DMD č. 19 pro 19.4.2010. Téma: Dveře do prázdna

Dobrý den, vítám vás opět ve svých sbírkách. Návštěva bývalých studentů vždy potěší. Od doby vašeho studia na této škole v nich přibylo několik exemponátů.
Například zde. Zachovalá kostra ptáka dodo. Uloven přímo na Madagaskaru. Nesmírná vzácnost školních depozitářů. Minulý rok jsem také obohatil uličku devět.
Dveře na konci? Ano, stále tam jsou, nikdo je nezazdil. Jenom na nich přibyl nápis. Láká vás úvod do stínů?
Pořád se bojíte vejít? Ale nic než tma za nimi není. Tma a možná zeď. Celý prostor jsem nikdy neprošel.
Než otevřu dveře prázdnotě, dovolte mi malou poznámku.
Dronte mauricijský nikdy nežil na Madagaskaru.

Fandom: BANG!
__________________________________________________________________
Jako by pach smrti a střelného prachu soutěžily, kdo udělá vzduch v salónu dříve nedýchatelný.
„Pojď ven, prašivej pse,“ ucedil Slab the Killer. „Je pravý poledne.“
Willy the Kid sevřel šerifovu hvězdu, až se mu její hroty zabořily do dlaně. Překročil mrtvá těla Kita Carlsona a Suzy Lafayette; oba padli za oběť jeho zázračné pušce, která střílí bez nabíjení. Zbýval už jen ten zatracenej odpadlík Killer.
Vzal si z balíčku dvě karty.
Rozrazil dveře salónu a strnul. Místo zaprášené ulice viděl jen bílou prázdnotu. A oblaka.
„Jak to?“ zašeptal, „začínat jsem měl já.“
„Ty idiote, zapomněl sis líznout za dynamit!“

Fandom: Sandman. On by to samozřejmě mohl být i Lucifer, ale tohle je vysloveně ještě Sandmanovskej Lucifer. Potom začal dělat výrazně komplikovanější exeperimenty.
Lucifer by byl ten poslední, který by se odvážil tvrdit, že něco uráží jeho smysl pro fairplay. Ale některé věci… řekněme, že ho rozlaďovaly.
Třeba zakázané ovoce. Měl dojem, že prostě nemohli neochutnat. Vrtalo mu to hlavou pár staletí, až se jednoho obzvlášť nudného odpoledne rozhodl, že dojmy jsou dojmy, ale teprve experiment je průkazný.
Dal na ty dveře ceduli NEOTVÍRAT. Opravdu velkou ceduli. A každé nesmrtelné duši, kterou do místnosti strčil, ještě zdůraznil, že je vážně za žádných okolností otevírat nemá.
Vedly kamsi do prostoru za Uranem. Otevřeli je všichni. I když jednomu to trvalo přes dvě stě let.

fandom: no, při psaní jsem myslela na Budeč, víceméně
pozn. A takhle to dopadá, když se člověku přihodí příliš dlouhá myšlenka.
Náš úřad není dědičný. A přesto již sedmou generaci právě v krvi naší rodiny mohutní ta správná magie.
Instinkt nás přivádí na ta správná místa. Řekne nám, kdy stačí zaklapnout, kdy je třeba zámek a kdy petlice. Víme o nich všechno, co se vědět dá. A tak je stopujeme. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro.
Protože magie udržuje rovnováhu. A s každými dveřmi, které vedou odnikud, se otevřou dveře, které vedou nikam. Ty my hlídáme.
Učíme své děti tomuto umění už staletí. A ty, zlořečený synu, říkáš, že se prázdnoty za dveřmi bojíš? Že odmítáš být dveřníkem?

Pán Nadosah Pozlátko nadovšetko miloval slobodu (pochopiteľne tým
myslel výhradne slobodu pre seba. Ostatným priznával prinajlepšom
možnosť zbankrotovať podľa vlastného výberu). Je teda zrejmé, že
Vetinariho ponuku odmietol. Pracovať v štátnej správe, pche! A ako sa
zdá, ani sám Vetinari nehodlal Pozlátkovu slobodu ani v najmenšom
ohroziť. Nekonal nátlak. Jednoducho mu iba ukázal dvere. Pozlátko sa
pobavene zaškľabil. Nečakal, že to bude až také jednoduché. Žeby bol Vetinari taký hlúpy?
A potom dverami prešiel.
Patricijov komentár ohľadne jeho neviery v anjelov už nepočul. Jeho
zrak priťahovala vysoká postava v tmavom rúchu.
"PÁN NADOSAH POZLÁTKO. GRATULUJEM. TO BOLO SKUTOČNE EXISTENCIÁLNE
ROZHODNUTIE."

