmívá, po nebi tančí plameny. Nad hlavou září první hvězdy a vzduch kolem voní hlínou.
“Tož, přátelé,” řeknu. Protože někdo začít musí.
Pak jí vytáhnu.
Ostatní udělají to samé - zaloví v kapsách bund, kabelek, kabátů.
Někteří se zasmějí. Někteří se oklepou.
Několik jich dokonce s odporem odvrátí zrak.
“Tak na lepší zítřky,” řeknu.

Je filipojakubská noc 2022 a do čarodějných plamenů se snáší roušky a respirátory jako křídla mrtvých můr.
Dívám se do ohně a usmívám se.

Je filipojakubská noc 2022 a lidé zvítězili.

Fascinují nás odedávna a vždy se nám jevily podivuhodně dvojznačně.
Jejich vidoucí oči jako by skrývaly hluboká tajemství. Díky hnízdišti na akropoli v Athénách se staly služebnicemi samotné bohyně moudrosti. Na přídích řeckých lodí přinášely vítězství. Patřívaly dokonce k symbolům křesťanské víry
Nicméně vylétají většinou za tmy. Mnohé vyhledávají hluboké lesy nebo osamělé zříceniny. To budí podezření. Mohou symbolizovat jiné vědění, nebezpečné, zapovězené. Přinášejí neštěstí, zvěstují smrt. Slouží čarodějnicím i samému ďáblovi.
I my někdy zneklidněně nasloucháme nočnímu houkání, vystraší nás sova pálená za soumraku jako zjevení Bílé paní, a možná doufáme, že jednou na okno zaťuká sova s obálkou…

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

„Teď se už jen položte na podložku, nechte kotníky spadnout od sebe, ruce dlaněmi vzhůru,“ nese se místností uklidňující hlas instruktorky. „Zavřete oči a vnímejte své tělo.“
Mezi ležícími cvičícími se líně proplétá orientálně neurčitá relaxační hudba, světla jsou ztlumená, dech všeobecně vyrovnaný.
„Představte si, že jste jako čokoláda na slunci. Rozplýváte se, nejprve vaše prsty na nohou, vaše kotníky, lýtka, kolena, stehna, pánev a břicho, celá vaše záda, vaše páteř, ramena, lokty, zápěstí, všechny prsty na rukou. A konečně krk, vaše hlava, uši...“
Instruktorka otevře oči a blaženě se usměje. Všechny cvičenkyně úspěšně splynuly s podložkami. „Konec lekce. Namaste.“

Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.

Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.

"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"

Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.

Otisk tlapky na okně tiše zazářil.

Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.

Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.

Prsk.

Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.

A ona padala králičí norou vzhůru.

Lesem se nese smích, jasný jako křišťálová srdce zvonků.
Běží ruku v ruce pěšinou. "Pojď, chci ti něco ukázat."
Plavé kadeře ověnčené. Pomněnky, rozrazil rezekvítek a slzičky panenky Marie.
Jsou jako koruna pro královnu.
Přiběhli na paseku, k ohradě.
"Co... co jsou zač?"
Podivná vyhublá stvoření, samá noha, samá ruka, šedá kůže, oči žádné. Ústa jako velká temná díra.
"To jsou naše strachy. Zavřeli jsme je tu, aby nás neplašili."
Modré oči hleděly na ně se stálým úžasem i láskou.
"Chodíme jim zpívat, vyprávíme o odpuštění."
Někteří byli trochu průhlední, roztřepení v okrajích.
"Víš, oni se pak rozplynou a zmizí."

Kutálel se ze schodů kostela, buch buch křáp (brýle) buch buch au (nos!) buch buch!

Ten den se totiž pan Smrk zeptal věřících, jak se jim daří ve víře. (Hloupé, že!)

Muslimská obec na něj uvalila fatwu, protože skromně podotkl, že Alláh není tak veliký. (Spíš malý.)

Buddhisté mu naordinovali pět reinkarnací, protože utrousil, že kdyby Buddha meditoval na Sněžce, asi by brzy umrzl.

A římští katolíci ho vyhodili, když knězi dobromyslně doporučil obnovit svůj milostný život.
( NIKDY?! A... proč?)

Chudák pan Smrk roztáhl křídla a ve stínu katedrály jimi truchlivě povíval. Těmhle lidem náhle nerozuměl. A bolel ho nos.

Vysoko nad úrovní oken, přímo proti vchodu, ční vprostřed zeleného travnatého pásu kouzelný billboard.

Každou noc se změní, a každé ráno hlásá jiné poselství.

Hned první den jeho vzniku na něm stálo docela obyčejné Plocha pro vaši reklamu.

Další den Usměj se na mě někdy, krásko.

A ten další Jsem tak osamělá. Zazvoňte někdy na můj zvonek.

Další den tam bylo MYREK DUŠÝN JE VÚL :)

A dnes? Bojím se. Chci obejmout.

Každičký den, každičké ráno je na kouzelném billboardu nový vzkaz, od člověka, který chce být slyšet nebo - hledá útěchu. A všichni vědí, kdo je ten hledač.

Co napíšete vy?

Supermarketem obchází strašidlo s nákupním košíkem.

Chleba... hm, co je tohle? Žitnej? Takový prachy za trochu mouky!

Mlíko... hlavně ať je to bílý, neasi.

Šunku pro děcka... krůtí, osm deka, ne, nechci deset, pani!

Vajíčka... Volnej výběh, taky bych chtěl volnej výběh, dvakrát za tejden do hospody bez keců... halový... hm, klecový...

Hergot, jak ta stará může tolik utrácet?! Dyť mě to stálo stovku!

Když se pan S. druhého rána probudil z nepokojných snů, shledal, že se proměnil v pološílenou slepici, nacpanou v kleci velikosti svého bývalého nočního stolku.

Zaječel.

Tedy...

Zakvokal.

Stejně jako tisíce slepic v klecích okolo něj.