DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Nejvíc ji dráždilo to ticho. Jako by ji provázela bublina, která ostatní při pohledu na ni nutila ztlumit hlasy.
Ne, opravila se. Nejvíc ji vytáčelo to, že občas zachytila šeptané „chudinka“, „a on se samozřejmě vypařil“, „obstaral si zrůdná obřata a zmizel“, „obří vlk“, „příšerný had“, „táhlo se to roky“, „chudinka“.
Sigyn se zachumlala se do tlustého zimního kožíšku a radši se vrátila domů. Poslední dobou prostě byla nějaká přecitlivělá.
Sedla si a natáhla nohy. S povzdechem si pohladila oblé břicho. Jestlipak jí za pár měsíců bude zevnitř odpovídat ruka, pařát, kopýtko…
Lokiho každopádně čeká první závažná manželská debata.
Chudinka.

Vešli do tajného města. Louku, na které stáli, nahradily kamenné kočičí hlavy.
"Povězte mi, co vidíte," zašeptala Salix a sevřela ruku svého přítele.
"Má drahá, vidím to, co pokaždé," odpověděl stařec s úsměvem.
"Prosím, Vypravěči," žádala vrbová dívka tiše, ač věděla. Pokaždé jí to popisoval. A ona pokaždé zasněně poslouchala.
"Vidím před sebou louku, na které bylo před nedávnem postaveno pár domků. Tomu místu se nedalo ani říkat víska," zasnil se stařec a do detailů popisoval každý domek.
"A vidíte, jaké město se z toho zrodilo!" usmála se Salix.
"Jsou chvíle, kdy si říkám, jaký je to zázrak," odpověděl stařec.

Mám horečku, už několik dní. Ležím v posteli a přepadají mě záchvaty zimnice. Třesu se. V noci vytřeštěně zírám do tmy pokoje. Oknem dopadá dovnitř světlo měsíce.
Dnes v noci jsem opět vzhůru. Měsíční svit prochází sklem okna a já vidím na křeslo v rohu pokoje. Jako kdyby tam leželo něco… Kočka! Upírá na mě své žluté oči. Kde se vzala, žádné zvíře přece nemám…? Musí to být sen, co vzniká v horečkách. Vidina.
Ráno se probouzím. Zrak mi padne na křeslo. Ulehčeně vydechnu. Vidina je pryč. Vzápětí mě však přepadá děs. Proč mám na rukou škrábance olepené kočičími chlupy?

"Chcete si sebe pochovat, pane?" Lister přikývl a Kryton mu podal dítě v zavinovačce.
"Počkat... Takže TOHLE jsi TY?" Kocourův ukazováček se přesunul z novorozence na Listera.
"Přesně tak," odpověděl za něj Kryton. "Díky časové smyčce je pan Lister svůj vlastní otec i syn, ale také dědeček, vnuk a vlastně celá nekonečná linie mužských předků a potomků."
Během jeho proslovu se novopečený otec, dědeček, pradědeček... ve vlastním rodokmenu ztratil. "To znamená, že Kris je moje dcera?"
Kdepak, pane. Slečna Kochanská je vaše matka, babička a celá ženská linie předků, nikoli však potomků."
"Vaše rodinný sešlosti musejí být peklo," poznamenal Kocour.

Procházel pomalu krajinou pokrytou sněhem. Sám, jenom se svými myšlenkami. A vzpomínkami…
A tu ji spatřil. Tam, pod keři, právě rozkvétala zimní čemeřice.
Květina, která se objevuje i o vánočním čase. Květina nazývaná někdy Kristovou růží…
Vzešla za tuhých mrazů, na sněhu, v časech, které květům obzvlášť nepřejí.
A byla tu a kvetla.
Pomalu se k ní přiblížil.
Taková jemná krása, která odolává všemu zlému a vykvétá v nejtužší zimě.
Svět, na kterém se tohle vyskytuje…
…snad přece stojí za to, aby se na něm žilo.
Jemně se jí dotkl, pak odešel s mírným úsměvem.
Stmívalo se. Nastávala vánoční noc.