Fandom: Muminci
Poznámka: Kdo nezná povídku O bambulovi, který měl rád ticho, to asi úplně nepochopí. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších muminích příběhů a nějak jsem si na něj dneska vzpomněla...
Byla to obyčejná zarezlá branka, vedoucí do dávno opuštěného parku. Stromy tam shlížely na zahradu a mlčenlivě se nechaly objímat popínavými rostlinami. Potůček se klikatil nedaleko zříceniny starého domu a šuměním dokresloval všeobecné ticho. Pro většinu místních byla tahle zahrada zapomenutá, jako by snad ani neexistovala. Ale bambulovi, který si přál oázu klidu, to splnilo jeho sen. Konečně bude žít po svém.
A před tou brankou, která ho přivedla do tichého ráje, sedávaly děti. Dívaly se, jak bambul krok za krokem svůj sen ničí.
Místo vytouženého domečku pro panenky znovu postavil zábavní park, který byl pro něj svého času utrpením.

S těžkým srdcem dobalil kufr, ujistil se, že je pořádně zavřený a chystal se opustit místnost. Na rameno mu dopadla kamarádova ruka.
„Reme, jsi v pořádku?“
„Už jsem ti říkal Jamesi, že je máma nemocná. Musím se za ní podívat. Ale brzo budu zpátky, slibuju.“
S posledním pohledem na své spolubydlící se odebral ke dveřím, na prahu se ještě otočil. Kdyby věděli ... radši ne. Byl rád, že je ještě neztratil. Co by tomu asi řekli? Se srdcem ještě těžším zavřel dveře od světa, který měl rád a kam se rád vracel. Teď ho čekala jen prázdná dlouhá noc plná utrpení.

Ty dveře tam včera nebyly...
Zamyšleně je pozoroval.
Byl na tomhle podivném místě dlouho, příliš dlouho.
Vystřídal všechny nálady, od zoufalé naděje, přes strašlivou sebelítost až po příšernou depresi. Teď už necítil nic. Jen lhostejnost.
Tedy... až do dneška.
Dveře vyvolaly jeho zvědavost
Zažehly v něm jiskřičku víry.
Navíc... co může ztratit?
Přinejhorším za nimi bude další prázdnota.
Opatrně se přiblížil.
Změnil se...
Dříve by neváhal.
Konečně do nich šťouchnul.
Pootevřely se.
Nesměle nakouknul do vzniklé škvíry.
"Budeš tam dlouho stát jak zkamenělý, Tichošlápku?!?" ozval se dobře známý hlas.
Hlas jeho dávno mrtvého nejlepšího přítele.
Sirius s úsměvem překročil práh...

Fandom: realita???
„Nabíjím na tři sta! Ustupte!“
Bezvládný trup se vzepjal elektrickým šokem z defibrilátoru.
„Bez pulzu! Nabíjím! Ustupte!“
Napjatě sledoval urputnou snahu lékařů o jeho oživení z kouta místnosti.
Vtom se před ním objevila osvětlená chodba s vyřezávanými dveřmi na konci.
Tohle je smrt, a támhle jsou ty obávané dveře do prázdna, zkonstatoval věcně.
Naposledy se ohlédl na své mrtvé tělo na operačním stole a vykročil.
Chodba byla kratší, než se původně zdálo.
Tak, za okamžik všechno skončí a zbude jen věčné nic, pomyslel si.
Odevzdaně uchopil kliku a otevřel.
Obličej se mu rozzářil šťastným úsměvem.
Za dveřmi rozhodně nebylo prázdno.

Fandom: Doctor Who
Varování: děsivé dějiny
Doktor vykoukl ze dveří. „Země. Třicátá, čtyřicátá léta dvacátého století. A je hezky. No tak, jdeme!“
„Vám se to řekne, vy se převlíkat nemusíte,“ odpověděla jeho společnice.
Zapadlá ulička je dovedla na náměstí zalité sluncem. Poněkud ho hyzdili vojáci, kteří právě procházeli kolem.
„Sakra!“
„Líp bych to neřekl,“ přikývl Doktor. „Támhle!“
Vyrazili k budově s komplikovaně vyhlížejícím orlojem. Doktor si ho prohlížel. Vypadal jako někdo, kdo stojí nad propadlem.
„Ten výraz znám,“ řekla dívka. „Obvykle následuje Je mi to líto.“
„Musíme zjistit, co nás blokuje. A rychle!“
9:30, 27. května 1942. Vážně bylo hezky. I na projížďku v otevřeném voze.