Cesta zpátky jako by zabrala jen vteřinku. Naoranžovělé světlo lamp už nevypadalo mrtvolně a stíny pro změnu neděsily.
První schod. Hluboký nádech, roztřesené ruce se sevřely v pěsti, klouby zapraštěly.
Stříbrná šupina v kapse se zahřála, prokřehlým tělem projelo teplo jako nůž máslem. Podrážky olízla první vlnka. Obrnil se, nic nebylo jisté. Vstoupil do rybníka.
První tempo v chladné vodě pročistilo mlhu v myšlenkách. Proplaval k hrázi, otevřel dveře, špičkami bot se dotknul kamenné podlahy. Světnice byla zalita světlem a okamžitě přišlo objetí, na které čekal celé věky. Karlovo objetí. Čestislav cítil, jako by se znovu poprvé v životě nadechnul.

Hope milovala jaro. Ne že by bylo v Ba Sing Se nějak... "jarněji", ale Hope vždycky uměla poznat konec zimy.
Sotva sluníčko nakouklo do okna, vyskočila z postele a běžela poskákat postel rodičů, načež se smíchem vyrazila ven a zpívajíc pobíhala po ulici. Po chvíli se k ní přidali její kamarádi a společně oslavovali jaro.
Than se vymotal z peřiny a vyhlédl za ní. "Uličnice. Šlápla mi na obličej."
Ying se jen usmívala. Vzpomněla si na partu dětí, které Hope pomohly na svět. Měla radost, že dcerka nesmutní nad bídou, ale těší se ze života. Avatar měl pravdu. Ztělesňovala naději.

"Když jsem bylo malé sovátko," řeklo Sovátko, "bývaly zimy delší."
"Když jsem byl malý myšák," řekl Myšák a zamíchal kávu ocáskem, "bývalo kafe kafovatější."
Sovátko zakoulelo očima.
"Takové řeči patří ke krizi středního věku," dodal Myšák.
"My nejsme ve středním věku!" načepýřilo se Sovátko.
Myšák dělal, že neslyší. "Dřív byly ovšem krize krizovatější," rozjímal dál. "A střední věk býval..."
"Věkovitější?" navrhlo Sovátko.
"To ani ne. Byl jaksi... víc uprostřed... Sovátko, chechtáš se jak pubertální ptáče!"
"Pracující ptáče," zasmálo se Sovátko a odletělo.
"Ptáče, které se každé jaro vylíhne znovu," zašeptal Myšák do noci, ve které se březen líbal s dubnem.

"Už je to tady," praví otec zachmuřeně, "svolávám rodinnou poradu!"
"Mě vynech," houkne nejstarší dcera Linkva, "učím se větněsémantickou povahu komplementu verbálního."
"A víte, že Hitler prý miloval párky?" zahlásí od monitoru nejmladší syn Apolo.
"To dost mění celkové paradigma vesmíru..." Thea na to, "našeho!"
"Můžete to trochu ztišit," sykne Taura. "Kojím!"
"Pšt, děti," burácí Filcin. "Vegetariánství je zlo tak jako tak! Kde je Sikar?!"
"Co máš za problém, fotřisko?" volá z koupelny starší syn.
"Zázrak tvoření..."
"Zázrak zrození, tatínku!" opravuje Thea. "To by zrovna pro tebe nemusel být problém, ne?"
"Uáá," Viktorčin příspěvek.
"A ven, všichni!" srší blesky matka.

Když jsem poprvé vpustil do svého hostince tu neznámou cizinku, která tu pak po celý měsíc něco škrábala na papír, koukali na mě šťamgasti jako na blázna. Když si pak všimli, že za ní chodí další, kteří ty čmáranice četli, začínali se bát.
A tak jsem musel přijít s něčím, čím bych tu bandu ožralých prasat další rok zklidnil. Což nebylo nic složitýho. Stačilo jen oznámit, že se bude narážet nový speciál. Ležák, který se nikdy netočil. A měl jsem vystaráno.
Místo, aby cotasové otravovali neznámé hosty, stáli před pípou a sledovali, jak zlatavý mok pozvolna stéká do skleněných korbelů.